Hrají kostky Boha? (Ian Stewart: Čísla přírody)

[...] Profesor Stewart sice mluví o matematice, ale jeho slova v žádném případě nemusí platit jenom pro ni:

„Neměli bychom očekávat, že nová matematika se okamžitě finančně vyplatí. Přeměna matematické ideje v něco, co se dá vyrábět v továrně nebo používat v domácnosti, vyžaduje obecně nějaký čas. [...] Myslíte-li si – jako mnoho lidí v naší stále manažerštější kultuře – že proces vědeckého objevu lze urychlit soustředěním se na cílové aplikace a ignorováním výzkumu vedeného zvídavostí, pak jste na omylu. Sám obrat výzkum vedený zvídavostí zavedli nedávno byrokrati bez fantazie jako úmyslně opovržlivý. Jejich touha po drobných projektech nabízejících zaručený krátkodobý zisk je hodně prostoduchá, neboť výzkum orientovaný na cíle může dát jen předvídatelné výsledky. Musíte být s to vidět cíl, abyste o něj mohli usilovat. Ale cokoli můžete vidět vy, mohou vidět i vaši konkurenti: sledování bezpečného výzkumu nás všechny ochuzuje. Skutečně důležité průlomy jsou vždy nepředvídatelné. A jejich nepředvídatelnost je tím, co je činí důležitými: mění náš svět způsoby, které nevidíme přicházet.“

Přijít za nějakým mecenášem, ať už si říká grantová agentura, ministerstvo nebo průmyslový podnik, se žádostí na „výzkum ze zvědavosti“ mi zní jako pěkná utopie. A docela by mne zajímalo, o kolik méně je to utopické třeba v Británii, kde profesor Stewart žije.

Přitom nejsou tak vzdáleny doby, kdy tlak užitku nebyl tak velký a důvěra se nosila mnohem více. Když firma DuPont najímala do svých služeb Wallace Carrutherse, který zanedlouho v jejích laboratořích objevil nylon, neměla žádnou představu o tom, k jakému produktu by měl dospět (a stejně na tom byl asi i Carruthers sám). Žádala po něm pouze, aby studoval chemii polymerací, zaručovala mu absolutní svobodu bádání a spoléhala na jeho čich. Věděla, že byl na Harvardu zručným chemikem a že chemie je věc, které se vyplatí věnovat.

Podle mě profesor Stewart poukazuje ještě na další velmi důležitou a neustále a stále více opomíjenou věc. Člověk nemá jen materiální stránku, ale taky stránku duševní, emocionální. Řada uznávaných vědců často zdůrazňuje, jak velkou roli hrála v jejich objevech právě intuice, náhlé osvícení, právě nemateriální stránka jejich činnosti. Nevím, jestli současný systém psaní žádostí o finance, publikací, zpráv o dosažených výsledcích, zdůvodňování účelnosti využití přidělených prostředků atd. je zrovna vhodnou půdou pro pěstování a uvolňování tvůrčí energie vědců. Není to sice systém ke zrušení, ale neměl by být systémem jediným, nebo povede ke stejným výsledkům jako každá jiná demagogie.

Taky se mi zdá, že současný nárůst zájmu veřejnosti o mystiku, pavědu, ne-racionální názory na svět atd. je ve skutečnosti výrazem pocitu lidí, že jim materiálně zaměřený svět nedává vše, co potřebují, a hledají takto (možná neuměle) naplnění právě duševní stránky své osobnosti. Proto se mi jeví boj přímo proti těmto jevům nepatřičný, neboť je to boj proti následkům a ne příčinám, proti něčemu, co lidé vlastně chtějí. A také proto snaha o omezení vlivu pseudověd nemůže být výsadní doménou vědců, ale každého, kdo je schopen aktivně přemýšlet.

V této souvislosti mne napadá, že by možná cílem jakékoli vlády (společnosti) nemělo být x % růstu HDP, y % inflace, w % nezaměstnanosti, z % růstu mezd atd., ale něco jako spokojenost občanů. Jenže spokojenost se dá špatně definovat a nedá se měřit na procenta a, jak vidno v dnešním světě, ani množstvím peněz. Ale spokojený občan by neměl stávkovat, brát drogy, páchat zločiny... A jsme zase zpět v utopii.