Od pámofu přes staniště k nádraží

Jako bývalý železničář vím, že na dráze je řada zajímavostí a jednou z nich je i železniční jazyk.

My jsme měli vždycky „výhybkáře“, za komunistické éry přišel do předpisů oficiální název „signalista“. Mezi autory našich předpisů byli ještě staří služebníci z první republiky a tak udělali kompromis a využili dvou termínů k určité výhodě: k rozlišení, zda ten služebník obsluhuje výhybku na místě, ručně, a bude to výhybkář, nebo na dálku, a bude to signalista. Ujalo se to a bylo to rozlišení i co do odměňování.

Na nymburském seřaďovacím nádraží bylo takové primitivní zařízení na zmírnění rychlosti vozů, spouštěných ze svážného pahrbku. Říkalo se tomu „patent“ a posunovačům, kteří to obsluhovali a vůz při jeho jízdě „škrábli“, se říkalo „škrábalové“. Když bylo zařízení naharazeno elektro-pneumatickou brzdou, zmizelo zařízení – ale i termín.

Na vjezdovém nádraží končí vlaky z obou směrů, které jsou rozlišeny sudými a lichými čísly. Vlakům ze směru lichého se od začátku působnosti seřaďovacího nádraží říkalo „lišky“.

Asi před 15 lety došlo v rámci jednotnosti evropského číslování vlaků k přečíslování a k otočení orientace sudá – lichá. Takže z bývalého lichého směru dojíždějí vlaky sudé, ale už zůstaly liškami.

Někde jen pár kilometrů už představuje jinou terminologii. V Kolíně je přestavení většího počtu vozů z jednoho obvodu stanice do druhého „přesun“, v Nymburce „přísun“. A kdyby někdo použil výrazu druhého, bylo by to považováno za exotikum.