RUDOLF MUSIL a kol.: Stránská skála Hill

Charakteristický útvar Stránské skály u Brna je dnes světoznámou lokalitou, o niž se zajímají geologové, paleontologové i archeologové. Spojuje se s věhlasnými jmény J. Woldřicha, J. Kniese, V. Čapka, K. Schirmeisena, K. Absolona a dalších badatelů. Nejnovější publikace je věnována všestrannému výzkumu, který v letech 1964–972 prováděl prof. R. Musil se spolupracovníky ve svahových sedimentech ze starších fází čtvrtohor při úpatí skály. Multidisciplinární perspektiva je dnes při publikaci moravských kvartérních lokalit už podmínkou. V nové knize ji zaručují specialisté z Přírodovědeckých fakult Masarykovy a Karlovy univerzity, ústavů AV ČR i z Moravského zemského muzea, které výzkum financovalo, a rovněž odborníci zahraniční.

Profil pod Stránskou skálou dokumentuje nejprve akumulační činnost řeky, následnou erozi a pak již plynulé ukládání celého sledu spraší a půd vzniklých v teplém období (cromeru). Již dříve zveřejněná paleomagnetická měření datují spodní vrstvy profilu před 0,9 milionu let a 0,73 milionu let. Z hlediska paleontologie představuje Stránská skála nejbohatší naleziště fosilních ptáků, břichonožců a pecek břestovce, spolu s početnými nálezy savců, hadů a ostrakod. Počínaje slavnou Woldřichovou šelmou Homotherium moravicum (jejíž rekonstrukce v pojetí P. Dvorského zdobí obálku knihy) odtud byla popsána řada nových druhů, zejména ptáků. Nepřerušená sedimentace v rámci dlouhého období umožňuje studovat společenstva fauny v závislosti na změnách prostředí.

Od počátku století, kdy výzkumy na Stránské skále započaly, se zvažovala rovněž otázka přítomnosti člověka, vzhledem k datování jistě jednoho z prvních Evropanů, avšak váha takového názoru se pod vlivem dobové atmosféry měnila.

Když na počátku století opadávala vlna nadšení nad tzv. rolity, „kameny z dob červánků lidstva“, rozšířila se vůči nejstaršímu paleolitu u nás skepse, zejména pod vlivem autority K. Absolona. Avšak nový výzkum R. Musila pod Stránskou skálou už probíhal opět v období oživeného zájmu o starý paleolit a je tedy přirozené, že se této otázce věnovala pozornost.

Zároveň s novou publikací o Stránské skále se objevuje kniha o nejstarším osídlení Evropy (W. Roebroeks a T. van Kolfschotten, eds., The earliest occupation of Europe, Leiden 1995), v jejímž závěru editoři existenci starého paleolitu na Stránské skále odmítli. Souvisí to s poslední vlnou skepse vůči osídlení Evropy staršímu než 0,5 milionu let, která zazněla už r. 1993 na konferenci v Tautavelu (viz Vesmír 74, 597, 1995/10). Autoři publikace o Stránské skále pečlivě skládají mozaiku protiargumentů: ovšem žádný z nich by nebyl zcela přesvědčivý sám o sobě, ale teprve ve společném kontextu. Je nápadné, že lidské stopy, ať již jsou to předměty z kamene a kosti nebo doklady ohně, se soustřeďují v jediné vrstvě (č. 13). Minimální stáří vrstvy odhaduje R. Musil na 0,6 milionu let.

Místo, kde se tok Svitavy zužoval mezi vápencovými útvary Stránské skály a Nové hory, a poté se rozléval do širokého a mělkého koryta, s bohatou zvířenou, výhledem do krajiny, jeskyňkami i zdrojem kamenných surovin, nabízelo člověku ideální stanoviště. Argumenty, které R. Musil, K. Valoch a další spolupracovníci shromáždili, o nejstarším osídlení v těchto místech přesvědčí.