Zahrada ochočených slov

Je tomu již dávno, co se člověk poprvé pokusil ochočit si nějaké zvíře (viz Vesmír 76, 535, 1997/9). A když už byl domestikovanými zvířaty obklopen a roupama nevěděl co by, zatoužil mít některá z nich u sebe v původním, divokém stavu. I vymyslel si zoologickou zahradu. Zvířata v ní jsou ovšem divoká jen zdánlivě, málokteré by se uživilo za plotem objektu. Výjimečně snad zahrádkář v pražské Troji potká uprchnuvší kozu bezoárovou, jíž v zeleninových záhonech na teráskách příkrých vltavských břehů nechybí vůbec nic.

Zahrada zdánlivě divokých zvířat je jen evropskou metamorfózou zdánlivě divokých velehor na záhoncích palácových zahrad čínských císařů, filozofů a básníků (viz Vesmír 77, 560, 1998/10). Tropická a subtropická zvířena v pražské zoo, to je totéž jako čínské pocukrované velehory na misce císařova zahradníka. Zahrada ochočených symbolů. A podobně je tomu i s češtinou v květináči domácí kultury – zahradě ochočených myšlenek. Kolik kdy bylo původních divokých, zcela neochočených slov (hrr na ně), to se už přesně neví. Jisto je jen tolik, že slova neustále zapřaháme, přikrmujeme, ohýbáme a na noc zavíráme do chléva. Jejich vývoj běžel paralelně s vývojem zemědělství a jiných „ochočovacích“ aktivit.

Už jenom slovo zahrada, ohrazený pozemek, jemuž předcházelo slovo hrad, hrazené místo. Všechny ty souvislosti s kmenem *ghordh- jsou velmi staré, neomezují se pouze na území slovanské (viz něm. Garten, angl. garden, fr. jardin či lat. hortus). Hradiště, hradba, hráz, ohrada – všechno jsou to nějaké náhrady, jimiž se ohrazuje a nahrazuje původní divokost.

K zahradám zcela přirozeně patřily hony, průhony, a posléze i záhony. Hon, původně hnaní, znamená lán, který se zorá jedním honem, tedy „jedním vrzem“, bez zastávky (viz honem, honem – rychle). Průhon je cesta, kterou se proháněl dobytek (jak dosvědčují jména vsí, např. Průhonice u Prahy). Záhon souvisí rovněž se slovesem hnát (viz též pohon, náhon, shon, ohon, výhon-ek), hlína se z obou stran zahání ke středu záhonu. Záhon býval pruh pole asi 4–8 brázd, vršitý, oddělený od ostatních záhonů rozorem. Orba půdy do záhonů byla velkým pokrokem (prostředkem „ochočení“ půdy). Umožnil ji pluh, který odvaluje hlínu stranou, tvoří hluboké rozory (rádlo, „oradlo“, půdu jen rozškrábalo). Vyvýšenými záhony rolník bránil úrodu proti vlhkosti, voda zůstala v příčných svodnicích.

Slovo ochočit souvisí s ochotou, tedy úslužností, dobrou vůlí, laskavostí, vlídností a veselostí. Ochotník byl divadelní herec-amatér, který hrál jen z ochoty. I v ostatních slovanských jazycích ochota označuje vesměs dobré vlastnosti, v ruštině je to navíc tabuové slovo pro lov. Někdy bývá ochota dávána do souvislosti se slovesem chtít, podle V. Machka však je pravděpodobnější souvislost se staročeským ochvíti sě – rozehřát se, oddati se čemu. Ochočit pak znamenalo stát se ochotným, krotkým (podobně polské oblaskawić – učinit laskavým).

Co jiného pak je oblaskavování, uhlazování, učesávání a tříbení řeči? Dnes asi v žádné zemi nelze říci autorovi článku: „Vážený pane, odneste si své bláboly domů, nedá se to tisknout.“ Nebylo by to ani laskavé, ani slušné. V evropsky uspěchaných končinách se to řeší administrativně: „Váš příspěvek bohužel nevyhověl recenznímu řízení...“ Slovo zkrocené, leč neoblaskané. Zkusme si představit, co by asi tak napsal čínský mudrc-estét meditující nad půvabnou zahrádkou s miniaturními „tatrami“: „Velevážený autore, kladu Vám Vaši práci netknutou k nohám, neboť nejsem hodem něco tak prazvláštního pošpinit otištěním.“