TAJ-TÜN A JOSEF HEJZLAROVI: Minimum čínského moudra
Čína se svou dlouhou historií a obrovskou literaturou představuje mimořádně vhodné území pro existenci lidových přísloví i sentencí klasických autorů, které zlidověly již před staletími. Dodnes a rád cituje čínský vzdělanec i čínský rolník Konfucia, Li-Pa, Po-Ťi-iho či Tu-Fua.
Mnohá přísloví mají své české analogie, jiná jsou pregnantní a objevují věc z jiné perspektivy. Např. k financování české vědy můžeme vztáhnout přísloví „Když strom padne, opice se rozprchnou.“ Nad příslovím „Nejprve nemoc prozkoumej, potom napiš recepty“ jsem si zase vzpomněl na kolegu, který vlezl do ordinace a v té samé chvíli mu byla určena diagnóza. Bez zajímavosti nejsou ani nám vesměs důvěrně známé situace: „Kdo dlouho vládne, zhloupne, protože mu schází jasné světlo a odstup od věcí“ či „Dílo je dovršeno, ale dovršitel neodchází, to je trapnost všech dob“. O věci a jejím kontextu, třeba o vědeckém ústavu a jeho mateřské organizaci, hovoří přísloví „Když voda stoupá, stoupají i lodě“. Zároveň však nejenom o horách Lu zahalených do věčných cárů mlh, ale také o celém moderním světě vypovídá výrok „Těžké je poznat pravou tvář hor Lu“. Lidé by neměli odcházet ze svého oboru, říká přísloví „Drak neopouští svoji tůň“. Evaluační protokoly by zase mohly mít jako motto citát „Dobré zprávy se z domu nedostanou, špatné se roznesou na tisíc mil“. Čínský středověk i českou postmodernu charakterizují věty „Kdo se rozhodne zbohatnout, nezná milosrdenství“, ale také „Sláva tě sváže, zisk tě uvězní“. Další citáty hovoří jasnou řečí:
„Mudrovat bez studia je nebezpečné.“
„Mazaný králík si vyhloubí tři nory.“
„Jen láhev z poloviny plná hlasitě šplouchá.“
„Chceš-li hladovému pomoct, nedávej mu rybu, ale nauč ho chytat ryby.“
„Dobrý člověk prospívá zemi, dobrá země prospívá stromům.“
A úplně nakonec jsem si nechal jedno velmi nepříjemné přísloví – ještě že je čínské a vůbec se nás tedy netýká:
„Kdo ukradne háček na ryby, je popraven. Kdo ukradne zemi, stane se váženým člověkem.“
Citát
ILJA HURNÍK: Kterak psáti a řečniti, Typografická dílna Nový Hrádek 1997, z kapitoly K širé veřejnosti, str. 145
Cožpak, jak se mluví v rodině, je věcí soukromou, to nechme být. Člověk se však nenadá, octne se na pódiu a má řečnit.
O tom, jak má řeč vypadat, se kdysi psaly učené knihy. Nečetl jsem je, ale vím aspoň, co by se nemělo.
Člověk by neměl podlehnout rozkošnému dojmu, že to tak těžké není, že mu slova krásně plynou z úst, i jme se improvizovat – a dlouze. Improvizace jsou vždycky dlouhé. Ne že by měl řečník tolik co povědět, ale z úst mu vyletí věta a táhne za sebou další. Konečně řekne: „Takže...“ To vypadá na závěrečné stručné resumé. Ale následuje v jiném slovosledu totéž, co už jsme slyšeli. Kupí se zbytečné věty a do vět se tlačí zbytečná slova.
Doporučujeme
O konzervování, zelené dohodě i konzervatismu
Životní příběh Nicolase Apperta 
