Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Být naklonován

Skutečné průšvihy přicházejí tiše
 |  5. 10. 1998
 |  Vesmír 77, 564, 1998/10

Jako pěna na povrchu kapalin se vždy prezentují „chytlavá“ témata v krajině masmédií. Je typické, že mediálně přetřásaná nebezpečí (např. kometa v r. 1911, otravné plyny před druhou světovou válkou) se pravidelně ukazují jako lichá, zatímco skutečné průšvihy přicházejí tiše, nikým nepozorovány (není ostatně v samé nejhlubší povaze průšvihu přijít nepozorován?). Obávám se, že je tomu tak i v případě úspěšného klonování ovcí, zakládajícího reálnou možnost naložit tak brzy i s lidmi. Obrovská mediální publicita a spousty emocí, které se na toto téma nabalují, ukazují na jeho „choulostivost“ (s obdobným vzrušením jsou traktována i další témata, týkající se rozmnožování – interrupce, aids, hrozící sterilita, ale i sex obecně). Rovněž je nutno v takovém případě vyjasnit frontovou linii a přidat se k některému z táborů – humanitní intelektuál musí zdvihat svůj varovný hlas, apelovat na morálku a svědomí a projevit krajní znepokojení nad hrozícím nebezpečím, biologický technolog se musí nadmout pýchou nad nevšedním úspěchem svého oboru a kreslit světlé zítřky, které může pomocí nové dovednosti vybudovat a které radikálně změní svět. Oběma směrům bych vyčetl jednu podstatnou vlastnost – pýchu, která nemá dost důvěry v možnost seberegulace světa, živého zejména, a která je přesvědčena, že lidský um je zásadním způsobem schopen lidstvo a svět buď spasit, nebo alespoň zničit (není vůbec náhodou, že atomové zbraně nebyly zatím od hrůzného extempore v r. 1945 použity, ač mocných a agresivních pošetilců je na světě vždy dostatek – méně budící pozornost, ale o to rozšířenější je třeba kuchyňský nůž – stačilo by jediné bodnutí a soused je mrtev). Přirozenost, fysis (včetně té lidské), má tužší kořínek, než se obvykle myslí, a pampeliška prorůstající asfaltovým chodníkem je toho pěknou ukázkou. Je dobré poznamenat, že technika obdobná klonování vyšších zvířat a člověka – roubování – se provádí u rostlin už 2500 let. Obdobné případy nastávají dosti často i spontánně – vznik jednovaječných dvojčat. Nechci rozebírat otázku oprávněnosti experimentů či rutinních technologií na lidech – je obecně bolestivou otázkou, odkud se bere či nebere právo jiné lidi zabíjet, žalářovat, mučit, potrácet, bránit jejich vzniku, vysídlovat, různě krátit na možnostech uplatnění atd. Mnohem spíše bych se zde chtěl zabývat možnými důsledky klonování lidí, neboť je důvodná obava, že při obecně lidské nenechavosti a prudkém rozvoji biotechnologií k tomu (ať už v laboratořích veřejných, či tajných) v brzké době dojde. Kupodivu se domnívám, že ani obecná legalizace takovýchto praktik by tvář lidstva podstatně nezměnila a měla by podstatně menší praktický dopad, viz např. už jen vyšlechtění zcela nové odrůdy sóji. Lidské rozmnožování je takřka jedinou oblastí našeho chování, která nebyla téměř vůbec (odhlédneme-li od antikoncepce a lékařského potírání neplodnosti) zasažena technologiemi a vědeckotechnickou revolucí a provádí se podnes po starodávnu, amatérsky, v zásadě pokoutně. Je velmi nerealistické očekávat, že stát, který by nebyl zcela obludně totalitní (a od těch lze vždy čekat téměř cokoli), by do tohoto uzavřeného světa byl schopen nějak zásadněji zasahovat. Nezapomeňme, že i klonovaní lidé by se museli v rámci normální gravidity vyvíjet po devět měsíců v těle ženy a že všechny dosavadní pokusy vychovávat děti v masovém měřítku mimo rámec rodiny skončily žalostně (odchovanci nejrůznějších sirotčinců a dětských domovů skýtají neutěšený pohled nejen z hlediska lidského, ale i z hlediska pracovní použitelnosti – také turečtí janičáři, získaní jako tříletí chlapečkové konfiskací křesťanským rodičům, byli zpočátku umísťováni v rodinách, ovšem tureckých). Je kuriózním paradoxem, že společnost, která je schopna techniku klonování vyvinout, tj. ona vědeckotechnická na přelomu druhého a třetího tisíciletí, je zcela jiná než ta, která by byla schopna ji prakticky využít. Klonování by se nejvíce hodilo společnostem, které jsou zcela strnulé, neměnné, a zároveň s velikou diferenciací rolí – asi jako mraveniště či termitiště se systémem nejrůznějších kast. (Asi v tom smyslu, jako tibetští lámové převtělenci – tüku – zastávají svůj úřad podle všeobecného mínění v zásadě kontinuálně po mnoho staletí, rozdíl je pouze v tom, že technokratická Evropa si „převtělení“ představuje jinak – jak by asi vypadaly univerzitní katedry, držené po věky stále „týmž“ člověkem?) Pak by se „vyplatilo“ špičkové představitele některé kasty – vojáky, úředníky, nejrůznější specialisty – množit klonováním, protože jejich potřeba by byla z generace na generaci konstantní (asi tak, jako jsou lidské chuťové nároky na jablka či hrušky, kde se nejlepší sorty tradují dál roubováním). U společnosti, která se prudce vyvíjí a mění, je naopak zcela nepředvídatelné, jací lidé budou za těch dvacet a více let potřeba (lidský individuální vývoj nelze samozřejmě zkrátit, naopak vyškolení špičkových specialistů trvá i déle). Ideální voják, dělník či inženýr dneška není vůbec identický s jejich předchůdci před řekněme třiceti lety a je samozřejmě mnohem efektivnější potřebné jedince vybírat z přirozené populace, kde se při pohlavním množení jejich vlohy ustavičně míchají a nově kombinují. Ve většině vyspělých zemí není o manuální ani duševní pracovníky s požadovanými vlastnostmi nouze – naopak, tísní se (či v našem případě se budou tísnit) před pracovními úřady. I pěstování příslušníků intelektuálních elit by sotva splnilo dané očekávání – tam je kromě talentu důležité i strefení se do správného „ducha doby“, který vane kam chce a nikdy se neopakuje tak, jak býval. Ještě tak nejlépe by se pochodilo s klonováním hudebníků a matematiků – jejich nadání je výrazně dědičně fixováno a existují jich celé rodinné dynastie. S básníky a filozofy je to trochu jiné. Člověk se jimi stává jakýmsi osudovým „nalomením“, které lze těžko zopakovat. I kdyby se nějak podařilo řekněme znovu vypěstovaného Husserla, Freuda či Prousta přimět k jejich „původnímu“ zaměření, je dost pravděpodobné, že by v nejlepším případě narazili na „vlastní“ dílo, v němž by shledali „to pravé“, a strávili zbytek života jeho studiem a komentováním. V každém případě by se znovu pěstovali myslitelé, vědci a specialisté minulosti, stejně tak jako se armády vždy připravují na válku, která už byla.

