O rudistech

Letos se v Marseilles konala 4. mezinárodní konference rudistologů, expertů zabývajících se rudisty – bizarní skupinou vymřelých mořských měkkýšů. Rudisti, takto populárně pojmenovaní příslušníci nadčeledi Hippuritacea (z lat. rudis – drsný, hrubý), opustili obvyklou mlží podobu a vytvářeli roztodivné kónické, soudkovité, vývrtkovité, obloukovité či hvězdicovité spodní lastury zakryté čepičkou z horní lastury, kterou přidržoval systém zubů. Některé druhy byly malé a křehké, jiné naopak masivní, jako třeba více než dvoumetrový Titanosarcolites z Karibiku.

Byli současníky velkých dinosaurů, objevili se v pozdní juře před nějakými 155 miliony let a zanikli na konci křídy před 65 miliony let. Jsou odpovědní za extrémní produkci vápenců v křídě, byli totiž zdatnými konstruktéry podmořských útesů. Dříve se uvažovalo o tom, že je na konci křídy vytlačili koráli, kteří následně opanovali mořské pláně. Dnes se zdá, že mezi rudisty a korály spíše existovaly výrazně rozdílné ekologické nároky než zoufalý boj o stejné zdroje. Sporná je dosud přítomnost endosymbiotických řas v rudistech. (Současné organizmy stavějící útesy endosymbionty převážně mají.) Předpokládá se, že alespoň velcí rudisti také měli endosymbionty. Lze hledat třeba specializované tkáně obsahující symbionty známé u současných organizmů, nebo měřit růstové rychlosti křídových útesů. Rudisti se přírůstkem 50 mm ročně, což představuje 20 kg útesu na m2 za rok, zcela vyrovnají dnešním korálům, kteří endosymbionty přímo přetékají. Zahalen otazníky zůstává i poslední čin rudistů, totiž jejich odchod ze scény. Během své evoluce prožili několikero drsných extinkcí (před 117 miliony nebo před 94 miliony let), ze kterých se vždy pohotově vzpamatovali. Na konci křídy náhle vymřeli navždy, jen pár milionů let po dosažení své vůbec největší druhové diverzity. (Nature 383, 669-670, 1996)