Listopad ve vědě

Řada významných vědců je přesvědčena o nálezu stop primitivního mikrobiálního života v meteoritu ALH 84001, který k nám byl vymrštěn z Marsu. Pro vědu je samozřejmé, že se ozývají i pochybující badatelé. Např. geochemici Bruce Jakosky a Kevin Hutchins z Coloradské univerzity v Boulderu prohlásili na schůzi Americké astronomické společnosti, která se sešla v arizonském Tucsonu, že podle jejich výzkumu se údajné mikrofosilie utvářely nikoli za teploty 0 ^oC – 80 ^oC, ale při podstatně vyšší teplotě 40 ^oC – 250 ^oC. Takové teplo by nemohli dávní „tvorečkové“ na Marsu přežít, „bariéru“ života klade věda nyní k 150 ^oC.

Pochopitelně ne všichni s takovýmito námitkami souhlasí. Na základě analýz izotopů kyslíku, které provedl Christopher Romanek ze Savannah River Ecology Laboratory v Jižní Karolině, se podezřelé globule měly formovat při teplotě 0 ^oC – 80 ^oC. Naproti tomu Ralph Harvet z Univerzity v Clevelandu a Harry McSween z Univerzity v Tennessee došli k hranici vytváření globulí při teplotě až 450 ^oC... Tři britští vědci však podpořili americkou představu o nálezu zkamenělých mikrobů v meteoritu ALH 84001. Stalo se tak na londýnské tiskové konferenci, která probíhala v méně bombastickém stylu než americká. Colin Pillinger, Monica Gradyová a Ian Wright prostudovali z tohoto aspektu i další marsovský meteorit, EETA 79001. Poznamenejme, že se tomuto bádání věnují už delší dobu a byly to právě jejich výsledky, které podnítily halasně zveřejněné americké bádání.

Britský tým z Open University a Natural History Museum měl i v tomto druhém meteoritu nalézt změny, které mohly zanechat jen živé organizmy. Jeden pozoruhodný rozdíl mezi oběma meteority však je: ten druhý má být podstatně mladší, byl z Marsu „odpálen“ před pouhými 600 000 lety, což by znamenalo, že život na Marsu mohl existovat ještě nedávno. A obnovuje to dokonce otázku, zda tu nemohl život přežít až do dneška. Vždyť pak by na Marsu mohl skromňounce existovat život v dobách, kdy se už africkými planinami potulovali předchůdci člověka.

Dodávat, že s těmito britskými vědci mnozí jejich kolegové nesouhlasí, snad není nutné. Např. geolog Martin Brasier z Oxfordu se domnívá, že podobné útvary mohly vznikat opakujícím se zmrznutím a táním horniny. Oba meteority přišlé z Marsu se dál intenzivně studují.

Problém života na Marsu láká tedy dál a tak není divu, že se i tak střízlivá instituce, jako je americký Úřad pro letectví a kosmonautiku, rozhodla učinit něco pro vyvrácení fámy o existenci záhadného „obličeje“ na Marsu, o kterém se toho tolik vybájilo. Těžko spočítat, kolikrát se snímek tváře „sfingy“ objevil i v našem tisku. Milovníkům kosmického fantazírování připomeňme, že šlo o snímek sondy Viking 1 z července 1976. Útvar připomínající obličej o velikosti 1,5 km se nalézá v oblasti Cydonia na severní polokouli Marsu.

„Tvář“ má vyfotografovat znovu sonda Mars Global Surveyor, vypuštěná 7. listopadu, která se má stát v září 1997 družicí Marsu. Měla by být schopna snímat útvar i okolní terén s rozlišovací schopností 2 – 3 m, více než desetinásobně podrobněji než Viking 1. Jeden snímek stanice Mars Global Surveyor zachytí krajinu o straně 3 km, takže k zmapování celé oblasti Cydonia bude zapotřebí několika obletů a mnoha snímků.

