Hot Docs – hnutí doktorandů ve Francii

Poplašné volání se ozývá z Francie: Ročně téměř dva tisíce doktorandů po skončení svých doktorátů nenalezne zaměstnání (na 9 tisíc nových doktorů připadá asi 7 tisíc potenciálních míst). Problém dříve neznámý dnes zatěžuje hlavy nejen postiženým studentům. Něco skřípe v základech akademického vzdělání, v jeho reakci na potřeby společnosti.

Tato alarmující situace přinutila doktorandy z různých oborů k akci. Při příležitosti loňských prezidentských voleb založili skupinu Hot Docs, která provedla podrobnou analýzu problému a vypracovala obsáhlou zprávu (168 stran; můžete se k ní dostat z webovské stránky časopisu La Recherche: www.larecherche.fr).

Jaké jsou příčiny problému? Je jich samozřejmě více: zdvojnásobení počtu studentů vysokých škol v posledních dvanácti letech, špatná finanční situace soukromých firem i státního sektoru v posledních pěti či čtyřech letech, ale především strukturální krize výzkumných a vzdělávacích organizací (La Recherche, Avril, str.14, 1996). Hot Docs – rozhněvaní doktorandi – píší: „Univerzity v důsledku chronicky špatné definice svého poslání, nedostatku prostředků, krátkodobého řízení rozpočtů a fluktuace zaměstnanců vypadají špatně v očích celé francouzské společnosti, a zejména lidí v průmyslu.“ Strnule akademická představa doktorátu je jedním z důvodů malé důvěry průmyslu v mladé doktory. Dává se přednost absolventům inženýrských škol, takže střední doba pro zakotvení doktorů v průmyslu je 11 měsíců.

„Doktorand také trpí nedostatečným začleněním mezi ostatní vědce. V důsledku toho má špatné pracovní (a tím i životní) podmínky: špatně definované téma, absolutní nezačlenění do společenského a vědeckého života laboratoře, v níž pracuje, a téměř žádné vztahy s mimoakademickým světem. V nejhorším případě doktorand stráví tři roky v jedné pracovně, pracuje sám, bez návaznosti na solidní vědecký projekt, jiný, než je téma jeho disertační práce.“

Hot Docs ale nejen kritizují, nýbrž – což je na tomto hnutí nejsympatičtější – nabízejí i jistá řešení. Jedním z nich je „smlouva o doktorátu“ – smlouva spojující doktoranda, školitele a ředitele výzkumné instituce kolem soudržného a jasně definovaného vědeckého projektu. Financování doktorátu by bylo jednou ze základních podmínek smlouvy – na rozdíl od současné situace, kdy může doktorand pracovat bez stipendia (odhadem 19 % doktorátů ve Francii se uskutečňuje bez finančních zdrojů). Smlouva by bránila doktorandům svévolně zanechat studia bez „skládání účtů“. Vyžadovala by se odpovědnost všech zúčastněných stran a také by se kontrolovala.

Přiblížení doktorátu mimoakademickému světu by podle Hot Docs vyžadovalo začlenění doplňujícího vzdělání do doktorandského studia. (Současný systém pomagisterského studia ve Francii zahrnuje jeden rok jakéhosi nástavbového, především teoretického studia, po kterém teprve začíná vlastní, alespoň tříleté studium doktorandské. Během něj je jedinou doktorandovou povinností vypracovat a obhájit disertační práci.) Mělo by jít o vysoce specializované vědecké vzdělávání, ale i o vzdělávání mezioborové, technické, jazykové nebo pedagogické.

V závěru Hot Docs předpokládají, že se objeví snahy řešit problém nadprodukce doktorů jednoduše omezením prostředků, které ministerstvo na doktorandské studium vynakládá. Bylo by ale lepší využít situace k rozumným strukturálním změnám ve strnulém vzdělávacím systému.

Nás může těšit, že naši mladí doktoři bez práce nezůstávají, ale asi to není zásluhou dokonalého systému postgraduálního studia. Už nyní bychom se měli poučit z cizích chyb, abychom za pár let neměli vlastní Hot Docs.