IN MEMORIAM VIKTOR HÖSCHL

Dne 30. září 1997 se ve špatném počasí v nepřístupných místech Krkonoš zřítil vrtulník, který pro malou pražskou geofyzikální společnost PICODAS prováděl průzkum geomagnetického pole. Dva pracovníci společnosti, RNDr. Viktor Höschl a Radim Roudný, v něm zahynuli. Zahynul také pilot, mechanik byl těžce zraněn. Stalo se tak záhy poté, co se posádka rozhodla pro nepřízeň počasí svůj program zrušit a vrátit se na základnu.

RNDr. Viktor Höschl se narodil 15. 1. 1954 v Praze. Dětství prožil v Liberci, kde jako skaut podlehl kouzlu Jizerských hor a Ještědského hřebene. Byl přítelem Miloslava Nevrlého, který posmutnělou krásu Jizerských hor jedinečným způsobem literárně ztvárnil ¹⁾ . Viktor chtěl být zprvu hajným, ale po gymnáziu, které dokončil již v Praze ve Voděradské, vyústila jeho láska k přírodě ve studium Přírodovědecké fakulty UK, oboru užitá geofyzika, a v činnost zaměřenou na ochranu přírody (TIS). Krásně kreslil a rád pracoval s dětmi. S profesorem Hradilkem tábořil v Tatrách, kde měřili výšku hor. Potvrdili, že Polsko se nepatrně potápí, zatímco Tatry trošičku „rostou“. Uměl i nám, naprostým laikům, krásně vysvětlit, co je Bouguerova deska, a také to, že na úbočí hory je člověk o něco lehčí, protože nad ním se tyčí hmota, která přitahuje nahoru. Ve svém oboru se věnoval především gravimetrii. Navíc rád lyžoval, plaval, jezdil na kole i na koni a chodil po horách. Jako geofyzik nastoupil do Geoindustrie a pobýval mnoho měsíců na Kubě a v nehostinných horách Íránu v době, kdy tam zuřila válka. Přátelil se s bachtiary a zápasil s tupostí totalitních úřadů a nepřízněmi počasí i záludných nástrah. Íránskému celníkovi trpělivě celý den vysvětloval, že Bateria Slaný není americká firma.

Po listopadu 1989 se dr. Höschl v Geoindustrii a později ve společnosti GMS stal ředitelem. V rušné době rychlých změn a předělů odtud odešel s malou skupinou nejbližších spolupracovníků a založil v Praze společnost PICODAS, s.r.o., která byla součástí skupiny World Geoscience Group se sídlem v Austrálii. Hrstka nadšenců rozběhla u nás do té doby ojedinělou činnost průzkumnou, od archeologické (hledali např. krypty ve Znojmě, viz Vesmír 75, 435, 1997/8) přes kriminalistickou (objevili do betonu zazděnou mrtvolu a napomohli usvědčení vraha) až po geologickou (byli rozumně aktivní i při pátrání po štěchovickém „pokladu“ a při hledání rudných ložisek). Společnost také u nás otevřela trh se systémy GPS (přístroje na určení polohy) a vybavila jimi i některé naše závodníky Rallye Paříž–Dakkar. Nedávno začala nabízet sledovací zařízení pro vozy záchranné služby, taxislužby, policie apod. PICODAS se pustil i do počítačového grafického zpracování map a rozsáhlých datových souborů.

Viktorova láska k přírodě a neustálá péče o její ochranu se projevila i zde, v povolání, které naopak často bývá předvojem těžebního plundrování: stále častěji se zaměřoval na sledování radioaktivity v krajině. Prováděl letecký geofyzikální průzkum i sledování ve službách ochrany životního prostředí. S prací, na které se podílel, byla nedávno naše veřejnost seznámena i televizní reportáží.

Viktorovým koníčkem bylo Podještědí. Studoval jeho proměny a místním rodákům a přátelům přednášel o smyslu ochrany krajiny i o její historii. Měl diapozitivy se záběry téhož místa v odstupu několika desítek let. Byl na nich vidět postupující lesnatý porost i jeho měnlivá tvář, pod kterou se přeskupovalo kamení z chudičkých políček. Měl rád podještědské nářečí, vůni posečené trávy i čerstvě nařezaného dříví. V dobách normalizace sedával v chaloupce v Doleních Pasekách u rádia Svobodná Evropa. Jeho zpěvákem byl Karel Kryl, od jehož písní odvodil několik svých obrazů.

Věrní návštěvníci někdejšího divadla v Nerudovce nikdy nezapomenou na dadaistické večery, které Viktor pořádal s bratry Kužílky, ani na reprízovaný večer poezie Anny Achmatovové („pobřeží Severního moře, hranice naší slávy i běd...“), kde účinkoval spolu s Libuší Geprtovou a Danou Dědkovou. Museli tehdy nosit texty na cenzuru ke schválení. Vrátili jim je s poznámkami typu „ověřit (u Ždanova), zda nejde o žijícího sovětského básníka“ nebo, „zda nemyslel (Bulgakov pesimistickým výrokem) nadcházející sovětskou skutečnost“. Nařídili vynechat větu, že manžel A. Achmatovové Gumiljev byl zastřelen. Večer pak hráli stejně v původní verzi, spoléhajíce na krátkou paměť bretschneiderů.

Viktor Höschl měl krásnou rodinu. Jeho paní, vzděláním ekonomka, byla po celou dobu v domácnosti a početné rodině se věnovala naplno: nejstaršímu synovi Viktorovi je 12 let a v tatínkovi se viděl. Miluje hry na Indiány a chodí do skautu, podobně jako jeho mladší sourozenec Matouš. Třetí v pořadí je sedmiletá Anna, čtvrtý opět chlapec, Šimon. Jsou mu teprve čtyři roky. Onoho osudného září přišli všichni strašlivou ranou osudu o nádherného a laskavého tátu, který žil čistým životem vskutku dobrého člověka: nikdy nelhal, nebál se a nekradl. My, kteří jsme po něm zůstali, budeme jeho odchodem navždy poznamenáni.