Duben ve vědě

V Rusku se přitom oficiální představitelé kosmické aktivity nijak veřejně neznepokojují. Pro chod mezinárodní kosmické stanice budou potřeba noví kosmonauti. V USA jich vybrali 28, v Rusku prošlo prvním vojensko-lékařským kolem osm kandidátů. Dva z nich jsou syny ruských kosmonautů – Roman Romaněnko (26 let) a Sergej Volkov (24 let). Slouží jako vojenští piloti elitní divize ve Čkalovsku. Obstát musí ještě před dvěma komisemi, které mají posoudit jejich intelektuální zdatnost a opravdovost jejich zájmu o tuto profesi.

Výběr tak mladých adeptů, „pouhých“ poručíků, měl Rusko překvapit, ale prý přišla doba, kdy se už na kosmonauty nemohou přeškolovat starší vojenští letci. Nyní se k tomuto povolání mají lidé připravovat hned od počátku své profesní kariéry.

Noví ruští kosmonauti se ovšem na nynější stanici Mir už nepodívají. Přes všechna tvrzení o jejích kvalitách se ukazuje, že neodvratně stárne a přímo se již „rozpadá“. Přestala fungovat soustava udržování teploty. V místech, kde došlo k úniku chladicího média, se teplota na Miru zvýšila až na 40 ^oC, v celé stanici dosáhla průměrná teplota 28 ^oC, proti nejvhodnějším dřívějším 18 ^oC. Celkem mělo do vnitřních prostorů uniknout 1,6 litru etylenglykolu. Podle prohlášení střediska kontroly letu to není nebezpečné množství, v 1 m³ jsou jeden až dva miligramy látky, které prý lze odstranit hadrem, až ulpí na stěnách kabiny. Kosmonauti si však začínají stěžovat na to, že mají nepříjemné pocity v očích. Jeden ruský a jeden americký kosmonaut začali brát prášky na spaní.

Staré zvyky Sovětského svazu připomíná skutečnost, že o trhlinách v chladicím systému ruští představitelé mlčeli. O závadách v obnovování kyslíku v atmosféře stanice se ruské sdělovací prostředky také dozvěděly až vinou „prořeknutí“ amerického kosmonauta Jerryho Linengera při tiskové konferenci. Jaký smysl má nyní utajování informací o závadách, když se o nich Amerika dozvídá z každodenních rozhovorů se svým astronautem, těžko pochopit. V chladicím systému Miru vznikly původně dvě trhliny, Rusové vyslali ke stanici kosmickou nákladní loď se vším potřebným k opravě, ale pak se objevila další trhlina... Ruští odpovědní pracovníci nicméně prohlašují, že posádka Miru může zůstat v kosmu ještě nejméně šest měsíců.

Létat do vesmíru je dosud složité. Krátce po startu amerického raketoplánu Columbia 4. dubna byla zjištěna závada na zdroji elektřiny – palivové baterii – která posádku donutila zkrátit let z 16 dní na pouhé 4. Naproti tomu Rusům se ulevilo, když se 8. dubna ke stanici Mir připojila nákladní loď Progress M34 se zásobami. Předchozí loď se 4. března nepodařilo připojit, minula stanici ve vzdálenosti asi 240 m. Nynější velitel Miru Vasilij Ciblijev, který Progress M-33 neukočíroval, zavinil už v r. 1994 havárii, jež jen náhodou nedopadla tragicky. Když s palubním inženýrem A. Serebrovem odlétali od Miru na Sojuzu TM-17, narazili při inspekčním obletu svou lodí do stanice. Vyšetřování pak ukázalo, že se piloti přehmátli na řídicím panelu.

I dnes se kosmonautika snoubí s politikou. Svou prestiž se snaží zvýšit Ukrajina, jejíž prezident L. Kučma pracoval dříve jako ředitel sovětského raketo-kosmického podniku. Za symbolickou cenu 87 000 dolarů bylo pro ukrajinského kosmonauta zakoupeno místo na americkém raketoplánu. Vladimír Kadenjuk kvůli tomu opustil ruskou armádu a přijal ukrajinské občanství. Pětačtyřicetiletý pilot působil už v sovětském oddílu kosmonautů, ale byl odtud vyřazen r. 1983 pro rozvod a odseknutí „Můj pozemský život nemá žádný vztah k vesmíru“.

Své fotografie tří klonovaných býčků zveřejnil i charkovský Ústav živočišné výroby, který do doby zveřejnění zrodu klonované ovce Dolly svůj výzkumný program utajoval. Tito tři identičtí býčci se v Charkově narodili v polovině března. Totožných dvojčat se tu mělo narodit koncem osmdesátých let 27 párů. Už nežijí, všichna skončila v ukrajinských žaludcích, zda výzkumnických, to se ve zprávě nepraví. Charkovští vědci ovšem přiznávají, že tato telátka je nutno nazývat zlatými – všechny potřebné chemikálie k experimentování kupovali v USA a údajně je stály (na jejich poměry) nepředstavitelné sumy.

