Co nám radí Daidalos

Pod pseudonymem Daidalos (Daedalus) uveřejňuje David Jones (fyzikální chemik na Univerzitě v Newcastlu ve Velké Británii) každý týden sloupek „satirických spekulací“ v časopise Nature. Obsahem těchto příspěvků jsou velmi originální, ale ne zcela nesmyslné návrhy nových směrů vědeckého bádání a jejich využití. Původně vycházely Daidalovy sloupky v časopise New Scientist, a to už od roku 1964. Zhruba před deseti lety přelétl Daidalos do Nature, kde nedávno vyšel jeho pětistý příspěvek a při té příležitosti i výroční rozhovor s autorem, který Jones-Daidalos – v duchu své originality – vedl sám se sebou (Nature 390, 126, 1997). A co se „od Daidala“ dozvěděl?

Daidalos si především pochvaluje velký ohlas čtenářů. Ti jsou překvapeni šíří jeho zájmů; někdy upozorňují, že navržený výzkum už byl proveden, jindy ostře poukazují na chyby. Většinou však, bohužel, málo citují Daidala, snad proto, že „nepovažují jeho články za seriózní“. Jednou z výjimek byl Richard Smalley – spoluobjevitel fullerenů, který při převzetí Nobelovy ceny za chemii 1996 s uznáním citoval Daidalovy sloupky z roku 1966 a 1982. Jones v nich spekuloval o možnosti připravit kulovité molekuly uhlíku, a dokonce odhadl jejich strukturu. (Nobelisté r. 1985 při odhalení struktury C₆₀ o Jonesových pracích nevěděli.) Dalšími zásahy do černého se stal například návrh principu chemického laseru (1968), návrh laserové obrany proti raketám, návrh syntetizovat benzen v magnetickém poli (1990), dedukce o existenci kroužkovitých bublin (1990) nebo uhlíkových nanotrubiček a pěnového uhlíku.

Pro rozpracování navržených myšlenek založil Daidalos imaginární firmu DREADCO (Daedalus Research Evaluation And Development COrporation). Jako ředitel této společnosti prosazuje politiku zásadně odlišnou od upjatého vedení jiných výzkumných společností. Základem je „krajní spekulace a nezodpovědnost“. Zaměstnanci jsou „tvořiví buřiči, kteří nemohou snést vládnoucí, konformní a kariérou motivované prostředí“. Většina projektů sice zkrachuje (což je běžné i u normálních firem), ale firma se pohotově učí z chyb a rychleji se dostane k neočekávaným výsledkům. Daidalos se chlubí, že jeho imaginární firma dostává mnoho žádostí o vzorky svých výrobků, o povolení vyrábět je v licenci, o konzultace, o zaměstnání, a dokonce i výhrůžky žalobou pro porušení patentových práv.

Jak si Daidalos vybírá témata? Především téměř nesleduje odbornou literaturu; to „ochromuje originalitu“ vědců. Máte-li nějaký nápad na experiment nebo výpočet, zkuste to, a pak se teprve starejte o literaturu! říká Daidalos. Někdy ovšem zjistíte, že vás předešel někdo jiný. Další zásadou je vyhýbat se módním tématům. Stránky Nature jsou plné proteinových otravů a genových „gumolců“. A jaký je praktický pokrok nebo nové produkty z toho vzešlé? Vzhledem k vynaloženému úsilí téměř nic. Dále se Jones strefuje do jiné současné mánie – informačních technologií. Skoro pláču, když pomyslím na všechny ty potenciálně plodné tvořivé hlavy, posedlé nutkavými počítačovými pitominkami.

Vzhledem k svému „záplatovanému“ seznamu úspěchů Daidalos neví, jestli může někomu dělat kázání, přesto ho dělá: Nositel Nobelovy ceny za medicínu a fyziologii z roku 1960 sir Peter Medawar jednou konstatoval, že 80 % jeho výzkumů bylo marných, což pravděpodobně bude typický případ. David Jones nás tedy nabádá, abychom se podívali kriticky, jaká část našeho bádání byla plodná. Asi to nebude lepší než u sira Medawara. Činnost, která má pouze 20% účinnost, by neměla být brána příliš vážně. Takže stojí za to propátrat podivné bláznivé myšlenky nebo zkusit zdánlivě šílené experimenty alespoň proto, abychom si užili trochu zábavy jako vedlejšího produktu. Skutečně by mohlo být optimální, kdybyste takto strávili 80 % svého času! Daidalos to doporučuje.

Nechť si tyto buřičské myšlenky přebere každý sám. Nemáte také pocit, že jsou vědecké časopisy zaplaveny články bez myšlenky? Kam se ztrácí kreativita? Co ji ubíjí? A co s tím?