Únor ve vědě

Uviděli jsme u nejbližšího cizího slunce planetu?

Možná, že se už naplní dávná tužba hvězdářů i sen mnoha romantiků: dívat se vlastníma očima na jinou „Zemi“ u vzdálené hvězdy.

O tom, že existují planety u jiných hvězd, se v posledních letech píše často. Přibližně o tuctu planet jsme se dozvěděli tak, že je astronomové vypočítali z drobných změn drah jejich sluncí.

Teď jsme však měli Hubblovým kosmickým dalekohledem už přímo zahlédnout světlý bod u naší hvězdné sousedky, hvězdy Proximy v souhvězdí Kentaura. Proxima Centauri je k nám ze všech hvězd nejblíže, dělí ji od nás pouhé 4,2 světelného roku. Po třech měsících se astronomové na onen bod podívali znovu a zjistili, že se pohybuje po dráze, která by mohla odpovídat planetě Proximy.

Je to opravdu planeta? Zaznívají tu pochopitelně určitá „kdyby“. Planeta obíhá po protáhlé dráze, což planetám příliš nesluší. Je také značně velká, takže by to mohla být nepovedená hvězda, hnědý trpaslík. Nicméně se nezdá, že jde o omyl v pozorování, Hubblův kosmický dalekohled je spolehlivý.

Kdyby se zpráva A. Schultze z baltimorského Ústavu kosmického dalekohledu potvrdila, byl by to objev hodný olympijského zlata.

Mívají i staré hvězdy děti?

Naznačuje to chování jedné staré hvězdy v souhvězdí Jednorožce. Jak jsme si dosud představovali, planety mohou vznikat pouze u novorozených hvězd, zahalených ještě do plynného a prachového mračna, jež bylo jejich kolébkou. Hvězda v souhvězdí Jednorožce, která si již odžila své, se proměnila z rudého obra v bílého trpaslíka, a přitom odvrhla svou svrchní atmosféru. Tento materiál se obvykle rozptyluje do mezihvězdného prostoru, avšak v tomto případě byl zachycen jinou hvězdou, která je průvodcem oné hvězdy umírající. A proto se část odvrženého hvězdného obalu mění v disk oplétající soustavu této dvojhvězdy. Složením se blíží zrnitému materiálu, z něhož se u mladých hvězd formují planety.

Meteorit maskovaný za teroristu

V Belleku v Severním Irsku zazněl loni 13. prosince v pět hodin odpoledne hlučný výbuch. Obyvatelé nejprve pomyslili na explozi nějaké pumy, kterou se teroristé snaží „potvrdit svou pravdu“. O tři týdny později, 6. ledna letošního roku, se ukázalo, že vinni nebyli lidé, ale příroda. Původcem výbuchu byl meteorit, který vyhloubil kráter o průměru 120 cm. Podle astronoma Toma Masona šlo o těleso velké 20 cm, které k nám přilétlo z dráhy, po níž obíhá planetka Phaeton.

Ruský zápas o kosmickou prestiž

Dramatických chvil na ruské družicové stanici Mir ubylo, aspoň podle zpravodajství v novinách. Těžké chvíle však opět prožívá celá ruská kosmonautika poté, co byla 29. ledna ve Washingtonu podepsána závěrečná a „definitivní“ dohoda o výstavbě Mezinárodní kosmické stanice. USA, Rusko, Japonsko, Kanada a Evropská kosmická agentura potvrdily, že jsou připraveny vynaložit na tento projekt v průběhu příštích dvaceti let 100 miliard dolarů.

Rusko se na výstavbě touží podílet, aby nepřišlo o jeden z posledních atributů velmoci. Takže v ruských novinách se podpis Ruské federace na smlouvě hodnotí jako čin významný pro udržení národní sebeúcty. Skluz přípravy modulu SM, který mělo vyrobit Rusko na základě smlouvy podepsané Al Gorem a Černomyrdinem, dosáhl počátkem minulého roku sedmi měsíců, což vedlo ke změně harmonogramu výstavby. Podle něj má být první dvacetitunový modul vypuštěn raketou Proton z Bajkonuru letos v červnu a v červencí se již mají vypravit raketoplánem na oběžnou dráhu stavebníci s americkými díly.

