Barevný kras ostrova Capri

Rozlohou 10,5 km² patří Capri k menším ostrovům v Tyrhénském moři. V podobě mohutné bělavé kry, vymezené ze všech stran skalními útesy, ční z mořské hladiny v pokračování úzkého „prstu" Sorrentského poloostrova, respektive jeho horského hřbetu Monti Lattari. Asi pět kilometrů široký průliv je vlastně jen zatopenou částí někdejší pevninské šíje. Prakticky celý ostrov je tvořen druhohorními (většinou triasovými) vápenci a vyznačuje se velkou výškovou členitostí. Nejvyšší vrchol Monte Solaro měří bezmála 600 metrů. Díky členitému povrchu si i přes značný turistický ruch převážná část ostrova zachovala celkem nenarušený přírodní ráz.

Výsledkem mechanického a chemického působení mořské a srážkové vody jsou pozoruhodné povrchové i podzemní krasové útvary. Většina z nich je součástí pobřežních útesů, dostupných pouze z moře. Platí to i o Modré jeskyni v severozápadním cípu ostrova pod městem Annacapri. Návštěvníci do ní vplouvají na loďkách asi metr vysokým otvorem. Jediná podzemní síň je prosycena temně modrým zbarvením. Barevný efekt - hlavní turistická atrakce jeskyně - je vyvolán odrazem slunečního světla od mořského dna. Světlo je ve vodním prostředí zbaveno delších vlnových délek, a stává se proto výhradně modrým. Modravé zbarvení je nejvýraznější kolem poledne a samozřejmě jen za slunečného počasí.

Jeskyně je známa už z antiky a vážou se k ní pověsti o neřestných hrátkách družiny císaře Tiberia. Archeologický výzkum prokázal, že podzemní prostora tehdy zřejmě ještě nebyla „modrá". Ústila totiž větším otvorem, zaplaveným až po částečném poklesu pevniny. Dalším, kdo jeskyni věnoval pozornost, byl švédský spisovatel, lékař a humanista Axel Munthe (1857-1949). Proslavil ji svými prózami (Kniha o životě a smrti, Kniha o lidech a zvířatech).

Modrá jeskyně však není jediným barevným podzemím na Capri. Zejména při jižních a východních březích se otevírá několik dalších jeskyní pojmenovaných podle charakteristické barvy. Červené jeskyni dal název povlak rudých řas na vlhkých stěnách, v jejím sousedství, pod stametrovými srázy Monte Solara, ústí průrva Zelené jeskyně, ukončená skalním tunelem. Odraz slunečního světla od hladiny a mořského dna v ní vyvolává zelenomodrý barevný efekt. V otvoru Briliantové jeskyně se prý mořský příboj tříští do třpytivých fontán, v pomyslné spršky briliantů. Temná jeskyně je naopak zastíněnou rozsedlinou ve skalním srázu pod městem Capri.

Na východním pobřeží je patrně nejznámější jeskyní Matromania, místo dávných kultovních obřadů. Její prostoru totiž den co den barví nachový odstín prvních paprsků vycházejícího slunce. Působivá je také nedaleká Bílá jeskyně, jejíž horní síň, zvanou Zázračná jeskyně, zdobí sintrové povlaky a bezpočet bělavých stalaktitů. Ty tvoří i poněkud neobvyklý lem otvoru skalní klenby.

Zdaleka ne všechny jeskyně na Capri byly pojmenovány podle některého z barevných odstínů a ne všechny se otevírají při mořském pobřeží. Chmurná minulost se váže k Tiberiově jeskyni - šikmé propasti, ústící jedním otvorem v prostoru Tiberiova paláce a druhým ve skalním srázu vysoko nad východním břehem. Tudy údajně vedla poslední cesta císařových odpůrců.

Součástí neobyčejně členitého reliéfu ostrova jsou také některé povrchové krasové útvary. Poblíž města Capri se otevírá působivá skalní perforace Přírodní brána. Je součástí úzkého vápencového pilíře pod východní hranou vrcholové plošiny a patrně představuje pozůstatek někdejší jeskynní prostory. Otvor brány je téměř 50 m vysoký a 10-20 m široký, nahoře jej vymezuje poměrně tenký skalní oblouk. Několik menších bran „vytloukl" mořský příboj také v pobřežních útesech. Zvláště nápadný je Oblouk lásky - přírodní tunel procházející prostředním ze tří skalních ostrůvků Faraglioni, které dominují jihovýchodnímu pobřeží.

Z drobných krasových tvarů převažují všudypřítomné škrapy - žlábkovité, jamkovité či miskovité prohlubně na povrchu vápencových výchozů. Žlábkovité škrapy na strmých skalních stěnách místy dosahují délky několika desítek metrů. Vznikly korozními a erozními účinky stékající srážkové vody. Některé jamkovité škrapy jsou prorostlé vegetací, která se nepochybně uplatňuje při jejich vývoji. Na vodorovných skalních plochách se zase tvoří miskovité škrapy, zvané též kamenice, ve kterých se při vydatnějších srážkách udržuje voda. Poněkud kuriózní typ podzemních škrapů lze vidět v jedné z jeskyní na jižním pobřeží. Její skalní dno vymodelovala mořská voda do několika řad oblých výčnělků připomínajících klečící prosebníky, což bylo inspirací k názvu Svatá jeskyně. Krasové mikroformy jsou charakteristické pro většinu středomořských vápencových oblastí, málokde je však tolik krasových zajímavostí zároveň.