Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Gravitační čočky a Rudi W. Mandl

 |  5. 3. 1997
 |  Vesmír 76, 174, 1997/3

Ohyb světla v gravitačním poli Slunce předpověděl Albert Einstein již r. 1911. Jeho předpověď byla ověřena Eddingtonem r. 1919. Před 61 lety byla v americkém časopise Science (vol. 84, 506, 1936) zveřejněna Einsteinova kratičká práce „Lens-Like Action of a Star by the Deviation of Light in the Gravitational Field“. Roku 1979 byla první gravitační čočka nalezena. Od té doby se astrofyzikové o tento efekt zajímají stále více.

Proč Einstein publikoval svoji práci o gravitačních čočkách až r. 1936? Přidržme se toho, co na základě studia Einsteinových poznámek a deníků publikovali Jürgen Renn, Tilman Sauer a John Stachel 10. ledna 1997 v Science (Vol. 275, 184–186, 1997), to vypadá tak, že Einstein tomuto jevu nepřikládal příliš velkou důležitost. Eddington uvažoval o možnosti vidět vícenásobný obraz hvězdy, jestliže se mezi hvězdou a pozorovatelem octne masivní objekt v roce 1920. O několik let později ruský fyzik O. Chwolson (1852–1934) popsal, že pozorovatel by měl vidět za masivním objektem hvězdu jako svítící kroužek (či část kruhu). Einstein se ve své práci zabývá oběma jevy, avšak patrně o publikacích Eddingtona a Chwolsona nevěděl. Roku 1912 se Einstein pokoušel přesvědčit astronomy, aby testovali různé astrofyzikální důsledky jeho ideí. Je možné, že o tomto efektu diskutoval s astronomem Erwinem Freundlichem, který tehdy pracoval na Královské observatoři. Jak dosvědčuje Einsteinův deník z let 1910–1914, Einstein provedl všechny výpočty efektu gravitační čočky během své návštěvy Berlína. Přesto však tyto výsledky nepublikoval. Patrně proto, že považoval možnost pozorování tohoto efektu za nepatrnou.

Proč tedy roku 1936 změnil svůj názor? Zasloužil se o to elektroinženýr Rudi W. Mandl z Československa. Ten navštívil Einsteina v Princetonu a žádal jej, aby provedl výpočty. Těžko říci, zda si Einstein vzpomněl na své výpočty z roku 1912, ale jisté je, že se nechal přesvědčit, že stojí za krátkou publikaci. V poděkování na konci práce píše: „Před časem mne navštívil R. W. Mandl a požádal mne, abych zveřejnil výsledky krátkého výpočtu, který jsem na jeho žádost učinil. Touto poznámkou mu vyhovuji.“

V průvodním dopise Jamesi Catellovi, redaktorovi časopisu Science, se však vyjádřil skromněji: „Děkuji Vám za spolupráci s touto drobnou poznámkou, kterou ze mě pan Mandl vymámil. Nemá velkou cenu, ale učiní tomu hochovi radost.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Astronomie a kosmologie

O autorovi

Ivan Boháček

Mgr. Ivan Boháček (*1946) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze. Do roku 1977 se zabýval v Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského molekulovou spektroskopií, do roku 1985 detektory ionizujících částic v pevné fázi v Ústavu pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Spolu s Z. Pincem a F. Běhounkem je autorem knihy o fyzice a fyzicích Newton by se divil (Albatros, Praha 1975), a se Z. Pincem pak napsali ještě knihu o chemii Elixíry života a smrti (Albatros, Praha 1976). Ve Vesmíru působí od r. 1985.
Boháček Ivan

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné