KAREL SKLENÁŘ: Tanec obrů – Není jen Stonehenge

Archeologie je tak atraktivní věda, a přesto má u nás tak málo popularizátorů schopných poskytnout čtivou a přitom důvěryhodnou knihu. Soustavně se psaní o archeologii věnuje snad jen Karel Sklenář. Napsal asi 14 knih a většinu z nich mám, a dokonce už několik let čekám na vydání rukopisu knihy o knězi-starožitníku a obrozenci Václavu Krolmusovi. Díky Karlu Sklenářovi má však česká archeologie také svoji historii pracně posbíranou v archivech a knihovně Národního muzea. Bohatství prehistorických památek pak popsal společně s E. Kazdovou a J. Vignatiovou v jedné ze svých nejlepších knih „Archeologické památky – Čechy, Morava a Slezsko“ (Opava 1993), což je vlastně turistický průvodce po nejméně dvou stovkách nejdůležitějších archeologických památek na území ČR. I u nás totiž začínáme pozorovat jev dobře známý ze západní Evropy – je jím prehistorická turistika. Počet návštěvníků Stonehenge je dnes 30krát vyšší, než byl před 25 lety. A zatímco se dřív putovalo po hradech a kostelech, dnes začínáme obcházet archeologické lokality, vztyčené kameny, význačná hradiště a mohylová pole. Snad to souvisí s citem pro kořeny a mýtus, snad s ekologií a pohanstvím, ale v každém případě nás to obohacuje. Prostřednictvím ciziny, a to zvláště oněch velkolepých megalitických památek, začínáme objevovat, co máme doma. Stěží kdy zapomenu na návštěvu Stonehenge, ale skutečně zaražen jsem byl až doma: při pohledu od jeskyně Krtoly k mohylovníku na skalách Hynšty v Českém ráji, u vztyčeného kamene v Drahomyšli, v zářezu prehistorické cesty na Kazín. Nastává doba objevování prehistorických památek a šťastni jsou její průkopníci, kteří po století pozapomnění mohou po obrozencích objevovat dávno známá hradiště a mít při tom pocit Boba Hurikána pronikajícího na horní tok Kocáby: tento kraj je nutné objevit především pro sebe.

Kniha "Tanec obrů", což je tradiční označení Stonehenge, představuje čtivé a výstižné popsání megalitických památek Evropy. Pojednává o dlouhých hrobech (a hledá k nim analogie v dlouhých domech středního neolitu), dolmenech, skříňových hrobech, megalitických sochách a ornamentech. Zabývá se jejich historií a významem i možnými astronomickými významy. Megality jsou však zároveň právem považovány za první vlnu monumentální architektury (jsou starší než egyptské pyramidy) a je škoda, že souběžnou - megaxylickou (tj. postavenou z velkých klád) a obehnanou příkopy vykopanými v půdě) architekturu zatím pořádně neznáme. Právě na našem území jako na periferii podunajského neolitického a eneolitického okruhu totiž nalézáme objekty typu "henge" (henge zhruba řečeno znamená kruh) podobného půdorysu a rozmětu, jako jsou kamenné henge západní Evropy.

Moravské a české henge v okolí Znojma, Kutné Hory a v západních Čechách jsou dokonce starší než anglické megalitické kruhy. Megality nejsou výsledkem jedné kultury či rasy, ale spíš sblíženého pohledu na svět.

V 60. a 70. letech, v dobách sci-fi knih, letů Apolla a palubních počítačů, jsme byli náchylní považovat kamenné kruhy za astronomické observatoře nebo kamenné počítače. Dnes, když nad sci-fi zvítězila phantasy a počítače jsou důvěrně známé a důvěrně porklínané zejména operátory, kteří si pletou tlačítka "save" a "delete", se na megality díváme spíš jako na projev kultu a náboženství a v jejich astronomických orientacích spíš vidíme pokus o pozemské zachycení kosmického řádu. Ani těmto otázkám se Sklenářova kniha nevyhýbá - a přestože mám podezření, že ze všeho nejraději by s B. Jelínkem hrabal v Tetínské rokli nebo s páterem Krolmusem sbíral starožitné bůžky - tak se od romatizmu minulého století zcela distancuje. Je to dobrá kniha, vyšla s podporou fondu AV ČR /takže stojí méně, než jsou výrobní náklady), stojí za to ji číst a mít doma a také může být užitečným pomocníkem při cestách megalitickou Evropou.¹⁾