Bylo křídové vymírání opravdu tak dramatické?

Takřka každá učebnice biologie se zmiňuje o hrůzyplném úbytku pevninských obratlovců, který na konci druhohor dokonale vyčistil prostor pro ptáky a savce a mohl tak začít nový věk. Obrázky v knihách to sugestivně dokumentují hořícími dinosaury nebo jejich zasněženými kostrami, mezi kterými vykukují drobní savci. V paleontologických kruzích však rozhodně nepanuje shoda v tom, jak k tomu došlo, kdo tehdy vlastně vymřel a kdo ne, a jestli vůbec k něčemu došlo. Jedni přinášejí nové doklady o pádech meteoritů, které učinily spoušť po celé Zemi, jiní zase poukazují na to, že dinosauři zvolna vymírali po celé druhohory, na hranici křídy a paleocénu tak skončilo asi sedm dinosauřích rodů, ale někteří dinosauři na některých místech přežili dost hluboko do třetihor.

A. Cooper a D. Penny se rozhodli do celé problematiky vrazit s molekulární metodikou. Vybrali si ptáky a soustředili se na 16 ptačích řádů, ze kterých jsou dostupné raně třetihorní fosilie. Dále použili 42 sekvencí po 390 bázích z 12S mitochondriální ribozomální RNA a 16 sekvencí po 600 bázích z jaderného c-mos protoonkogenu. Z těchto sekvencí rozmanitými statistickými postupy vytvořili molekulární hodiny a s pomocí fosilií odhadli dobu, před kterou došlo k rozlišení jednotlivých linií ptáků.

Výsledky ukazují, že moderní ptačí řády se začaly odlišovat v rané křídě a hranici křídy a paleocénu překračovalo nejméně 22 linií moderních ptáků. Data u jiných skupin obratlovců vykazují obdobné výsledky. Autoři dospívají k závěru, že neblahý předěl druhohor a třetihor překročilo nejméně 100 linií moderních obratlovců, což příliš nesvědčí pro mohutné rozvětvování obratlovců moderního typu na počátku třetihor. Spíše to naznačuje průběžné rozrůzňování obratlovců během křídy a o něco méně drsný konce mezozoika. (Science 275, 1068 a 1109, 1997)