Zastánci názoru, že jde o umělý výtvor, tvrdí, že NASA nedovolí místo fotografovat. Jeden z šéfů projektu však prohlásil, že předem bude oznámeno, kdy k snímkování dojde, a fotografie budou publikovány veřejně co nejdřív.

V noci z 16. na 17. listopad byla z Bajkonuru v Kazachstánu vypuštěna nosnou raketou Proton meziplanetární stanice Mars 8, o které se v tisku píše jako o Marsu 96. Odstartovat měla již před čtyřmi lety.

Neúspěšný start se hodnotí jako konec posledního z ambiciózních projektů sovětské kosmonautiky. Kosmická stanice Mars 96 odstartovala 16. listopadu ve 23 hodin 48 minut. První tři stupně nosné rakety fungovaly úspěšně a stanice se dostala na dočasnou dráhu kolem Země, z níž měla startovat k Marsu. Na monitorech v řídícím kosmickém centru v Kaliningradu u Moskvy viděli už záběr z kosmodromu, jak si specialisté nalévají prvních sto gramů... Avšak už o půl druhé v noci, když se sonda znovu dostala do oblasti rádiového dosahu, vznikla pochybnost o správnosti její dráhy. Viktor Blagov, zástupce vedoucího letu, záhy zjistil, že by sonda měla po třech hodinách oblétávání Země spadnout do Tichého oceánu...

Vedoucí balistické služby prof. Nikolaj Ivanov analyzoval příčiny: Na dráze kolem naší planety se čtvrtý stupeň rakety, pohonná jednotka D, vypnul daleko dříve, než sonda získala potřebnou únikovou rychlost z gravitačního pole Země. A v okamžiku, kdy přestal běžet motor, se stanice oddělila od rakety. Automatika se pokusila dráhu upravovat, ale stanice se už prudce „udeřila“ o atmosféru, ztrácela svou rychlost a začala rychle klesat k zemskému povrchu. Dopadla do jižního Tichomoří nedaleko Velikonočního ostrova, a to včetně čtyř elektrických generátorů s 270 gramy radioaktivního plutonia ²³⁸Pu.

Pohonný blok kroužil kolem Země ještě den a dopadl do Tichého oceánu 18. listopadu.

Zničeno bylo úsilí mnoha let, na dně oceánu zmizelo Rusku 122 milionů dolarů. Ruští specialisté stěží najdou odvahu žádat vládu o novou takovou sumu. Na přípravě stanice se podílelo dalších 21 států, které přispěly 180 miliony dolarů. Např. meteorologické senzory dodalo Finsko, magnetometr Francie, senzory pro rozbor atmosféry USA, spektrometr částic alfa Německo... Rusové bohužel nemohli stanici pojistit, protože to nynější ruské zákony znemožňují.

Sovětský program výzkumu Marsu měl vždy smůlu. Oficiálně to byl nyní osmý start k Marsu, ve skutečnosti se o let k Marsu pokoušel Sovětský svaz víckrát – šlo nikoli o osmý, ale o dvacátý start. První se datuje 10. 10. 1960. Osmkrát havarovala nosná raketa, třikrát selhal poslední stupeň. Uspěl plně jen Mars 5, který na Marsu r. 1973 několik hodin pracoval. Američané uspěli z devíti startů šestkrát.

Rusové jsou nyní naprostými pesimisty, mezi odborníky 21 států vládne rozladění.

Mars však vábí vědu dál. Je to svět plný změn. Např. 17. září získal Hubblův kosmický teleskop snímek Marsova povrchu, který prozrazoval, že jarní počasí na severní polokouli je tentokrát velmi mizerné. Na pokraji polární čepičky vládla prachová bouře o rozlehlosti srovnatelné s americkým státem Texas. Na fotografii z 15. října však už byla oblast severního pólu opět klidná a slunečná...

Takovéto menší prachové bouře byly poprvé zaznamenány sondami Viking koncem sedmdesátých let. Dosud nikdy však astronomové nepozorovali prachové bouře nad polárními čepičkami. Silné větry zviditelňované prachovými částicemi vznikají rozdílností teplot mezi oblastmi pokrytými polárním ledem a teplejšími krajinami středních pásem.