První směna, kterou tvoří Američan William Shepherd a Rusové Sergej Krikaljov a Jurij Gidzenko, by se měla k zárodku stanice vydat v lednu 1999 na lodi typu Sojuz-TM. Při sestavování této posádky došlo k delikátní situaci, kdy se jeden z nejzkušenějších ruských kosmonautů – Anatolij Solovjov – odmítl čtyřměsíční expedice zúčastnit s odůvodněním, že jeho velitelem by měl být Američan, který je v jeho očích „kosmickým začátečníkem“.

Modul FGB, jenž má odstartovat v červnu, byl v Moskvě vyroben za americké peníze a je již na kosmodromu. Hůře to vypadá s modulem SM, který je stavěn zcela v ruské režii. Loni sice přislíbil Jelcin, že na jeho dokončení uvolní 100 milionů dolarů, ale Ruská kosmická agentura dostala zatím jen pětinu této částky. V důsledku toho hrozí, že se skluz (zatím tříměsíční) ještě protáhne. Ostatní partneři nechtějí od prosincového startu odstoupit. Nabízí se poněkud zhoubné řešení – zkrátit pozemní zkoušky a tím ovšem nedostatečně pojistit bezpečnost budoucích posádek Mezinárodní kosmické stanice. Právě na tomto modulu totiž budou umístěny základní systémy zajišťující životní podmínky lidí ve vesmíru.

Rusko se definitivně zavázalo hradit 30 % prostředků na výstavbu i provoz stanice. Prakticky je však schopno pouze zajišťovat přepravu potřebných nákladů na stanici a vůbec se ještě nezačalo zabývat přípravou svého vlastního vědeckého programu při pobytu na stanici. A ani ten se neobejde bez značného finančního obnosu. Možnost, že by se z Rusů stala pouhá obsluha západních astronautů, připadá pochopitelně ruské veřejnosti děsivá. Ani pronajímání ruského podílu vědecké výzkumné kapacity stanice jiným zemím by ruské prestiži příliš neprospělo.

Závazek, který Rusko nyní ve Washingtonu podepsalo, přispívat ročně 600 miliony dolarů na Mezinárodní kosmickou stanici, představuje celý roční rozpočet Ruské kosmické agentury! Jedinou nadějí je vydělávat na vypouštění cizích umělých družic Země. Loni se tak Rusku podařilo získat neuvěřitelných 450 milionů dolarů, vypustilo totiž stejný počet cizích družic jako svých vlastních. Tím by ovšem při závazku finančního zajištění družicové základny nezbylo Rusku v budoucích dvou třech letech nic jiného než omezit vypouštění svých družic o plnou třetinu, civilní družice by pro tuto dobu téměř vymizely.

Dnešní starosti s budoucími vzorky z Marsu

Americký úřad pro letectví a kosmonautiku dnes plánuje, že r. 2005 vypustí sondu, která přistane na Marsu, aby odtud přivezla půl kilogramu horniny.

Sám start a technická stránka však poněkud blednou před pečlivostí, se kterou budou na Zemi přijaty vzorky. Že by je mohli vědci hned vzít do rukou, o tom se jim může jen zdát. Jsou považovány za nesmírně nebezpečný objekt a zacházet se prý s nimi bude ještě opatrněji než se vzorky při výzkumu virů způsobujících smrtící epidemii eboly.

Tato opatření doporučila panelová diskuse, při které se posuzovalo nebezpečí případné kontaminace Země z Marsu, ale i Marsu ze Země. Existují totiž vědci, kteří si myslí, že by i nyní mohly žít na planetě Marsu nějaké mikroorganizmy, které by nám mohly být nebezpečné. Tou nejhorší myslitelnou variantou je, že by mohly vyvolávat smrtelnou chorobu.

Posud jsme se museli (či měli) starat o jednu stránku mince kosmických výprav, abychom totiž nezavlekli na cizí nebeská tělesa naše organizmy, které bychom posléze omylem považovali za mimozemský život.

Vzorky z Marsu budou proto přivezeny v trojitém obalu, který se bude postupně za přísných bezpečnostních opatření odstraňovat na různých pracovištích. Mimořádně cenné budou nejen kousky marťanského kamení, ale i neviditelné „nic“ jeho atmosféry. Takže ještě předtím, než dostanou geologové a geochemici vzorky Marsu do rukou, budeme znát zevrubněji chemické složení atmosféry prostředí, do nějž sonda dosedla.