Reportérka našla tři klonované býky v polohladovém stavu. Zdáli se být velice nespokojeni se svými životními podmínkami. K fotografování je přiměla pochoutka – plná ošatka slámy.

Techniku, kterou vyvinuli v Edinburgu k vytvoření ovečky Dolly, použili i dánští a australští vědci, aby vytvořili klonovaná telata. Zajímavé na tom je, že jako dárce klonu využili mrtvá zvířata, takže vzniká nový život z tvora, který je už po smrti. S klonováním savců teď provádí pokusy nejméně tucet špičkových laboratoří světa. Vedoucí australského týmu Alan Trounson prohlašuje, že se zabývá klonováním krav proto, aby se mohly jejich pomocí vyrábět dnešní tak drahé léky (třeba interferon) daleko laciněji.

Rodí se i nová transgenní zvířata, která pomohou (aniž jim to bude nějak vadit a budou trápena) bojovat proti vážné nemoci, o níž se stále víc v poslední době mluví, proti osteoporóze. Řídnutím kostí, které ztrácejí pevnost a snadno se lámou, jsou ohrožovány především ženy zralejšího věku.

Proto se v americké pobočce firmy, která vytvořila ovci Dolly, PPL Therapeutics, ve virginském Blackburgu narodili králíci s cizími geny, a to s geny lososů! Rybí geny v savcích mohou překvapit, ale tři králičice skutečně spokojeně žijí s lososími geny, které odpovídají za tvorbu kalcitoninu, hormonu štítné žlázy, jenž zabraňuje ztrátám vápníku z kostí.

Proč byly použity právě geny lososů? Protože se lososí hormon kalcitonin velice podobá lidskému. A z králičího mléka tedy bude možno velice levně získávat kvalitní lék, hormon, který pomůže nemocným ženám bránit se zlomeninám. (Pozn. red.: Není to jediný pokus toho druhu v poslední době, o transgenních králičicích vylučujících v mléce lék na Pompeho nemoc viz Vesmír 76, 297, 1997/5.)

Aby se kalcitonin vytvářel právě jen v mateřském mléce králičic, byl jeho gen spřažen s genem pro mléčnou bílkovinu, laktalbuminem. Ředitel pobočky Ron James doufá, že se lososí gen pro kalcitonin podaří vsadit i větším savcům. Ale i kdyby se to nezdařilo, nevadí, už měl být vymyšlen způsob strojního dojení králičic.

I tento přehled se zmiňoval o možnosti, že tak škodlivé kouření, způsobující především rakovinu, má možná do určité míry příznivý vliv na zamezení vzniku Alzheimerovy nemoci.

Nové výzkumy holandských vědců tomu protiřečí. Alewijn Ott a Monique Bretelerová z Erasmovy univerzity v Rotterdamu bohužel náznaky tohoto příznivého působení kouření vyvracejí. Dvouletý výzkum zahrnul 6 870 lidí starších 55 let. U 145 z nich se během této doby vyvinula demence, včetně 104 případů Alzheimerovy choroby. Kuřáci byli postižení dvakrát víc než nekuřáci. Projevilo se tu také bývalé kuřáctví. I ti, kteří tohoto zvyku zanechali, byli o polovinu víc ohroženi než ti, kteří s kouřením nikdy nezačali.

Proč mohl vzniknout dojem o kouření jakožto účinné „prevenci“ před vznikem Alzheimerovy nemoci? Oba vědci soudí, že se v dřívějších studiích systematicky z šetření vyřazovaly osoby, které prodělaly infarkt a srdeční choroby.

Když kuře před rožněním marinujete, výrazně se v mase vytvoří méně rakovinotvorných látek. Proč, to nevíme, ale funguje to, tvrdil v polovině dubna na sanfranciském zasedání Americké chemické společnosti Mark Knize z Lawrencovy livermorské národní laboratoře v Kalifornii. (Zda jde o potomka jakéhosi českého Knížete, se mohu jen dohadovat.)

Vědou už bylo spolehlivě zjištěno, že grilování nebo smažení hovězího a kuřecího masa proměňuje neškodné látky v tkáních svaloviny, včetně cukrů a aminokyselin, v heterocyklické aminy, které přispívají ke vzniku nádorů.

M. Knize se svými kolegy připravoval medailonky z kuřecích prsíček tak, že je marinoval v nálevu z olivového oleje, hnědého cukru, vinného octa, citronové šťávy, česneku, soli a hořčice. Takto ošetřené maso a maso nemarinované pak griloval na propanovém rožništi. Když maso připravoval dvacet minut, obsahovalo desetkrát méně aminů, a jednoho z důležitých aminů PhIP dokonce stokrát méně.

