Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Osmdesát let s medicínou

Josef Švejcar /20. 5. 1897 – 31. 1. 1997/
 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 150, 1997/3

Tento rozhovor se odehrál v roce 1987, tedy ještě před listopadovými proměnami, kdy ledacos se mohlo naťuknout, ale ne všechno doříci.

Vesmír: Setkal jsem se s vámi poprvé r. 1933. Ležel jsem před vámi jako novorozenec, kterému se nějak nelíbilo na světě. Z té doby mám v loketní jamce tři stehy; můj tatínek mi dával svou krev... Dovím se dnes od vás, proč vlastně?

J. Švejcar: Tehdy jsem právě začínal dělat transfuze u kojenců, jako první na světě. Uvažoval jsem, jak bojovat proti infekcím u kojenců, nic proti nim nebylo. Sulfonamidy, antibiotika neexistovaly. A tak jsem se pokoušel pozvednout obranyschopnost dítěte tak, že do sebe dostane hotové obranné látky přenosem krve ze zdravého člověka. Už předtím se dávala cizí krev, ale do svalu, a tím se obrana organizmu nepřenášela.

U dospělého člověka nebo většího dítěte je už nutno určovat krevní skupiny, aby se nevzbudila obrana vůči darované krvi. Avšak já měl vyzkoušeno, že v prvních dvou třech měsících života ještě nejsou obranné látky vytvořeny, že mohu na malé dítě přenášet krev bez omezení. Našel jsem spolupracovníka, který uměl transfuze malým dětem dělat, byl to začínající chirurg Polák, později profesor na klinice prof. Diviše v Podolí.

V.: Tedy proto mám na vás a doktora Poláka upomínku v loketní jamce... A pak jsem byl zcela zdravý a stále jsem...

J. Š.: Vidíte, a přede mnou to u kojenců nikdo nedělal. Publikoval jsem o tom sdělení ve Francii r. 1938, kdy už jsme věděli, u kterých nemocí transfuzi použít.

V.: Maminka na vás do konce života vzpomínala s díky, že jste mi zachránil život.

J. Š.: Je otázka, kdy člověk zachrání život. Můj zásah spočíval jen v tom, že se přenesla ochrana z dospělého organizmu na dítě. Později už jsme měli sulfonamidy, které postihovaly přímo původce nemoci. A pak přišel penicilin...

V.: Byl jste vynikajícím psychologem, na příkladu mé maminky jsem viděl, jak jste to s ní uměl...

J. Š.: Ono nejde jen o to, co lékař skutečně udělá. Když se řekne, že lékař zachránil někomu život, nemusí to být pravda, to hlavní musí udělat organizmus sám. Běží o to mu pomoci. U kojence může mnoho udělat samotná máma. Proto jsem přijímal na kliniku s dětmi i jejich matky.

Později začala vládnout zásada nepřijímat matky, ale já jsem si to nikdy nedal vzít. Měl jsem stále oddělení, kdy byly s dětmi matky. Na Západě se tento trend prosadil, k tomu jsem přispěl i já. Moc jsem se tam napřednášel. První takovou přednášku jsem měl na Západě před deseti lety. U nás to není dořešeno dodnes.

V.: Nebylo by to ekonomicky náročné?

J. Š.: Vůbec ne, nemocnice jsou ovšem nyní (r.1987) v katastrofálním stavu, protože se jim dává málo peněz. Když se měla stavět nemocnice v Motole, byl jsem pověřen vypracovat její studii a tak jsem všude hledal, o kolik dětí se může starat sestra. A došel jsem k tomu, že na dva kojence, kteří jsou vážně nemocni, musí být jedna sestra. V Krči jsou na celém kojeneckém oddělení pouze dvě sestry, protože prostě nejsou... Jinde to řeší tak, že s dětmi jsou přijaty matky, které se o své dítě starají.