Naslouchat Marsu?

Na Mars jsme se dosud dívali očima, pozemskými dalekohledy i Hubblovým kosmickým teleskopem. Pak kosmický výzkum umožnil osahat si povrch Marsu. Připomeňme úspěšné vozítko Sojourner. A teď přišel na řadu další lidský smysl – sluch. Vědci z Kalifornské univerzity v Berkeley si usmysleli, že si poslechnou, jak to na Marsu zní, hlučí, nebo jaké je tam ticho.

Příští sonda k Marsu ponese na své palubě padesátigramový mikrofon. Jde o chystanou automatickou stanici Mars Polar Lander, tedy sondu určenou k přistání v polární krajině této planety. První zvuková „reportáž“ by k nám mohla dorazit už v příštím roce.

A kdo bude mít zájem, bude moci marsovskému světu naslouchat na internetu, kde Američané tyto nejspíš nehudební zvuky z Marsu zveřejní celému odbornému i laickému světu.

Invaze japonské encefalitidy do Austrálie?

Japonská encefalitida přenášená komáry se nyní vyskytuje především na Dálném východě, v Číně a v Japonsku. Je to těžké onemocnění, končící podle našeho lékařského repetitoria až v polovině případů smrtí. Virus této choroby je velice útočný.

Nemoc byla odhalena už ve třicátých letech v Japonsku, šířila se Koreou, Čínou, Indií a jihovýchodní Asií až do Indonésie. Ostrovů Bali, Lombok a Borneo dosáhla před dvaceti lety. Nápomocna tu byla výstavba zavlažovacích děl, která komárům poskytla vhodné životní prostředí.

Nemoc zůstává stále velice nebezpečná, u jednoho z třiceti infikovaných lidí se nakonec projeví klinické příznaky. Čtvrtina z nich pak zemře a polovině zůstane trvale poškozený mozek. V asijské oblasti teď ročně na japonskou encefalitidu umírá 15 000 lidí. Biologové předpokládali, že se šíření choroby zastaví na rozhraní mezi východoasijskou a australskoasijskou oblastí, na tzv. Wallaceově čáře, a z Bornea a Bali se nedostane na Novou Guineu ani do Austrálie. Jenže loni ve státě Papua–Nová Guinea zemřela na japonskou encefalitidu první oběť – dvanáctileté děvčátko. Další tři případy nemoci byly hlášeny z ostrova v Torresově průlivu, který odděluje Novou Guineu a australský stát Queensland.

Překročí virus zcela moře a rozšíří se zásluhou svých hostitelů – prasat a vodních ptáků – dál podél východního pobřeží Austrálie?

Mikrobiolog John Mackenzie z Queenslandské univerzity se obává, že nemoc vstoupí na australské území během dvou tří let. Podaří se včas vytvořit očkovací látku, kterou by byla ošetřena prasata v „nárazníkové“ zóně, čímž by se zabránilo šíření japonské encefalitidy do pátého světadílu?

Jak si povídali dinosauři

Hlasy vyhynulých dinosaurů si lidé představují podle filmu Jurský park. Jenže tato podoba vznikla jako výtvor umělců, i když se dozajista snažili spolupracovat s paleontology.

Nyní však v internetu zaznívá hlas dinosaurů, který se zrodil rekonstrukcí dávné dinosauří lebky. Carl Diegert, počítačový expert z Národních laboratoří Sandia, a Tom Williamson, paleontolog z Přírodovědeckého muzea Nového Mexika, vyšli z rekonstrukce možného hlasu dinosaura z rodu Parasaurolophus, který byl nalezen r. 1995 právě v Novém Mexiku. Žil tu před 75 miliony lety. Lebka zvířete se dochovala v dokonalém stavu. Pět set tomografických řezů umožnilo sestrojit trojrozměrný model na nejmodernějších počítačích laboratoří Sandia, které jsou určeny pro řízení amerického nukleárního programu. A toto počítačové modelování rezonančních dutin lebky, které mohly ovlivňovat dinosauří křik, bylo spojeno s programem simulujícím výkon hudebních nástrojů. O prvních pokusech rekonstruovat dinosauří řev tento přehled referoval už před delší dobou.