Když se však maso, byť marinované, rožnilo dalších dvacet minut, vzniklo v něm až desetkrát víc škodlivých látek než v nemarinovaných kuřecích medailonkách.

M. Knize poznamenává, že tyto výsledky jsou předběžné. Proto by bylo třeba prošetřit, zda jiné druhy marinády budou mít stejný efekt. Jedno však zjistil s jistotou: není důležité, jak hluboko marináda pronikne do masa; stejné výsledky se získaly při dlouhodobějším marinování i při několikavteřinovém ponoření do marinády.

Expert na karcinogenní látky v potravinách John Weisburger prohlásil, že to dokazuje, jak malé změny ve způsobu stravování by mohly mít značný vliv na zdraví člověka. A ukazuje se, že značnou roli tu může hrát nikoli pouze to, co jíme, ale jak si to k jídlu upravujeme.

Američan James Watson, kterému byla spolu s Francisem Crickem udělena r. 1962 Nobelova cena za objev struktury DNA, zůstává i ve svých 68 letech provokatérem. Dokázal rozčeřit veřejné mínění Spojeného království, když veřejně vyjádřil své názory na genové vyšetření, potraty a homosexualitu. Bouři nevole Britů utišila až další „aféra“ s klonovanou Dolly.

Watson byl obviněn z toho, že souhlasí, aby se nerodily děti, které jsou nositeli hypotetického genu homosexuality. Někdejší ředitel americké účasti na projektu studia lidského genomu rozváděl nemilosrdně úvahy vyplývající z možnosti nalézat geny pro určité konkrétní lidské vlastnosti.

Watson prohlásil 16. února v Sunday Telegraph: „Smířili jsme se s tím, že většina manželských dvojic odmítá zrodit tzv. mongoloidní dítě. Jen blázen by přece mohl říci, že si přeje takové dítě, už proto, že jeho potomek nebude mít žádnou budoucnost. Možná, že se brzo dožijeme toho, jak dítě žaluje své rodiče za to, že dopustili jeho narození. Řekne: „Kvůli tak strašným genovým vadám vedu tak hrozný život. A vy jste byli tak krutí, že jste se o této možnosti ani neinformovali, popřípadě jste to věděli a nic jste neudělali.“

Jeden z novinářů připomněl, že Watsonův syn se narodil s těžkým handicapem, a položil vědci otázku: Domníváte se, že rodiče mají morální odpovědnost za to, aby se jejich děti narodily v co nejlepším zdravotním stavu? – Odpověď: „Ano, bez výhrad.“

A Watsonovy názory na homosexualitu? – „Vždyť my ani nevíme, jak je determinována normální homosexualita. To, že si myslíme, že se to jednou dozvíme, ještě neznamená, že se homosexualita dá objasnit jedině geneticky. Vyplývá z toho, že genetika nám pomůže homosexualitě lépe porozumět... A jak se rozhodneme o tom, které genetické choroby budeme tolerovat? Jestliže bude nalezen gen, který určuje sexuální orientaci, a jestliže se určitá žena rozhodne, že nechce homosexuální dítě, pak jí musíme vyjít vstříc.“

V listu The Independent ze 17. února Watson svou úvahu zpřesnil: „Když se mne vyptávali na homosexualitu, vypravoval jsem příběh ženy, která se domnívala, že její život je zničený, protože její syn je homosexuální a ona proto nebude mít vnoučata. Chtěl jsem tím jenom říci, že ženy v takové situaci by měly mít právo požádat o potrat.“

A kde má ležet hranice oddělující zákaz nebo povolení potratu? – „To já nevím, kde bude tato čára načrtnuta. Někteří lidé by např. mohli odmítnout dyslektické dítě. Nebo nějaká žena by mohla požádat o potrat, protože její dosud nenarozené dítě by nemělo gen pro hudební nadání, za předpokladu ovšem, že někdy takový gen bude objeven.“

O neutěšené situaci ruské vědy se píše často. Jestliže před sedmi až osmi lety byly státní výdaje na vědu v USA a Sovětském svazu zhruba srovnatelné, nyní tento poměr prý poklesl na poměr 1 : 100 v neprospěch Ruska. Schopní vědci se vytratili z výzkumu, mládež k povolání vědce nic neláká a bohatství v podobě vědeckých škol se tak rozplývá. Do budov vědeckých ústavů se stěhují banky a obchodní organizace. Když řekneme, že tzv. mladší vědecký pracovník dostává 200 000 rublů a vedoucí laboratoře 600 000 rublů, těžko vyjádřit nějakým příměrem „výši“ této almužny.