Je ostatně pozoruhodné, že až na některé nepatrné výjimky („chov“ vysokých pruských granátníků ve speciálních vesnicích z demobilizovaných vojáků tohoto zaměření a nadprůměrně velikých dívek) nikdy v dějinách nebylo přikročeno k systematickému „chovu a šlechtění“ lidí pomocí „klasických“ metod selekce a zacíleného sestavování párů, tak jak je to běžné u domácích živočichů. (Náběhy k tomu ostatně vznikají samy, v podobě třeba indických kast či evropských muzikantských, úřednických, důstojnických či třeba kriminálnických rodů.) I u člověka by to samozřejmě šlo a v několika desetiletích či staletích by se docílilo velmi výrazných výsledků, které by se tělesně i duševně od sebe lišily neméně než rozličná plemena psů či holubů, a v zásadě by tomu v mnoha společnostech nestály v cestě ani etické důvody (s lidmi byly v historii prováděny nesrovnatelně horší věci). Kupodivu se zdá, že celá věc leží v dlouhé generační době člověka, která je totožná v tomto případě s generační dobou selektujícího (všichni člověkem „šlechtění“ živočichové ji mají podstatně kratší než jejich selektátor, u ovocných stromů se tento rozdíl zvyšuje právě roubováním a třeba u dubů nemáme kulturní variety vůbec žádné). Od šedesátých let minulého století až do konce poslední války se mnozí myslitelé i biologové snažili „zlepšit“ člověka právě těmito metodami, což naštěstí většinou neopustilo stránky knih a časopisů (jediná výrazná výjimka, nacistická organizace Lebensborn, byla nejen zločinná, ale i ve svých počinech pozoruhodně nekompetentní – nad jejími metodami by byl zalomil rukama i zkušený chovatel králíků). Je tudíž velmi pravděpodobné, že lidské klonování by i při svém prosazení zůstalo nákladným rozmarem pošetilých bohatců či diktátorů ztrativších všechen smysl pro míru (že bohatství umožňuje uskutečnit rozmary chudým odepřené, je odvěká pravda a v budoucnosti sotva bude jinak – totéž dělá i opilost mocí). Nanejvýš si ještě umím představit nechutné tahanice speciálních komisí rozhodujících, koho z velkých synů národa na veřejné útraty naklonovat a koho nikoli (kupodivu tahle část celé vize je nejplastičtější a umím si ji vybavit se všemi detaily). Ani existenciální vrženost dětí takto vzniklých by se podstatně nelišila od té, která provází děti vzniklé běžnou cestu – i od nich rodiče či osoby jim podobné očekávají, že budou „jako oni“.

Zdá se, že klonování lidí ve společnosti dnešního typu (na rozdíl třeba od staré Indie či staré Číny) těžko může najít jiné místo než jako lechtivá kuriozita (přichází v zásadě pozdě, tak jako třeba nová technologie kování koní po zániku formanství jako živnosti). Vyvolávalo by řadu otázek dosud neznámých: Jak by se asi vyvíjely pozdější „kopie“ ve vztahu k původnímu „vzoru“? Jak by se spolu takoví lidé snášeli? Analogický případ jednovaječných dvojčat zajišťoval vždy stejný věk a v typickém případě i stejnou výchovu – to by se zde rozvolňovalo. Kromě vědeckých otázek by záležitost vyvolávala i otázky nevědecké – astrology by jistě zaujal výrazný nesouběh mezi stupněm podobnosti a různým datem narození. Na své by si přišli i právníci, byť precedens dvojčat by asi mnohé otázky řešil už s předstihem.

Při diskusích na obdobná témata, čeřících hladinu médií, se nemohu ubránit dojmu velkého (negativního i pozitivního) sebepřeceňování lidských možností a velkého podceňování přírody a lidské přirozenosti, která si, chudák, bez naší pomoci nebude umět s ničím poradit. Zdroj mé víry je v tom, že stejně jako mostecké haldy samy od sebe zvolna zarůstají lesem, zůstane lidské rozmnožování i v budoucnosti sférou nevědeckého a nekompetentního, v zásadě amatérského kutilství.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Genetika

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné