Opičí past

Alfred Brehm zanechal ve svých spisech jímavou historku o technologii lovu kočkodanů v západní Africe – do prázdné kokosové skořápky se vydlabe otvor tak veliký (či malý), aby jím prošla opičí ruka v nataženém, nikoli sevřeném stavu a tato nádobka s příslušným vnadidlem, nejčastěji vařenou rýží, se upevní na okraji pralesa. Lovec překvapí kočkodana právě v okamžiku, kdy se potravy zmocnil a vzhledem k neschopnosti jednou uchvácené pustit, zůstane v pasti vězet a jeho další životní cesta směřuje buď na trh, či do domorodé kuchyně.

Zdá se, že uvedený jev je u primátů včetně člověka univerzálnější, než se obecně má za to. Lze říci, že veliké množství komplikací i duševních poruch a strádání vzniká právě z tendence jednou uchvácené (ať už na jakékoli rovině) držet a nepustit. V zásadě jde o výraz nedůvěry vůči světu, a zejména sobě samému, že se záhy podaří zmnocnit něčeho podobného, či dokonce lepšího. Lpění na myšlenkách, majetcích, osobách či úředních postech je v neposlední řadě i této povahy a středoevropská představa definitiv (včetně třeba definitivy ve státní službě) tomuto přání, že musí být stále jak bývalo a nikdy jinak, osudově nahrává. V některých životních momentech jakoby se zdálo, že podle antických představ se božstvo přiblíží a žádá nějakou oběť, nejdřív docela malou; pokud se mu nevydá dobrovolně, nároky postupně stoupají a mocnost si ji nakonec vezme sama v nepoměrně větším rozsahu, někdy s fatálními důsledky pro navštíveného (i instituce zcela světské, např. daňový úřad, postupují podobně).

Převážná většina náboženství vždy toto „vydání oběti bez zdráhání“ zdůrazňuje, ať už jde o historii Abraháma a Izáka, koránovou Súru krávy či evangelijní příměr o suknici a plášti. I situace, kdy je některý jedinec jako cizorodý transplantát „odhojován“ institucí, k níž by z těch či oněch důvodů rád přináležel, je z této kategorie jevů. Při bližším pohledu se většinou ukáže, že tento signál je na místě a mimo ni by se mu dýchalo a existovalo lépe, pouze si to momentálně ještě nechce připustit. To, co chceme za každou cenu udržet, za každou cenu i udržíme. Jen z toho, jak byla „každá cena“ vysoká, se nám zatmí před očima, až nám lovec přehodí přes hlavu jutový pytel.