Stružilka okenní

Kdo si všímá různých mušek a „komárů“, kteří posedávají na oknech našich bytů či v tomto případě – zejména – chodeb domů, určitě zná podivnou „tipličku“, velkou zhruba 0,5 – 0,7 cm. Je útlá a má poměrně malou hlavu s delšími, pod lupou viditelně z mnoha článků sestavenými tykadly. Nápadná jsou její křídla s výraznou, trochu „starobyle“ působící žilnatinou a skvrnami, které je zdobí. Není třeba uvádět žádné „klíčové“ znaky. Kdo se s ní jednou od pohledu seznámil, pozná ji bezpečně již nastálo. Nesedí tam nikdy v masách, jen jedna či vzácně dvě. Pokud není vyrušena, ani se příliš nepohybuje. Jen sedí na skle či u rámu okna a nemůže pochopit tu tajemnou zábranu, jež jí brání v cestě ven do světa, který vidí a po kterém touží. A do kterého „nějak“ nemůže. (Což se může stát za určitých okolností i příslušníkům vyšších tvorů.)

Tato „tiplička“ se jmenuje stružilka okenní. Právě ta situace, ve které ji člověk nachází nejčastěji, jí dala české i vědecké jméno. To si však uveďme až nakonec. Dělo se toho s ním tolik, že si zaslouží samostatný odstavec, a normálně založený čtenář by mohl být tím příkladem „učenecké“ natvrdlosti odrazen již uprostřed článku.

Odkud se ta stružilka v našem okolí vzala? Jako správný dvoukřídlý hmyz s proměnou dokonalou má larvy zcela sobě nepodobné. Protáhlé, „červovité“, dlouhé v posledním stadiu až 1 cm. Mají dobře vyvinutou hlavu a samozřejmě žádné nohy, jak je pro larvy dvoukřídlých typické. Čím se však přesně živí, je dost záhadné. Otevřete-li dnes kteroukoliv naši entomologickou knihu, dozvíte se, že se stružilka živí na zahnívajících bramborách. To by dobře odpovídalo naší zkušenosti. Takovou obživu může snadno všude ve sklepích najít a dostat se odsud do chodby. Já jsem se však se stružilkami dosud na bramborách nesetkal a ani za mnou nikdo s něčím podobným za celou moji praxi nepřišel. Údaje o takovéto obživě (včetně řepných odřezků) pocházejí z minulého a předminulého století (!) a přebírají se z knihy do knihy. Není pochyb, že to „staří“ pánové jako Réaumur či Beling dobře a důkladně odpozorovali. Dá se jim plně věřit. Ale je potrava stružilčích larev omezená jen na stále opakovaná dávná pozorování? Larvy stružilek byly později nahodile nalezeny ve šťávě ronící se z nemocných jilmů, na oddencích některých rostlin a jednou byly prý úspěšně pěstovány na zkvašené banánové dřeni. Snad je to tedy obecně rozkládající se rostlinný materiál, který jim slouží za potravu. A určitě si vybírají! Jinak nevím, že by si ale někdo v moderní době s larvami stružilek hrál. Pokud by někdo objevil podezřelé larvy ve výše uvedeném materiálu, ať je prozkoumá nebo přinese na katedru parazitologie Přírodovědecké fakulty. Určení ale nebude asi možné na počkání.

A nakonec, jak se má tato stružilka vědecky nazývat. Patří do rodu, který je u nás jediným představitelem samostatné čeledi dvoukřídlých, Anisopodidae. V názvoslovném ohledu je tento druh postižen mimořádnou smůlou. Je představován pod čtyřmi (!) rodovými podobami jako Ryphus, Phryne, Anisopus nebo Sylvicola v uvedeném druhu fenestralis. Podle pravidel zoologického názvosloví je to poslední rodové jméno nejsprávnější, protože je nejstarší. Na tomto nadbytku synonym má zčásti „zásluhu“ asi i známé Meigenovo dvojmení, které nezpůsobil bystrý a jistě pružný pozorovatel Meigen (1800 a 1820), ale Hendel (1932), který s typickou natvrdlostí lidí svého druhu prosadil zcela proti duchu zákona něco, co někteří jemu podobní přijali. Jiní však jen se skřípěním zubů nebo vůbec ne. Začala se pak přepisovat jména dvoukřídlých do nových podob. To by však bylo téma na samostatný článek pro jiný časopis. Kdyby to tak nešťastná stružilka tušila, co těm přechytralým tvorům, co se ji snaží zamáčknout na skle, svou existencí způsobila! My méně učení se potěšme jejím bytím a místo dumání o záhadách myšlení tvůrců nomenklatury se raději pokusme otevřít okno a pustit nešťastnou stružilku ven, ať si letí za svým osudem.