Těžko by se kdo v tento okamžik odvážil udat přesně, o kolika planetách u cizích sluncí víme. A to uplynul od objevu první z nich vlastně pouhý rok.

Začátkem listopadu byla zveřejněna informace o planetě, která má mnoho zvláštností. Jde o planetu obíhající kolem hvězdy 16 Cygni B. William Cochran z Texaské univerzity v Austinu ji představil na tucsonském zasedání oddělení Americké astronomické společnosti pro planetární vědy.

Planetu 1,6krát hmotnější než náš Jupiter odhalili Cochran a Geoffrey Marcy ze Sanfranciské univerzity. Planeta žijící ve světě trojhvězdy má značně excentrickou dráhu. K svému slunci, hvězdě 16 Cygni B, se přibližuje na 90 milionů km a vzdaluje se od něho až na 390 milionů km. Kdyby kroužila kolem Slunce, protínala by dráhu Venuše a vydávala se až do pásu asteroidů.

Nicméně oběžná dráha planety má být velmi stabilní, takže doprovází svou hvězdu po značnou část jejího života, což je 5 miliard let. Jak se planeta na tuto dráhu dostala? Byla na ni navedena gravitačním působením jiné planety? Nebo si s ní zahrálo druhé slunce – 16 Cygni A? Obě tyto hvězdy, které jsou stejně velké, dělí od sebe vzdálenost 0,01 světelného roku a oběhnou kolem sebe jednou za 50 000 let. Třetí hvězda je od nich značně vzdálena.

Před Ruskou federací, o které se často píše, že to nejhorší při transformaci má už za sebou, se otevírají stále nové a nové katastrofy. Kolika hladovým létům v minulosti zabránil prodej ruského, zdánlivě nevyčerpatelného zlata!

Rok 1996 však má být ve znamení dalšího výrazného poklesu těžby tohoto kovu. Nevytěží se ho prý víc než 108 – 109 tun. Rusko v žebříčku států těžících zlato opět klesne. Dosud se udržovalo mezi pěti největšími producenty, nyní však už před ním budou Jihoafrická republika, USA, Kanada, Austrálie a Čína. A o šesté místo je může v r. 1996 připravit Brazílie nebo Argentina.

Ještě r. 1994 dosahovala ruská produkce 142,6 tun. Nyní se těžba výrazně snižuje ve 20 z 24 zlatonosných oblastí, především v Jakutsku, v magadanském regionu a na Čukotce. Určitá „naděje“ spočívá prý v tom, že zlatokopecké organizace si zlato dočasně zadržují, protože jim stát neplatí. Rusko se pokouší vymyslet novou organizaci těžby. Duma uvažuje o zrušení státního nákupu zlata, aby se tu mohl uplatnit soukromý kapitál. Stát však dosud platil za gram zlata 12 dolarů (6 z nich však hned odčerpal do svého rozpočtu), zatímco soukromé banky by mohly nakupovat jen za 9 dolarů...

O svých vesmírných ambicích začíná hovořit stále hlasitěji Čína. Především by chtěla rozvinout měsíční program – rozpracovává let na Měsíc, jeho průzkum i odběr vzorků s cílem využít surovinových zdrojů naší přirozené družice. V r. 2002 by Čína chtěla vypustit ve spolupráci s Německem umělou družici Měsíce o hmotnosti 2 tuny. Údajně se rozbíhá příprava letu prvního Číňana do kosmu pomocí nosné rakety, jež by byla schopna vynášet na oběžnou dráhu kolem Země 20 tun.

Japonští astronomové informují o tom, že objevili ve třech mlhovinách v mezihvězdném prostoru novou molekulu H₂COOH⁺, vznikající z metanolu, CH₃OH. Tím počet různých molekul, které byly doposud určeny v mezihvězdnémn prostředí nebo v okolí hvězd, stoupl na 112.

