Vesmír

Ulovené bobry jihočeské usadil Exinger v Mödlinku a nechal je tam žíti polodivoce. O bobrovišti tom zaznamenal vídeňský zoolog dr. Fitzinger r. 1865 tuto vzpomínku: „Bobři pana Exingera žili na novém stanovišti zcela nenuceně a stavěli si příbytky (hrady) jako jejich bratři ve volné přírodě, vcházejíce do svého doupěte nejprve vodou a potom chodbou asi 18 stop dlouhou a stoupající šikmo vzhůru. Nitro hradu bylo rozděleno v několik komor. Tam prožívali bobři skoro celý den a rejdili hlavně za noci. Do doupěte vraceli se obyčejně se zásobami proutí vrbového, topolového a olšového. Potrava jejich záležela toliko v kůře. V příbytku zachovávali osadníci vzornou čistotu, vypouštějíce trus toliko ve vodě.“

Vesmír 1 (53), 1923/1, s. 11

Historické zprávy o českých bobrech na Třeboňsku sahají do počátku století 16. Tehdy cenila se u bobra kožišina, maso i kastoreum. Za panskou lahůdku pokládal se zvláště ocas a objevoval se na tabuli mocných pánů z Růže. Porybný Štěpánek, tvůrce „Zlaté stoky“, zavděčil se Petru z Rožmberka velice, poslav mu z Třeboně na Krumlov chutný ocas bobří. Na takové krmi pochutnávali si i nejvyšší páni ve Vídni. Vyznívá to z dopisu kancléřova, datovaného dne 14. února 1629: „Ocas bobří jsem obdržel a hned Jeho královské Výsosti odvedl.“

Vesmír 1 (53), 1923/1, s. 9

Stavby bobrů a jejich vliv na poměry pobřežní vůbec a Severní Ameriky zvláště. [...] Kdo poznal stavby bobrů v Čechách chovaných druhdy na pravěké Šumavě, zajistá divem unešen přihlížel k smělým podnikům, které zvíře na zemi neobratné na vzdor poměrům nepříznivým pečlivě a opatrně provedlo. Leč co jsou hříčky proti stavbám bobrů v pralesích amerických, kam nedozněl nikdy hlahol zvuků lidských! [...] Tam v těch pralesích šumících věčně stejnozvuké melodie šelestem zelenající omladiny, listí a kvítí, i děsným praskotem tisíciletých velikánů [...], tam v krajích těch příšerných a přec čarokrásných bořil bobr původní tvar, odvěký zevnějšek pokrovu zemského.

Vesmír 14. července 1871, s. 58

Vliv povětrnosti na vzrůst rostlin. Několika jednoduchými, ale zajímavými pokusy John Clayton zjistil vliv světla a stínu na rostliny. On vyhledal totiž 12 rostlinek bobových téže odrůdy, pokud možná stejně staré, stejně mohutné. Ty vysadil vedle sebe tak, že šest z nich vystaveno bylo hojně paprskům slunečním, kdežto k ostatním šesti postavenými prkny přímý vliv světla slunečního byl zamezen. Těchto 12 rostlin rostlo až do října, kdy sbírány byly plody. Lusky byly zváženy. Poměr váhy plodů z rostlin ozářených a neozářených v stavu čerstvém byl 99:29. [...] Příštího roku oba druhy bobů byly vysázeny, ale všechny byly vystaveny úplnému světlu slunečnímu. Škodlivý vliv zastínění v roce předcházejícím jevil se v tom, že boby, které pocházely od rostlin neozářených, při sklizni daly jen poloviční výsledek proti ostatním. [...] Vesmír 15. června 1898, s. 202