Jsem čestným doktorem Univerzity v Giessenu a čestným členem tří pediatrických společností na Západě. V Osnabrücku jsem navštívil překrásnou kliniku. Matky tam mohou za svými dětmi přicházet kdykoli, mohou s profesorem kdykoli mluvit. Je tam i oddělení pro děti s duševně nepříznivým vývojem s nepředstavitelně krásnou péčí.

Na schůzi uspořádané Osnabrückou univerzitou na mou počest se konstatovalo, že „bakteriální“ hygiena je už dávno odbytou záležitostí, zcela vyřešenou. A na řadě je psychická hygiena. U nás se s tím nyní (koncem 80. let) dobře začíná na I. dětské klinice v Motole a v Krči na dětské klinice. Ovšem jinde je to hrozné – na mimopražských klinikách nedovolují rodičům vstup. Dítě nesmírně trpí – má být operováno a máma k němu nesmí...

V.: Co vás přivedlo k medicíně?

J. Š.: Já jsem nikdy nechtěl studovat medicínu. Mířil jsem na kunsthistorii. Když už jsem byl na ni zapsaný, kurýroval mi zuby profesor Jesenský, spolužák mého otce. Když se mne ptal „Co budeš studovat, medicínu?“, tak jsem povídal „Kunsthistorii“. – „Ty troubo, co z toho budeš mít? Co chceš dělat?“ – „Budu v muzeu.“ – „A to bude někdo z toho něco mít, viď. Okamžitě sedneš, necháš se přepsat na medicínu! Mám tam dceru Milenu, řeknu jí, že jsi pořádný mládnec, ať si tě hledí.″ A já jsem to skutečně udělal.

V.: Proč jste ho poslechl?

J. Š.: Nevím. Tak na mne zapůsobil, že jsem opravdu o své volbě začal pochybovat.

V.: Vy jste Pražák?

J. Š.: Ano, můj otec byl na Letné, poblíž vodárny, praktickým lékařem. Ale medicíně jsem dlouho nemohl přijít na chuť, ani s Milenou Jesenskou jsem se neshodl. Až jsem se dostal do blízkosti Eduarda Babáka a ten mne chytil, jeho osobnost, jeho jednání. Začal jsem pracovat přímo u něho v ústavu. Byl to jeden pokoj, ve kterém nás s Babákem pracovalo osm. Kromě toho tam byla spousta zvířat. Byl to úžasný člověk, génius. Založil vlastně vývojovou biologii člověka. To, co já přejímám a co se nyní snažím udělat podkladem naší medicíny. Protože medicína se stala údržbářstvím, je roztříštěna na malé kousky, dominuje v ní technika a o člověka se nikdo nestará. Já se o člověka vždycky staral. Proto si mne vaše maminka pamatovala...

U Babáka jsem začal dělat na pakobylkách genetické pokusy. Jenomže potom jsem přešel na kliniku, navíc byla válka. Nebyly prostředky a Babák mohl zůstávat pouze u pozorování zvířat a jejich chování. Ale v tom byl mistr, protože to byla tehdy jediná metoda, elektrokardiograf a něco podobného neexistovalo... Zabýval jsem se také nervovou soustavou, vývojem. Babák se mnou zůstával dál ve spojení. Věděl, že po válce bude třeba pracovat na založení druhé české univerzity v Brně.

V.: Babák ji cílevědomě ještě za Rakousko-Uherska připravoval?

J. Š.: On byl teoretik, ale zanícený pro výchovu medicínského dorostu. Přepracoval systém výchovy mediků i ošetřovatek. Spolupracoval např. s Rudolfem Jedličkou a Antonínem Heverochem, kteří pracovali na ošetřovatelské škole. Když ji převzala Sylva Macharová, tak už byl vytvořen ke všemu základ. Babák šel na Masarykovu univerzitu do Brna a tam založil tři ústavy: biologický, fyziologický (kde byl Laufberger), a on sám pracoval na lékařské, ale též na zvěrolékařské škole.