Nyní již zazněly dvě varianty hlasu, jedna vytvářená s účastí hlasivek, druhá bez nich. Je pravděpodobné, že vyznění křiku formovala především rezonance v dutinách dinosauří lebky.

A ti, kteří ještě nemají přístup na internet, si mohli hlas parasaurolopa poslechnout v březnovém Meteoru, populárněvědeckém magazinu Českého rozhlasu 2, stanice Praha.

Připomeňme ještě, že se konaly už i pokusy takto oživit hlas našich předků, pravěkých lidí.

Internet odhaluje plagiátory

Současná výkonnost počítačů usnadňuje odhalit ty vědecké články, které byly sepsány tak, že si jejich autoři „vypůjčili“ od svých kolegů celé pasáže článků. Někteří nepříliš poctiví vědečtí pracovníci si mohli celkem bezpečně vytvořit rozsahem úctyhodné dílo, které částečně nebo zcela někde vykradli. Záplava článků znesnadňovala rozsáhlejší porovnávání. Na internetu však lze nyní velmi snadno identifikovat stejné pasáže v publikacích na blízká témata.

Boj proti plagiátorům byl úspěšně zahájen v Národní lékařské knihovně Spojených států. Například byl odhalen polský chemik, který během 13 let otiskl 125 článků, z nichž asi třicet vzniklo „výstřižkovou“ metodou. Vypracovaný postup je schopen stanovit míru nepůvodnosti v jakékoliv vědecké práci.

Amerika přidává na badatelský výzkum

Publicita pravidelné každoroční zprávy amerického prezidenta o stavu Unie byla prý tentokrát potlačena aférou „Monicagate“, takže návrh značného zvýšení rozpočtu amerického základního výzkumu tak nezazářil. Američtí badatelé však mohou být spokojeni. Věda zaujala v Clintonově poselství významné místo. A nešlo jen o slova. Prezident slíbil, že se Národním ústavům zdraví zvýší rozpočet o 8,4 % a Národní vědecké nadaci o 10 %, což znamená dotace 14,8 miliardy dolarů a 3,8 miliardy dolarů. Jde o největší zvýšení v historii těchto institucí.

Tento zvrat je pozoruhodný. Jakým způsobem byly nejvyšší americké politické kruhy přesvědčeny o tom, že je opět zapotřebí zvýšit prestiž státního financování základního výzkumu? Lze tu nalézt souvislost s analýzou, kterou podnítila Národní vědecká nadace prostřednictvím svého řídícího orgánu Národní vědecké rady? Svůj význam mělo patrně i vrcholné zasedání vědců, jež se konalo před rokem a půl na Kalifornské univerzitě v Davisu. Závěrečná zpráva tehdy vyšla pod titulkem „Věda, inženýrský výzkum a vzdělání v 21. století“.

Charles V. Shank, ředitel Národní laboratoře Ernesta Orlanda Lawrence v Berkeley, shrnul problém, před kterým stálo americké vědecké společenství: Pro většinu z nás je obtížné přiznat si skutečnost, že podpora udílená vědě vyplývala z veřejného mínění, které vnímalo, že vědeckou aktivitou národ posiluje svou bezpečnost. Toto ospravedlnění však bylo značně nahlodáno ve chvíli, kdy se zhroutil Sovětský svaz. Je tedy nejvyšší čas, abychom si našli nové ospravedlnění naší existence.

Doyen Kalifornské univerzity v Davisu C. Greenwood dodal: Vědci se rádi domnívají, že jsou apolitičtí. Ve skutečnosti však žijí v politickém světě. Frank Rhodes, bývalý předseda Národní vědecké rady, potvrdil platnost strategie Národní vědecké nadace:

– federální financování zaměřit na základní výzkum,

– udržovat těsné svazky mezi vědou a výukou,

– projekty stanoví jednotliví badatelé, o výběr návrhů podle jejich důležitosti a kontrolu se postarají nadřízené orgány.

