O čem psal Vesmír před lety

Ničení bejlí elektřinou. Na mnohých tratích v severní Americe bují veliké množství rostlin, jež rychlosti vlaku překážejí a společnostem železničním zbytečné výlohy způsobují. Kola lokomotivy rozmačkávají rostliny, čímž stávají se koleje hladké a kluzké. Nutno potom sypati písek, čímž se koleje upotřebuje ročně na kilometru asi za 130 fr. Aby se rostlinstvo zničilo, umísťuje se za lokomotivu ve zvláštním vagoně dynamoelektrický stroj, od něhož vedou se dráty ke zvláštním kartáčům kovovým, které v nevelké výši nad zemí se nalézají. Do těchto vede se proud o vysokém napjetí (až 40.000 volt) a myriady jiskřiček sršících z kovových kartáčů ničí bejlí okamžitě, aneb způsobují takové vzrušení ve tkanivu, že rostliny v krátké době uschnou. [...]

Vesmír 1. února 1897, str. 95

Vodní příkopy podle železných drah odporučují se v nejnovější době, pokud mají stálou vodu, pro chov kaprů. Setkalo-li by se to se žádoucím úspěchem, není ještě dokázáno. Pokud u nás je známe, zdá se nám, že by i při velmi příznivém stavu vody ztěžka se k tomu dobře hodily: neboť nejpříznivější toho druhu příkopy nalézáme v písečné půdě polabí a tu obyčejně bývají zvířenou, tudíž potravou kapra dosti chudy.

Vesmír 1. února 1887, str. 94

O pudu zvířecím. Samička lasice zanechala mladé tři sirotky, kteří dáni kvočně brahamce, již asi měsíc na umělých vejcích sedící. Kvočna ujala se jich a po 14 dní je ošetřovala. Zprvu byla velice rozčilena, když mláďata nechtěla jí jako kuřata na volání její následovati; když však zaslechla zvuky, jež zimou se třesouce vydávala, ochotně vrátila se k nim a zahřívala je. Za jediný den znala dobře význam těchto zvuků a následovala dychtivě lasičky všude, jakoby to kuřata byla. Naproti tomu nelze tvrditi, že by lasičky byly pochopily význam kvokání. [...] V době, kdy kvočna na lasičkách seděla, česala jim srsť zobákem, jako činí kvočny kuřatům. [...] Jindy s křikem vylítla, když jí mláďata hledajíce cecíky překvapení způsobila. [...] Když byla mláďata krmena přineseným mlékem, domnívala se míti na jejich krmení jakéhosi podílu.

Vesmír 15. února 1887, str. 100

O zajímavém pádu povětroně v Čechách. V sobotu dne 26. prosince r. 1896 byl jsem vyrušen u večer asi po 8. hod. bleskem, jemuž následovalo temné, několik vteřin trvající hřmění. Blesk zdál se býti dvojitý a měl směr jihozápadní. Příčinou tohoto zjevu byl následující případ, jenž byl očitým svědkem vylíčen: „[...] Tu pojednou slyším nad hlavou jakýsi šum, jako kdyby táhlo nízko při zemi velké hejno špačků. V témže okamžiku byla celá okolní krajina ozářena jasným světlem a já spatřil jsem ve vzdálenosti asi 20 kroků, jak řítí se k zemi ohnivý snop, kterýž zmizel za mocného rachotu pod ledovým povrchem špankovského rybníka. Po spádu následovalo za chvíli mocné otřesení vzduchu, podobající se rachotu hromu. Tímto tak blízkým zjevem byl jsem tak polekán, že jsem upadl na zem.“ Není pochyby, že tímto ohnivým tělesem byl povětroň, jenž, jak vyšetřeno bylo, prorazil ledovou kůru mající 20 cm. síly, zanechav hladký, téměř čtverhranný (15x15 cm.) otvor. Pátrání po tomto aerolithu zůstalo až dosud bez výsledku, poněvadž jest rybník vodou napuštěn a ledem pokrytý. Aby se však z jara po tomto nadvzdušném hosti pátrati mohlo, bylo místo pádu prozatím zaraženou tyčí též dobře označeno. Vesmír 1. února 1897, str. 95