Gustaf Arrhenius ze Scrippsova oceánografického ústavu v kalifornském San Diegu zkoumal vzorek horniny z Grónska, která je téměř čtyři miliardy let stará, přesně 3 850 000 let. Nejde však o nejstarší známou horninu naší planety, té je 3 960 000 let. Studovaný vzorek apatitu má průměr všehovšudy pouze 10 mikrometrů, nicméně pomocí iontové mikrosondy bylo možno prozkoumat poměr radioizotopů uhlíku ¹²C a ¹³C v pranepatrné vtroušenině uhlíku o hmotnosti pouhých dvaceti triliontin gramu. Nález je překvapující: odhalený poměr radioizotopů mohl vznikat pouze za přítomnosti života.

Na grónské skále tedy existoval život před 3 850 000 lety, tj. o 350 milionů let dříve, než vědci dosud soudili. V té době však byla naše Země spolu s Měsícem vystavena velice intenzivnímu bombardování meteority. Ukazuje se, že to začínající život nijak neohrozilo a že přes tuto vesmírnou kanonádu rozkvétal.

Ženy, které kouří více než dvacet cigaret denně, si tím mohou zčtyřnásobit možnost, že se u nich vyvine rakovina prsu. Američtí badatelé z National Cancer Institute u Washingtonu a National Center for Toxicological Research v arkansaském Jeffersonu se domnívají, že získali přesvědčivý důkaz o spojení kouření a rakoviny prsu. Dosud výzkum hledal příčinu vzniku této rakoviny spíše v příliš tučné stravě, orální antikoncepci či expozici záření. V posledním půlstoletí tato rakovina ve státech Západu výrazně vzrostla. Práce vychází z výzkumu 324 newyorských žen, které trpěly rakovinou prsu, a 327 zdravých žen z tohoto města. Zájem Američanů se soustředil na gen pro N-acetyltransferázu 2, jenž je označen NAT 2. Tento gen účinně pomáhá v našem těle při likvidaci rakovinotvorných látek přítomných v tabákovém kouři a jejich přeměně na neškodné sloučeniny.

Ukázalo se však, že se dnes už polovina bílých žen narodí s genem NAT 2 poškozeným a ten svým nositelkám neposkytuje proti následkům kouření ochranu. Je zajímavé, že americké ženy černošského původu jsou takto postiženy méně, pouze z 35 %, Číňanky z 20 % a Japonky či další asijské ženy jen z 10 %. U silných kuřaček bylo nalezeno poškození genu NAT 2 až na třech místech. Silnými kuřačkami označují lékaři ženy, které kouří dvacet cigaret denně více než dvacet let.

A ještě jedna nepříznivá informace: studie má prokazovat, že rakovinu prsu může způsobit i pasivní kouření.

Výzkum tak zaujal ve světě, že bude patrně zopakován v řadě dalších pracovišť. Britský tým z Oxfordské univerzity a z nemocnice Královny Alžběty v Birminghamu už dříve zjistil, že u nemocných trpících rakovinou močového měchýře je gen NAT 2 mutovaný v 70 % případů.

Murray Ardies ze Severovýchodní illinoiské univerzity v Chicagu se domnívá, že našel recept, jak omezit možnost vzniku rakoviny u pijáků alkoholu. Dalo by se to shrnout do rady: Když už musíte pít, tak běhejte. Pravidelný běh vás do určité míry chrání před vznikem rakoviny vinou alkoholu.

Vědec o svém výzkumu referoval v Budapešti na konferenci organizované Americkou asociací pro výzkum rakoviny: Pokusné krysy rozdělil do dvou skupin. Dvanáct zvířat nutil pětkrát v týdnu běhat jednu hodinu, jiným dvanácti ponechal svobodný život bez takového tělocviku. Polovině z každé skupiny dával pít alkohol a druhou polovinu nechal být abstinenty.

Po šesti týdnech zjistil, že v žaludku sportujících pijáků je více enzymu, který pomáhá odbourávat karcinogenní produkty krysího metabolizmu. U krys, které se staly pijáky a neběhaly, nalezl méně enzymu pomáhajícího likvidovat v organizmu volné radikály, o nichž se předpokládá, že ke vzniku rakoviny přispívají.