F. Rhodes údajně pronesl „pohřební řeč“ nad takzvaným lineárním modelem výzkumné práce – od základního výzkumu k aplikovanému, od aplikovaného k vývoji – a měl také apelovat na sféru výzkumu a vývoje jako určitého ekosystému. Posléze vyzval k tomu, s čím přišla řada účastníků zasedání, a to zlepšit komunikaci s širokou veřejností, neboť (řečeno slovy Ericha Blocha): Jestliže se domníváte, že děláte vědu v zájmu národa, pak musíte zájem tohoto národa o vědu získat.

Francouzská věda pokulhává?

Naproti tomu z Francie se ozývá obava o výkonnost jejího výzkumu. Analýza ze začátku tohoto roku prý potvrzuje, že francouzská věda začíná ztrácet dech.

Na první pohled je všechno v pořádku. Podíl francouzských vědeckých prací na celkové produkci světa se zvýšil v údobí 1990 – 1993 z 4,7 % na 5,1 %. Jenže to by bylo nutno zapomenout na to, že podíl vědeckých prací zemí bývalého Sovětského svazu poklesl ze 7,3 % na 3,3 %. A tím se relativně zvýšil podíl ostatních států. Jenže francouzský faktor dopadu, průměrný počet citovaných vědeckých prací v údobí 1983 – 1995, zaznamenal pokles z 1 na 0,95, takže se ocitl pod světovým průměrem. Francie byla předehnána svými vědeckými konkurenty – Spojeným královstvím a Německem.

Do čela žebříčku nejvyšší míry faktoru dopadu pronikly v Evropě Švýcarsko a Norsko (1,5) a Nizozemí (1,1). Belgie, Švédsko a Dánsko se dostaly na úroveň Spojeného království a Německa.

Francouzi si své zhoršené postavení vysvětlují tím, že publikují ve velkém počtu mezinárodních časopisů, z nichž jsou některé průměrné až nižší kvality.

Dalším důvodem k znepokojení je, že klesá podíl francouzských vědeckých prací, které vznikají ve spolupráci s jinými státy, a to především s těmi nejvyspělejšími ve vědě: s USA, Japonskem, Kanadou, Německem, Izraelem, státy severní Evropy, Švýcarskem a Rakouskem. Stoupá počet publikací vznikajících ve spolupráci s vědci bývalého komunistického bloku. Vcelku však mezinárodní francouzská vědecká spolupráce klesá – v r. 1990 vzniklo takto 22,9 %, v r. 1995 jen 21,6 % francouzských prací.

Nejvíce se citují francouzské práce z fyziky a technických věd, jenže kvalita francouzské vědy prý klesá především právě v technických vědách. Odráží se to ve snižování počtu patentů. Také ve srovnání s evropskými partnery je počet evropsky uznaných patentů vzniklých ve Francii nižší. Jestliže se počet patentů přihlášených ve Francii v r. 1990 označí jako 100, pak v r. 1996 dosahoval 96. K podobnému poklesu došlo ještě v Německu – z 206 na 164. Ale v řadě států byl naopak zaznamenán prudký nárůst počtu patentů. V Dánsku z 55 na 131, ve Švédsku z 135 na 239, ve Finsku u 75 na 210! Celkový podíl francouzských patentů na patentech v Evropě představuje 7 % a rovná se 3 % amerických patentů.

Mimochodem – v loňském roce bylo vydáno ve Francii 29 000 vědeckých knih, což představuje oproti předchozímu roku nárůst o 7 %. K tomuto nárůstu z poloviny přispěly knihy z astronomie, biologie a programování. O 12 % naproti tomu poklesl podíl ekologické, zoologické a botanické literatury.

Na Zemi se neumačkáme

Optimisticky to potvrzuje další zpráva odborníků o výhledu populačního rozvoje lidstva.

Oddělení, které se v Organizaci spojených národů zabývá populační politikou, konstatuje, že růst porodnosti na naší planetě se zpomaluje. Předpovědi dalšího rozvoje proto odhadují, že v r. 2100 bude na Zemi žít pouze 10,4 miliardy lidí, a nikoli 11,2 miliardy, jak se dříve tvrdilo.

Těžko říci, nakolik byla opodstatněna prognóza, že r. 2200 bude pozemšťanů 11,6 miliardy, a jak nás má potěšit, že nás v ČR bude jen 11 000 milionů.