Kaňon Labe mezi Děčínem a hranicí

Labe je nejdelší a nejvodnatější tok České republiky (na území ČR 370 km délky, plocha povodí 51 392 km², průměrný průtok na státní hranici 308 m³/s, maximální průtok 4462 m³/s, podle vodnosti 23. řeka v Evropě). Odvodňuje 65 % plochy ČR, ale 97 % plochy Čech. Skutečné monumentality nabývá v „Bráně Čech“ – Porta Bohemica u Žernosek, a zejména v Labských pískovcích. Údolí Labe je mezi Litoměřicemi a Děčínem na jednu stranu chráněno v rámci Chráněné krajinné oblasti České středohoří, na druhou stranu je právě v monumentálním úseku přiléhajícím k Bráně Čech nelítostně ničeno těžbou kamene na Deblíku a Trabici. V porovnání s tím je úsek mezi Děčínem a hranicí poněkud nižší – hloubka kaňonu se zde pohybuje mezi 200–300 m, ale zato skalnatější a sevřenější. Česká strana údolí není (na rozdíl od německé) postižena těžbou stavebního kamene. Silnice do Hřenska byla postavena až během 2. světové války. Stěny údolí jsou velmi dobře zachovány. Úpravy, jejichž cílem je splavnost Labe, zejména napřimování a zužování toku, probíhají již asi 200 let, ale jsou omezeny na říční nivu. I přes tyto úpravy a značné, v poslední době se zmírňující znečištění toku si Labe i v tomto úseku dokázalo udržet přirozený charakter volně tekoucí řeky. Železnice Praha–Drážďany dnes již dobře splývá s okolím.

Kaňon Labe je jediným pískovcovým kaňonem na území ČR, kterým protéká velká řeka. Zároveň je to kaňon s největším vodním tokem v českých zemích a s výrazně vyvinutým říčním fenoménem, který se díky své pozici v pohraničním horstvu odlišuje od středočeské oblasti s kaňonem Berounky a Vltavy. Odlišnost je dána zejména substrátem, mikroklimatem a umístěním vůči Severoněmecké nížině. Úživné neovulkanické substráty Českého středohoří přecházejí u Děčína do chudých kvádrových pískovců a zároveň se mění teplotní a srážkový gradient z teplých a suchých strání Středohoří do chladnějších a vlhčích končin (až o 300 mm ročních srážek) Labských pískovců. Na kaňon je vázána řada geologických profilů včetně kontaktu křídových pískovců s podložním krystalinikem a velké množství skalních útvarů, jako jsou nápadné skály a pseudokrasové jeskyně. Údolím Labe zároveň prochází význačná tektonická porucha labského lineamentu (tj. hlubinného zlomu), která je od svrchního proterozoika opakovaně aktivována. V severozápadním pokračování labského lineamentu na německé straně např. leží až 500 m hluboká pohřbená fosilní údolí Labe, jihovýchodní pokračování zasahuje daleko do Českého masivu a ovlivňuje např. příkrý, zlomový svah Železných hor nad Čáslaví.

Navrhované území je jedinou přímou spojnicí mezi Severoněmeckou nížinou a Českou kotlinou. Představuje biokoridor (o biokoridorech viz diskusi ve Vesmíru 72, 166, 1993/3; 72, 292, 1993/5; 72, 353, 1993/6) prvního řádu a místo srovnatelného významu jako např. Železná vrata na Dunaji.

Průběh a relativní stálost přirozené hranice v historii Čech představuje nezanedbatelnou kulturní hodnotu, která je vytyčena důležitými hraničními mezníky, jako jsou Třístoličník na Šumavě, Klínovec v Krušných horách, Sněžka v Krkonoších a údolí Labe u Hřenska. Zatímco téměř všechny ostatní význačné, přirozené „hraniční mezníky“ jsou již desetiletí chráněny, je kaňon Labe ponechán téměř bez ochrany, přestože jde o krajinný fenomén nejvyšší hodnoty.

V památkové péči se celoevropsky začíná uplatňovat systém chráněných krajinných zón (National Landscape Heritage), jakým je např. na našem území Slavkovské bojiště. Kaňon Labe, který sehrál velmi důležitou (jakkoliv problematickou) roli ve vzájemných vztazích s naším dlouhodobě nejvlivnějším sousedem – Německem, má vyšší kulturní hodnotu než většina vyhlášených či navrhovaných krajinných zón. Poslední archeologické nálezy navíc ukazují, že oblast Labských pískovců, tradičně považovaná za „pustý, nepropustný hvozd“, byla ve skutečnosti intenzivně využívanou krajinou. Strážci CHKO nalezli při povrchovém průzkumu přímo v jádru Labských pískovců čtyři mezolitické převisy, slovanské hradiště, řadu pravěkých lokalit různých kultur a několik desítek středověkých objektů. Pravděpodobně se ukáže, že oblast tvořila nejméně v mezolitu před 8–9 000 lety, v období lužické kultury asi v 10. stol. př. Kristem a v raném středověku stejně důležitou civilizační hranici jako v novějších českých dějinách. Klíčovým komunikačním místem je opět kaňon Labe – „dálnice pravěkých i historických kultur“.

Nepochybuji o tom, že přírodovědci z ostatních oborů, jako jsou např. botanici (dolní tok Labe je např. důležitou lokalitou drobnokvětu pobřežního) nebo biologové (dokumentující šíření bobra či kraba vlnoklepetého a dalších druhů), by mohli poskytnout řadu podpůrných údajů pro vyhlášení kaňonu Labe za národní přírodní památku. Nicméně morfologická a kulturní hodnota tohoto území, které je již téměř 20 let na německé straně velmi přísně chráněno, je sama o sobě natolik velká, že plně odpovídá náplni národní památky a je vlastně ostuda, že dosud není patřičně chráněna. Několikrát připravovaný a několikrát odložený národní park Labské pískovce jako součást Česko–saského Švýcarska by i v případě svého vyhlášení pokryl jen úzkou hraniční zónu – proto je nutné uvažovat o začlenění labského kaňonu do jednoho většího celku chráněného v nějaké vyšší kategorii, jako je např. národní rezervace či navržená národní přírodní památka.¹⁾