Trochu koktáme všichni

Zvukomalebné slovo koktat (vyrážet slova po slabikách) vzniklo ze staršího kokotat, což u jiných Slovanů dosud označuje kohoutí hlas (kokoko); -o- vypadlo snad vlivem staršího slova jek(o)tati, viz též slovenské jachtať (koktat, zajíkat se).

Kohout, staročesky kohút či kokot, je pták, v němž podle mytologie vězí démon. Proto nad lomenicemi bývala zprvu dřevěná, později plechová korouhvička v podobě kohouta, aby tento démon zdomácněl a posléze magicky odháněl duchy cizí, domu nepřátelské. Posadit na střechu červeného kohouta ovšem neznamená natřít korouhvičku červeně, ale zapálit dům.

Učí-li se dítě vyluzovat zvuky zvířat, pak kokoko(dák) přísluší spíš slepici. Kohout víc proslul kokrháním (slovo, opět zvukomalebné, vzniklo redukcí z kokyryhati). Ve staré češtině mělo slovo kokot vedle běžného významu i význam vulgární, kohout si totiž vysloužil pověst galantnosti až příliš náruživé (viz též dnešní nadávku ve slovenštině). Proto také slovo koketa, přejaté sice z francouzštiny, avšak odvozené rovněž od jména pro kohouta (coq), mělo původně mnohem "intenzivnější" význam než dnes. Se slovem coq souvisí i výstřední francouzská pokrývka hlavy kokarda (cocarde). Ostatně mít na hlavě kokrhel (něm. Gügerel, původně ozdobný čepec, dnes už jen příšerný klobouk) souvisí pro změnu spíš s Gockelhahnem, jehož výstřední ozdoba hlavy se však od hřebínku českého kohouta ničím neliší. Ze staročeského kokotie hacě vzniklo jméno rostliny kokotice (bot. rod Cuscuta), a to jako eufemizmus pro kohoutí "spodky" (varlata), jimž jsou květy této rostliny tvarem podobné. Hacě (viz dnešní gatě) byly lehké kalhoty s širokými leč kratšími nohavicemi (do půl lýtek), v pase přidržované hacníkem - širokým opaskem.

Všimněme si stručně odborné terminologie pro koktání i jiné poruchy řeči. Balbuties - koktavost (balbus - koktavý) viz podrobněji Vesmír 77, 187, 1998/4. Dalším termínem je hezitance (z lat. haesitere - váznout), což je druh koktavosti s přehnaným ulpíváním na počáteční slabice. Traulizmus (z ř. traulos - blebtavý) se týká spíš špatné výslovnosti, zejména souhlásek r a l. Dysfemie (dys - porucha, feme - řeč) je nesouvislá řeč. Dysfázie (ř. dys - porucha, fasis - řeč) je porucha řeči, žvatlavost, lehčí forma afázie (ztráty již nabyté schopnosti řeči, vyvolané změnami v mozku). Afonie je ztráta hlasu (fone - hlas), dysfonie je nesprávné tvoření hlasu. A nakonec si připomeňme dva citáty z Jungmannova Slownjku česko-německého (1835 - 1839): Koktati gest wjec než brebtati a Lépe gest zagjkawým než brebtawým býti. Breptat, bleptat, brblat, brebentit, blábolit, brumlat - to jsou všechno zvukomalebná slova a zdálo by se, že není třeba blíže vysvětlovat jejich význam. Takové breptání ovšem neznamená jen rychlé nesrozumitelné brebentění, nýbrž i tlachání, žvástání z hlediska obsahu.

Vysvětlovat zvukomalebný původ slov souvisejících s nepříjemným postižením by mohlo být bezcitné, kdybychom se do určité míry nezakoktávali všichni. Ne že bychom byli stiženi poruchou, ale chybí nám trénink z mluvních cvičení. Pokud by se vůbec někdo měl za koktání stydět, pak jsme to nepochybně my - "koktající většina". I pro nás však platí, že víc než o kvalitu řečnického podání jde o vlastní obsah sdělení.

Ostatně jsou situace, kdy opakování slov (jeden z rysů koktání) může mít pozitivní funkci. Určitá nepravidelnost ve větné stavbě slouží k zdůraznění výrazu (dávno a dávno je tomu; hned, ale hned tam půjdeme). Přenádherné ukázky "koktání" najdeme v lidových písních, viz Já mám chaloupku: Až já se opiju, já si ji pošiju hra hra hra hra hra hra hrachovinou.