Půvab idolatrie

Modloslužba by se dala definovat jako prokazování úcty tomu, co si ji nezaslouží, buď vůbec, anebo jen v mnohem menší míře. Tento jev, „pouštními“ monoteistickými náboženstvími (židovství, islám) žárlivě obávaný, představuje možná problém na jiné rovině, než si jejich představitelé mysleli. Je zajisté možno s C. G. Jungem říci, že v libovolném předmětu či osobě je možno při troše dobré vůle a nějakých „záchytných bodech“ spatřit libovolný archetyp a že podle představ o mikro- a makrokosmu lze v libovolném plži či cigaretovém nedopalku uvidět když ne celou důstojnost a slávu jsoucna, tedy alespoň její podstatný odlesk a poukaz k ní. Z. Neubauer správně poukazuje na příběhovou povahu světa a vskutku, zajímavé či nějak se vymykající věci jsou záhy obrůstány mimořádnými příběhy jako břečťanem a naopak na výrazný příběh se brzy začínají nabalovat konkrétní předměty či lidé (podobně jako si výrazná biologická forma hledá cestu na svět, ať už konkrétní cesty během ontogeneze jsou jakékoliv). Kult některých světců či jejich ostatků, mající máloco společného s „realitou“, je tohoto principu hezkou ukázkou a Červená karkulka, bytost ryze imaginativní, je celonárodně nesrovnatelně populárnější než třeba Tadeáš Hájek z Hájku, osoba nepochybně reálná, v rámci renesanční vědy zasloužilá a mnoha ctnostmi slynoucí. Touha archetypu po realizaci a jeho snášení se na první jakž-takž vhodný objekt, který je po ruce (je to cosi podobného jako hledání náhradních objektů v živočišné etologii), je věcí jednou a přehlédnutí reálných hodnot v blízkém okolí ve prospěch „psích zubů“ je věcí druhou (přes všechno nadšení z postmoderny se nedomnívám, že interpretace je vším a věci samy ničím – přece jen existuje cosi jako velké umění a paskvily, poznatky víceméně adekvátní a jiné víceméně zavádějící, lidé zajímaví a kvalitní na rozdíl od prázdných). Z jungovského hlediska velmi významná je projekce archetypů na prázdné plochy, nekritický obdiv či nadšení z něčeho, co tomu není jakkoliv úměrné. Tato v zásadě triviální situace, hezky zobrazená třeba v E. T. A. Hoffmannově povídce „Klein Zaches, genannt Zinnober“, vzniká projekcí nejrůznějších vlastních vnitřních obrazů a očekávání někoho či něčeho, co je dostatečně duté, ploské a banální, aby to nemělo přílišný svéráz v dobrém slova smyslu. Kult herců spočívá mimo jiné právě ve schopnosti archetypální role aktivně odzrcadlovat, profesionálně „budit zdání“. Když pak k stáru napíšou nějaký filozofický traktát či knihu vzpomínek, tento fakt, tak říkajíc černé na bílém, zvláště vynikne. Jakýmsi způsobem tento proces souvisí s tendencí, téměř ve všech kulturách s různou intenzitou rozšířenou, uctívat mimo jiné i to slabé, nemocné či defektní na těle i duchu, v blábolení bláznů náhle nahlédat nejvyšší moudra (kult jurodivých i mnohé hvězdy pop–artu jsou z této kategorie jevů). Na odívání nemohoucnosti zlatem si stěžuje ve známén sonetu už Shakespeare a proces od jeho doby, zejména v podobě nejrůznějších uměleckých kritik, utěšeně pokračuje dál (naskýtá se otázka, zda by umění nemělo působit jen sebou samým, na rozdíl od kunsthistorie má v sobě kritika cosi černomagického – schopnost k tvorbě a oživování model). Upadle legendotvorná činnost pak může pokračovat samopohybem v nezávazném bujení bez opěrných bodů jako mycelium ve vákuu či žába antických bajek nafukující se až k prasknutí. Sláva světa má v sobě zakalkulovaný prvek pomíjivosti a ráno po ďáblově mámení nechápavě zíráme na suché lupení v truhlici (nabádání různých mudrců k bdělosti a ostražitosti mělo i svůj neupadlý aspekt). K moudrosti dle středověkých autorit údajně patří schopnost dávat každému člověku i věci, co jim patří. Snáze se to řekne než dělá, ale při dědickém řízení je vždy obtížno potlačit zklamání, najde-li se v sejfu namísto šperků jen několik víceméně kompletních psích chrupů.