Slovo má Martin Kratochvíl

Vesmír: Vzdělávání se v České republice peněz nedostává a cesty se hledají obtížně. Většina lidí naříká, méně jich něco dělá. Bonton se rozhodl podporovat hudební vzdělání – jak k tomu dospěl?

M. Kratochvíl: Hned zpočátku dostal Bonton nálepku úspěšnosti. Netrvalo dlouho a vynořila se nepříjemná skupina lidí, kteří podnikali špatně a chtěli, abychom na jejich nezdar navlékli finanční a sponzorské dary. Některé žádosti měly i humorný osten vydírání. Objevily se však dopisy, na které bylo třeba reagovat. Zprvu jsme odpovídali jako korporace, ale chyběla nám koncepce. Chaotický stav volal po bontonské chartě pro sponzorskou, charitativní a filantropickou činnost. Tento problém jsem ve společnosti přednesl a byl jsem pověřen vypracováním návrhu. Předložil jsem dvě alternativy, přijata byla ta prostší a transparentnější: zaměřit se na podporu hudebního vzdělání v širokém spektru – od nejútlejšího věku přes granty studentům, kteří pojedou do Ameriky, přes hudební kliniky pro studenty, přes...

Prvním ovocem bylo setkání, které proběhlo ve Frýdlantě koncem srpna 1997. Bylo koncipováno jako seminář či klinika a zapsalo se na devadesát studentů, kteří byli přeseti v přijímacím řízení (zůstalo jich asi třičtvrtě). Přijeli profesoři z nejlepší školy, která učí jazz – Berklee College of Music. Po intenzivní týdenní výuce a závěrečném ceremoniálu profesoři sestavili z žáků big band a sami se mu jako dobří sólisté postavili do čela. Mně až tekly slzy, když jsem slyšel, jak týden stačí, aby se z člověka stal lepší muzikant – a kolik tam bylo dobrých muzikantů! Navíc nad rámec vzájemné dohody Berklee College of Music přislíbila nejlepším osmi studijní stipendium (jedno roční stipendium představuje 65 000 dolarů). Čtyři nebo pět lidí tam už je, ostatní ještě shánějí peníze, protože my už jejich pobytové náklady nepoplatíme.

A tak jsem si říkal, že jsem něco dobrého udělal a snad budu mít u pánaboha dobrou čárku. Osmi lidem jsem změnil život, zrovna tak jako ho tato škola změnila v roce 1976 mně. Vím, že nejde jen o to, aby se tam člověk naučil řemeslo, ale také tam kouká a vidí, jak se problémy řeší v jiné zemi.

Myslím si, že vzdělání je to nejvzácnější a nejdůležitější, co člověk má. Tímto prizmatem posuzuji i naši činnost.

Vesmír: Proč právě Berklee College of Music a s čím novým tato škola přišla?

M. Kratochvíl: Rád sleduji něco, co se dělá dobře. Zakladatel Lee Berk (přesmyčkou vzniklo Berklee) si někdy v roce čtyřicet osm vzal do hlavy, že se jazz dá naučit, racionalizovat, rozložit, předvést a vůbec tematizovat. Do té doby to byla „jen“ odposlouchaná hudba – folk v tom nejhrubším slova smyslu. A šel za tím velice důsledně, a lpěl jenom na tom. Odmítl všelijaká nutkání dělat z toho „školu na všecko“ a spojovat se třeba s New England Conservatory, která sídlí vedle. Vždycky chtěl jenom toto a dělá to tak dobře, že mu to přineslo světový věhlas, a žactvo je tam také takové.

Je to motiv pro ty, kteří mají nosnou myšlenku, byť je sebeužší – lpět na ní a nechtít dělat všechno. Úspěšný člověk si často začne myslet, že se může pustit do čehokoli, protože stačí zopakovat prvotní zkušenost odjinud. Není tomu tak.

Vesmír: Studium vyžaduje spoustu píle, kterou každý nemá. Co potom?

M. Kratochvíl: Když si vzpomenu na svoje vlastní začátky, myslím si, že možná mohlo být období, kdy jsem měl dostat řemenem, abych u piana víc cvičil, ale vlastně si tím nejsem tak úplně jist. Každý člověk je jinak ustrojený, někdo snese malou míru násilí, někdo je rebel. Já jsem vždycky reagoval naprosto obráceně a muselo se na mne jenom po dobrém. Předpokládám, že někdy kolem těch šestnácti sedmnácti let už člověk začne chápat a zpravidla ještě není na solidní vzdělání pozdě.

Potřebná je stimulace a nabídka. Všeobecně se ví, že školy jako Harvard, Massachusettská technika ap. jsou poukázkou na více peněz nebo lepší pozice. V muzice to tak samozřejmé není, tam musí člověk napřed umět hrát...

Vesmír: Hudební studia jsou jistě velmi specifická, ale nemohou mít jejich pedagogické postupy obecnější platnost?

M. Kratochvíl: Jak vůbec lidi probudit pro hudbu? Je mnoho teorií a i ty krajní nesou ovoce. Interpreti vážné hudby v Rusku jsou mistři již v pěti letech. V Americe je člověk motivován hlavně ctižádostí. Myslím si však, že mnoho spočívá v osobnosti učitele, který dovede žáka probudit a nadchnout. Vše úzce souvisí s takovou nějakou obecnou hravostí – a to se netýká jenom hudby. Dobrý učitel tuto hravost vzbudit dokáže. V muzice se ten moment pozná – člověk se vrátí ke kytaře, pianu, nebo na co vlastně hraje, a baví ho „jen tak si hrát“ – tehdy je „lapen“. A tento okamžik musí pedagog poznat. Žák se vlastně ještě ani nemusí učit noty. To se už vždycky dá nějak zařídit. Když je člověk „chycen“ a líbí se mu vracet se k svému instrumentu a „jen tak si brnkat“, pak již je na dobré koleji a pedagog může přidávat vlastní břemeno výuky. Žák na správné koleji jede sám a učení má dynamiku, protože on sám chce víc a víc. Teď už to učitel jenom nesmí zpackat.

Asi jsme každý měli takového pedagoga. Já si vzpomínám na dějepisáře a češtináře z průmyslovky, který mě nenásilným způsobem uváděl do filozofie, poezie a literatury.

/Zapsal Stanislav Vaněk/