Předhistorické kameny

Mnoho podivných a krásných balvanů pochází z předhistorické doby, jeden jako by měl rozšklebenou tvář a zavalité tělo, jiný připomíná do klubíčka stočené spící zvíře. Jen některé z nich měly kdysi pro člověka mimořádný význam, pocházejí však z tak dávných časů, že už pro nás nejspíš navždy do jisté míry zůstanou tajemstvím. V tomto čísle Vesmíru se v recenzi knihy K. Sklenáře na str. 278 objevují slova menhir, dolmen, megalit a kromlech. Objasněme si proto jejich původ.

Menhir je předhistorický kultovní balvan, zpravidla hrubě opracovaný, svisle zapuštěný do země. Do evropských jazyků se dostal z bretonského men – kámen, hir – velký, dlouhý. Dolmen je slovo označující kamennou stavbu, snad náhrobní, v podobě stolu. Je složeno z bretonského dol – stůl a men – kámen. (Bretonština je jedním z keltských jazyků, do Bretaně tato řeč pronikla v 5. až 6. století z Británie.) Z řečtiny pochází slovo megalit (megas – velký, lithos – kámen). Čteme-li o předhistorických kamenech v literatuře, nejvíce se toho píše o kruhových megalitických stavbách, památnících sestavených z velikých balvanů. Nejslavnější z nich, Stonehenge a Avebury, jsou bezmála pět tisíc let staré.

O poznání méně často se setkáváme se slovem kromlech, převzatým rovněž z keltských jazyků, snad z velštiny. Označuje opět předhistorickou skupinu kamenů uspořádaných do kruhu a vzniklo z crom – křivý a lech – kámen. Slovo crom si můžeme srovnat například s německým krumm, které, poněkud pozměněno, proniklo i do češtiny. Krumpolec se u nás dříve říkalo dobytčímu jhu (z něm. krumm – křivý, Holz – dřevo). A nechceme-li se obracet do minulosti, dodnes je to slovo obsaženo v některých místních jménech. Například na Českolipsku máme Krompach (z něm. Krummbach neboli křivý potok). Převzali jsme také názvy některých nářadí, docela obyčejný a běžně používaný krumpáč souvisí s německým Krummhacke (křivá motyka).

Když už mluvíme o podivných balvanech, je třeba podotknout, že samo slovo balvan je zahaleno tajemstvím původu. Je velmi staré, nepochybně již praslovanské, ale jak se do slovanských jazyků dostalo, to se s jistotou asi nikdy nedovíme, snad z turečtiny či prostě odněkud z Orientu. U nás to slovo označuje velký kámen nebo kus čehokoli většího, připomínajícího kámen svým tvarem, ale v jiných slovanských jazycích znamená leccos: v polštině mořskou vlnu, oblak dýmu či pohanskou modlu a vůbec posvátné místo (balvanice se říkalo pohanskému chrámu); v ukrajinštině, ruštině, srbštině i charvátštině sošku nebo jiné zobrazení pohanského boha. Někde znamená i kládu, špalek, figurku používanou jako návnadu při lovu nebo jako strašidlo k zahánění ptáků, ale také lenocha (povaleče) aj. Z toho všeho je zřejmé, že jde o slovo velmi staré, sahající svými kořeny až do dob, kdy lidé neměli moc bohatou slovní zásobu.

Některé předhistorické kameny byly odstraněny a také mnoho předhistorických slov vzalo za své. Přesto se domnívám, že prastará slova zaznamenala mnohem více proměn než prastaré kameny. Někdy u nás hovoříme o českých „menhirech“, ale jejich vazba na klasické megalitické kultury západní a severní Evropy je nejistá. Proto archeologové doporučují hovořit raději o vztyčených kamenech. Vůbec doporučují nevyslovovat žádná kategorická tvrzení, proto stále opakuji „snad“. Snad je moudré kameny tiše obdivovat, nechat je na sebe předhistoricky působit, v duchu si zopakovat všechna ta prazvláštní líbezná slova s nimi spojená a netrápit se příliš odhalováním jejich významu.