Takže když pijeme, a přitom běháme, máme větší šanci si zachovat zdraví? Budou lidé, nepřinucení k pohybu šlapacím mlýnkem, ochotni změnit svůj životní styl, budou dál pít alkohol a běhat?

Léky proti bolesti dosud jejich výrobci nediferencovali podle pohlaví a ani lékaři obvykle tyto léky nepředepisují s ohledem na to, zda jde o ženu nebo muže. Přitom se ukazuje, že ženy reagují na bolest jinak, výrazněji než muži.

Ověřil to Jon Levine z Kalifornské univerzity v San Francisku na pacientech při trhání zubů moudrosti a při zkoušení nového analgetika blízkého morfinu a heroinu. Ženy zprvu hlásily větší bolest než muži, avšak poté, co dostaly dávku opiátu, byla jejich bolest výrazně nižší než u mužů.

Americké odborníky studující problematiku bolesti zajímá nyní vliv dalších faktorů na intenzitu bolesti, např. stáří. Takže při vývoji nových léků bude zapotřebí pečlivě dbát, aby ve skupinách pokusných osob byli zastoupeni rovnoměrně jak ženy, tak muži.

V době genových manipulací je zjištění švýcarských výzkumníků jakoby trochu nepatřičné. Martin Jost z Výzkumného ústavu zemědělských zvířat v Posieux našel způsob, jak ochránit selata před průjmy místo tak nevítaných antibiotik česnekem. Prasata, která místo antibiotik dostávala česnek, byla zdravější, méně umírala, ale přibývala pomaleji. Vzhledem k tomu, že se lidé obávají – často oprávněně – antibiotik v mase zvířat, mohlo by být uplatnění česneku dostatečným trumfem.

Není však vepřové cítit? M. Jost používá česnek, v němž je enzym odpovědný za česnekovou vůni inaktivován.

jsou v plném proudu. V listopadu se např. v Buenos Aires schází třetí zasedání o možnostech zachovat biologickou diverzitu – chránit bohatost druhů zemědělství, podporovat stále udržitelné zemědělství, zachovat lesy a udržet bezpečnost biotechnologií. V kostarickém San José zase jde o prosazování montrealského protokolu o ochraně ozonosféry, bude se tedy jednat především o penězích. Konkrétně kolik stovek milionů dolarů bude nutno poskytnout rozvojovým zemím, aby byly schopny zavést do svého průmyslu technologie „přátelské“ ozonosféře a „nepřátelské“ ozonovým dírám. Částka 436,5 milionu dolarů pro příští tři roky prý postačí.

26. prosince má vstoupit v platnost konvence o boji proti šíření pouští, přijatá v Čadu 27. září. Jak se daří plnit tento mezinárodní zákon, se bude posuzovat na konferenci v Římě v září 1997.

Prvního září oznámil Sunday Telegraph: Vědci z jedné finské laboratoře jsou na dobré cestě k objevu prvního antigravitačního motoru. O co šlo ve skutečnosti? Velmi úctyhodný časopis Journal of Physics D: Applied Physics, vydávaný významným britským fyzikálním pracovištěm, přijal ke zveřejnění článek podepsaný dvěma vědci z Univerzity v Tampere, Rusem Jevgenijem Podkletovem a Finem Petri Vuorinem. Článek prošel obvyklou cestou – byl lektorován třemi nezávislými odborníky. Nikdo z nich neshledal na článku nic nepatřičného.

Univerzita v Tampere, upozorněná na chystaný článek, ihned dementovala jakýkoli svůj vztah k tomuto výzkumu. Podkletov sice v jedné z jejích laboratoří pracoval počátkem devadesátých let, ale jejím zaměstnancem už není dlouho. Údajný finský spoluautor se velice divil, že by měl mít s článkem něco společného... Pokud jde o Podkletova, ten se snažil vykroutit velice nepravděpodobným vysvětlováním. Výsledkem bylo, že text byl z časopisu stažen ještě před tiskem.