Z jeho pojetí vývoje člověka i živočichů vycházím, hledím vytvořit biologii člověka, aby se spojily veškeré obory a vytvořil se tím podklad pro všeobecného praktika, ale také třeba pediatra.

V.: Vy jste tedy v životě mohl dělat i něco jiného než medicínu.

J. Š.: Možná ano.

V.: Zůstal vám zájem o umění?

J. Š.: To ano, já jsem také maloval, když jsem byl student. To mi zůstalo. Jsem z katolické rodiny a na tom se zakládala moje výchova. Jenže od 14 let na mne začala působit celá naše historie, kdy naše katolická církev byla spjata s Habsburky. Proto se u mne v mládí projevil úplný odklon od katolicizmu. Ještě na gymnáziu jsem miloval chrámy. Protože jsem byl zpěvák, chodil jsem také zpívat, když skončily bohoslužby v Klementinu, do Zrcadlové síně. V Klementinu mělo naše akademické gymnázium kapli. Potom jsem chodil zpívat na Malou Stranu k Mikuláši, protože tam se zpívalo s orchestrem a já uměl zpívat z listu. Ale jakmile jsem ukončil gymnázium, z církve jsem vystoupil.

Dnes se zamýšlím nad lidskou schopností citového života, jímž se člověk odlišuje od všeho ostatního. Nikde v přírodě nic takového není. Tím hledáním jsem se sblížil s profesorem Hasisteinem, potomkem Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic. I on jako biolog, zoolog, došel srovnávací biologií k člověku, který se liší od přírody citovým životem. A o tom opravdu nevíme, co to vlastně je, kde se to vytváří, co má tak ohromý rozsah a dosah. Existuje něco, co je nad tím materiálním.

V.: Studia medicíny na Karlově univerzitě jste začal r. 1915, ale nedokončil jste je v Praze...

J. Š.: Po vzniku republiky jsem byl poslán k armádě, která obsazovala slovenské území. Takže já jsem byl při bitvě u Nových Zámků, pak se r. 1919 operace zastavily a já byl až do podzimu vojenským zdravotním velitelem Žitného ostrova. A když jsem byl v říjnu demobilizován a začínal školní rok, tak jsem už nechtěl zpátky do Prahy. Nechtěl jsem dělat dětské lékařství. Chtěl jsem zůstat v Bratislavě u profesora Kristiána Hynka na interním oddělení. Měl však už obsazena místa demonstrátorů a tak mne poslal k Brdlíkovi. Což jsem uvítal, protože jsem jako medik k němu chodil, dobře jsme se znali. A tak jsem v Bratislavě začal pracovat na dětské klinice jako pomocná vědecká síla a pak zastupující lékař.

V.: Na Komenského univerzitě jste tedy promoval r. 1921.

J. Š.: A zůstal jsem v Bratislavě až do r. 1930. S profesorem Jiřím Brdlíkem jsem pak přešel do Prahy na I. dětskou kliniku Univerzity Karlovy.

V.: Když se zamýšlíte nad vývojem medicíny za sedm desetiletí, jeví se vám jako logický? Jaký je vnitřní vývoj lékařství?

J. Š.: Oceňuji především ohromnou dynamiku jeho vývoje. Můj syn pracuje metodami, které vlastně už medicínské nejsou. On je jako žák Šormův biochemik a věnuje se biochemii zárodečné buňky a obalu buněčného na zcela jiném novém základě. Je profesorem genetiky ve Frankfurtu a právě teď působí ve Weizmannově ústavu v Izraeli. Otázka výkonu medicíny, medicínské péče, vyžaduje dělit medicínu nejen vertikálně, ale i horizontálně. Zaujalo mne, že už Purkyně měl před 150 lety představu vědců, kteří by byli trénováni pro vědeckou práci v medicíně. Proto přišel s ideou akademie. Když se dostal do Prahy a našel tu nově založenou konzervatoř, tak si říkal, že podobně by bylo možno vytvářet virtuózy ve vědě. Tutéž myšlenku měl můj přítel profesor Robert Debré z Paříže, který založil Institut de Societé Médicale. U nás do lékařského výzkumu přicházejí i lidé z přírodovědeckých fakult.