A teď se Ruská akademie věd obává posledního hřebíku do rakve, a to v podobě nového zákona předkládaného do dumy, který má ekonomicky stimulovat aktivitu vědy. Připomeňme, že se v minulých letech podařilo šéfům ruské vědy vymoci si v podmínkách tržního hospodářství značné úlevy a výjimky ve zdaňování pozemků, budov vědeckých pracovišť, majetku i např. úlevy při placení dovozní daně za přístrojové vybavení. Chystaný nový zákon tato privilegia de facto odstraňuje tím, že statut rozpočtové organizace přiznává pouze té, která si nepřivydělává víc než 30 % svých prostředků. Tedy vědecký ústav, který získá více než 30 % svého rozpočtu vlastní aktivitou, ztrácí právo na výjimky ze zdanění, kterému jsou podrobeny průmyslové závody a obchodní organizace.

Ruští vědci se obávají především vysokých daní z pozemků a budov. Např. velký serpuchovský urychlovač o průměru několika kilometrů zaujímá pochopitelně velké území, za něž teď bude nutno platit vysokou daň. Týká se to i přírodních rezervací, které jsou přičleněny k vědeckým pracovištím. Např. Iljmenská přírodní rezervace Uralského oddělení Ruské akademie věd má rozměry 40 krát 10 km a na zaplacení daně z pozemků nemá prostředky. Veškerá věda dostávala v r. 1996 od státu 10 trilionů rublů, na nových daních by měla odevzdat státu 8 trilionů, z toho 6 trilionů za daň z pozemků.

Nabízí se samozřejmě únik – vědecká pracoviště se budou snažit zbavit se výdělečné činnosti a začnou zakládat samostatné firmy. Ty ovšem budou myslet především na sebe. Dvacátého února vrátila ruská vláda zákon k přepracování, ale zásada 70% hranice rozpočtovosti se zdá být nezměnitelná.

Ve druhé polovině našeho století jsme si zvykli, že sovětští vědci, ale i „naukoprochodimci“ pravidelně dodávali těm, kdo milují vědecké záhady a fantazie, stále nové a nové senzace. Rádi provokovali i někteří skvělí badatelé. Připomeňme astronoma Josifa Šklovského s teorií, že měsíce Marsu jsou umělými družicemi vymřelé marsovské civilizace nebo že k nám volá civilizace CTA 102 (v pozadí této senzace stál rovněž).

V letech bourání Sovětského svazu výroba těchto fantastických objevů a hypotéz utichla. Konečně zase přichází jedna z akademického městečka v sibiřském Novosibirsku. Kandidát matematicko-fyzikálních věd Vladimír Anichičkin zjistil, že střet s obyčejným velkým meteoritem může nejen zpustošit velkou oblast Země, ale může ji celou rozbít na kusy a tak zlikvidovat, stejně jako se to stalo s hypotetickou planetou Phaeton, která měla obíhat mezi Marsem a Jupiterem a rozdrobila se v dnešní spoustu planetek.

Takže jak zanikneme? Kolem jádra naší planety se koncentruje oxid uranu. Úder velkého meteoritu ho stlačí natolik, že dosáhne kritického množství, vybuchne atomovou explozí a Zemi rozbije na kusy... K tomu může dojít kdykoli, třeba právě zítra, a nikoli až v daleké budoucnosti, až umře naše Slunce.

Charakteristický však je závěr článku v ruských novinách, kde se o Anichičkinově hypotéze referuje: „Mimochodem, prověřit domněnku vědci nemohou. Provedení základního výzkumu by si vyžádalo drahé vědecké vybavení, které dnešní ruská věda nemá. Zůstává jen možnost si počítat...“

Život na Europě

V dubnu byly zveřejněny snímky Jupiterova měsíce Europa, které kosmická sonda Galileo získala v únoru, když prolétala nejblíže této přirozené družice. Snímky odhalily bloky ledu připomínající pozemské ledovce, které se rozlamují a plují na vodě nebo na rozbředlém sněhu. Tekutá voda by na tomto tělese mohla existovat v jediném případě – kdyby mělo nějaký vnitřní zdroj tepla. V podezření jsou přílivy a odlivy uvnitř měsíce vyvolávané značnou přitažlivostí Jupitera. A z toho se dedukuje odvážný závěr: v oceánu by mohly existovat látky nutné pro vznik života a je docela možné, že primitivní organizmy se tu skutečně vyskytují. Jiní členové týmu zpracovávajícího snímky Europy jsou však opatrnější. Clark Chapman z Southwest Research Institute v coloradském Boulderu si myslí, že skutečně nalezli příznivé prostředí pro život, že vše nutné k jeho vzniku tu patrně opravdu je. Nikdo však nemůže prohlásit, že tu skutečně existuje život. Čeká nás ještě hodně práce při studiu tohoto plujícího ledu...