Problém je dále v tom, že dneska nemocnice dělá úplně jinou medicínu než lékaři v praxi. Každý tu má svou speciální část, o to druhé se nestará, posílá pacienta dál, až takto zmizí člověk jako celek.

V.: Za druhé světové války jste byl zbaven vedení kliniky, abyste po r. 1945 přebudoval I. dětskou kliniku v moderní ústav... A r. 1967 jste přešel na dětskou kliniku pro doškolování lékařů.

J. Š.: Mým cílem bylo dělat doškolování úplně jinak, aby to dělali ti, co léčí v praxi...

V.: Kolik nyní ve své devadesátce stačíte dělat?

J. Š.: Pracuji celý den, já nic jiného nemám.

V.: Říká se o vás, že býváte trvrdohlavý v zastávání svých myšlenek...

J. Š.: Nevím, co tím myslíte. Jestli to, že lpím na svých věcech, tak je tomu pravý opak. Kolegové na mně obdivují především to, jak já opouštím věci, jakmile se s nimi vypořádám. Když jsem měl kliniku, tak jsem si nejvíc vážil lidí, kteří se se mnou hádali. To jsem považoval za největší zisk, protože jsem byl jako šéf kliniky pořád kontrolovaný. Říkával jsem: Já se od vás učím... Výsledkem bylo, že všichni brali kliniku jako svou věc, protože byli jejími spolutvůrci.

V.: Máte dobré žáky?

J. Š.: Výborné. Já jsem celou pediatrii zvládal svým způsobem. Medicína se nedá naučit, lze ji zvládnout tak, že žákům ukáži své myšlení a své postupy...

V.: A ti dnešní absolventi medicíny, jací jsou?

J. Š.: Nevím. Já už na doškolovacím ústavu nepůsobím. Přednáším tam jen tehdy, když mne o to požádají. Ale určitou možnost znát jejich názory mám. Ústav pro doškolování mám přes ulici a jako penzista mám právo se tam stravovat. Snažím se vždy si sednout s někým odlišného věku. Když mne neznají, tak se rozmluví a já z nich vytahuji jejich názory. Považuji to za moc cenné.

V.: Je medicína umění, nebo věda?

J. Š.: Medicína je vědou málo. My se z ní pouze pokoušíme udělat vědu, protože o člověku toho velmi málo víme. Stále nás toho tolik překvapuje.

Ohromným překvapením jsou podle mne nové poznatky o hormonu prolaktinu. Má ho v organizmu každý člověk, muž i žena. Vytváří se v podvěsku mozkovém (hypofýze) a nazývá se tak proto, že jeho posláním je vytvářet u ženy mléko. Najednou se ale ukázalo, že jeho role je daleko větší, že je to jeden z nejstarších hormonů, který vůbec existuje. Udržuje kuchyňskou sůl v určité úrovni v krevním oběhu. Je to hormon, který umožnil přechod mořských tvorů nejen na souš, ale i do sladkých vod. Sladkovodní ryby mají více prolaktinu než mořské ryby. Bez něho by vůbec nemohly žít, protože musí mít v krvi stejné roztoky jako ryby mořské. A člověk má také svůj roztok v krvi, který je téměř úplně shodný s mořskou vodou. Ukázalo se také, že prolaktin vyvolává u ženy neplodnost. Když žena kojí, vysoká hladina prolaktinu brání početí. U nás ovšem při normálním kojení to už po třetím měsíci nepůsobí. Když jsou mezi kojením velké přestávky, odběr mléka je nedostačující a hladina prolaktinu klesá. Existují také ženy, které mají hladinu prolaktinu vysokou stále, čili nemohou otěhotnět. Co se lékaři namáhají např. s vyšetřováním jejich vejcovodů. A přitom jim je možno podat látku, která vliv prolaktinu odstraní.

Vraťme se k otázce, nakolik je medicína vědou a uměním. Musím říci, že jsem dělal diagnózy spíš intuicí. Přišel jsem a viděl jsem. A biochemickými metodami (přestože jsem biochemik) jsem si ověřoval, zda mám pravdu. Vnímal jsem děti jako celek a začínal diagnózou. Umění pozorovat jsem se naučil od Babáka.

V.: A dovedl jste jako ohař vycítit nové věci...

J. Š.: Myslím, že jsem byl vždycky napřed. Říkal jsem to, co teprve přišlo.

V.: Jak jste se dovedl zbavovat svých omylů?

J. Š.: Např. když se zakládala novorozenecká oddělení, byl jsem proti tomu, nezdálo se mi to dobré, ale neměl jsem pro to vědecké, experimentální důkazy. To jsou věci, které potom přijdou najednou. Nebo: Kdysi se myslelo, že matka musí mít při kojení chráněný obličej, což je úplná volovina, protože má ochranu proti infekci dítěte ve svém mléku. A když dáme matce masku, tak ji dítě nepozná. Když jsme zaváděli systém rooming in, tak sestry už roušky nedávaly. Přišla nová sestra, která to neznala, a donutila matku, aby si roušku, ten náhubek, vzala – dítě se rozkřičelo a nechělo od ní pít.

Moje životní pozorování mne dovedlo k poznání biologické nadřazenosti ženy nad mužem. Je nad mužem už svou schopností pozorovat, vnímat. Děvčátko poznává mámu v osmi dnech, ale chlapec až ve třech nedělích. Ve srovnání se ženou to muži pomaleji myslí. Také mozek je u ženy pro její funkci postavený dokonaleji. Proto chci docílit toho, aby se muži naučili využívat ženských předností. Co vše je žena schopna vnímat. Přitom jak u nás ženy dřou, často hůře než zvířata. Ve vědě se dá udělat mnoho věcí dobrých, ale i špatných. Vědec může omylem v metodách udělat chyby, které se potom musejí napravovat. Ale neměly by se týkat toho, co je základem života, jako je např. to, že dítě nemá opustit matku první den ani půl hodiny po narození. Musí se nejprve položit na její tělo, musí slyšet její srdce, tak jak je to v přírodě třeba u klokana... Taková chyba je téměř zločinem. A těch jsme nadělali moc. Vždyť jsme přec nemuseli do práce nasadit všechny ženy, jak tomu bylo v Sovětském svazu, kde měli vybité muže.

Vždycky jsem vycházel z reakce matek, které ke mně chodily do ordinace, to bylo mé vodítko. A když jsem jim říkal dobrou věc, tak ji neobyčejně rychle přijaly.

V.: Dodejme ještě, že prof. MUDr. Josef Švejcar vybudoval šest dětských klinik a ústav pro léčení dětské tuberkulózy, několik dětských ozdravoven a moderní pavilon pro kojence v Bratislavě.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Medicína
RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Jak si delfíni ucpávají uši

Jak si delfíni ucpávají uši audio

Jaroslav Petr  |  17. 12. 2017
Hluk v mořích a oceánech produkovaný člověkem ohrožuje kytovce. Může je dočasně ohlušit nebo jim trvale poškodit sluch. Nově objevený fenomén by...
Tajemná sůva šumavská

Tajemná sůva šumavská

Jan Andreska  |  17. 12. 2017
Byl vyhuben a vrátil se. Na Šumavu lidskou snahou a do Beskyd vlastním přičiněním. Puštík bělavý teď žije opět s námi, ale ohrožení trvá.
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné