Produkce a spotřeba zlata

Podle Amerického důlního úřadu bylo do r. 1990 vytěženo 107 tisíc tun zlata. Po připočtení dalších ročních těžeb to k dnešnímu dni představuje krychli o straně téměř 18 m. Z toho asi 20 kilotun bylo ztraceno, či je jinak nedostupné. Ze zbytku je 40 tisíc tun v držení centrálních bank různých států a přibližně 50 tisíc tun je v soukromých majetcích v podobě mincí, bankovního kovu a šperků.

Světová produkce primárního zlata (tj. vyráběného přímo z rud) stále roste. Započteme-li pravděpodobnou produkci bývalého SSSR a Číny, pak výroby 1 000 tun zlata za rok bylo dosaženo počátkem šedesátých let. Koncem osmdesátých let překročila primární produkce 2 000 t a nyní je okolo 2 350 t. Produkce recyklovaného zlata se pohybuje mezi 350 – 400 t za rok. Největším producentem zlata je stále Jihoafrická republika s roční produkcí přibližně 600 t. V pomyslném žebříčku následují USA (330), Austrálie (260) a Kanada (150). Mezi 60 – 120 tun za rok těží Rusko, Uzbekistán, Kazachstán, Brazílie, Čína, Papua Nová Guinea.

Prozkoumané zásoby (tj. zásoby, u nichž je známa jejich kvalita a lokalizace) těžitelné při ceně okolo 400 dolarů za trojskou unci (tj. 31,1035 g) jsou odhadovány na 40 – 50 tisíc tun kovu, tedy na 20 – 25 let současné těžby nebo na 200 let současné průmyslové spotřeby. Vyhledané a prognózní zásoby (nalezené či předpokládané s neověřenou kvalitou a lokalizací) jsou odhadovány na 70 – 100 tisíc tun kovu. V těchto odhadech je zahrnut i podíl zlata získávaného jako vedlejší produkt při těžbě jiných surovin, který se pohybuje okolo 20 % výroby primárního zlata. Do odhadů prognózních zásob však nejsou zahrnuty netradiční zdroje, např. černé břidlice a nodule oceánského dna (nodule – kulovité těleso uzavřené v sedimentu, lišící se od něho svým složením). Největší zásoby a prognózy zlata, odhadované na 50 kilotun kovu, má Jihoafrická republika, více než 10 tisíc tun mají USA, Kazachstán, Uzbekistán a Brazílie, množství řádově v tisících tun pak Rusko, Austrálie, Kanada a Čína.

Většina těžených ložisek na světě má těžitelné zásoby zlata do 4 milionů tun rudy a kovnatost mezi 3 až 12 gramy na tunu. Z hlediska stáří převládají jednak archaická ložiska typu Witwatersrand a Greenstones belt (Hemlo, Homestake a další), dále geologicky mladá ložiska v deltách a sedimentech řek, ložiska typu Carlin (epitermální prokřemenění karbonátových formací) a epitermální ložiska v andezitovém vulkanickém pruhu západního Pacifiku. Více než polovina vytěženého zlata pochází z archaických a svrchněproterozoických terénů a dvě pětiny produkce jsou spjaty s andezitovým lemem Pacifiku.

Ložiskem s nejvyšší kovnatostí, které se v současné době těží, je pravděpodobně ložisko Hišikari na Kjúšú v Japonsku. Těžená ruda obsahuje v průměru 70 – 120 gramů na tunu zlata, roční těžba je okolo 400 tisíc tun rudy, produkce je 22 – 25 t zlata plus obdobné množství stříbra. Ložisko epitermálního žilného a žilníkového typu v andezitovém komplexu je lokalizováno v recentním prostoru (tj. prostoru vzniklém za podmínek současného období) horkých pramenů (65 °C), které jsou hlavním těžebním problémem.

Ekonomiku těžby zlata je možné posoudit i podle velikosti a kovnatosti ložisek, která jsou nově uváděna do těžby. V osmdesátých letech byla těžba zahajována na ložiskách, na nichž by dnes byla v řadě případů nerentabilní. Nyní je třeba rozlišovat, zda se ložisko otvírá pro existující zpracovatelskou kapacitu, či zda jde o investici zcela novou. V druhém případě jsou pro podzemní dobývání otevřena ložiska s průměrnou kovnatostí nad 10 gramů na tunu, která mají vlastní výrobní náklady pod 180 dolarů na trojskou unci. Důležitá je zároveň podmínka vyšší variability kovnatosti bloků zásob, která umožňuje pružně reagovat na měnící se podmínky trhu. Z našich ložisek těmto podmínkám pravděpodobně vyhovuje jen ložisko Kašperské Hory.

Pro povrchovou těžbu jsou otvírány jednak lomy, kde lze těžit převážně zvětralé (oxidační) a obohacené (cementační) zóny v územích bez větších problémů s životním prostředím. Rudy jsou louženy téměř výlučně kyanizací. Buď dynamickým loužením v autoklávech, které je rychlejší při nízkých ztrátách zlata, nebo levnějším haldovým (perkolačním) loužením, používaným pro chudé rudy s kovnatostí pod 2 gramy na tunu. Jestliže ruda obsahuje sulfidy, je nutné je při úpravě rozložit, což se ve většině případů děje pražením. V médiích se většinou nemluví o tom, že právě pražení sulfidických rud je při dobývání a zpracovávání zlatých rud kyanizací největší hrozbou pro životní prostředí. Jedním z nových řešení tohoto problému je biologická oxidace sulfidů pomocí bakterií Thiobacillus ferroxidans. Roku 1994 tuto metodu úpravy zlatých rud zavedli v USA a Austrálii v šesti velkých provozech.

Suma zásob a prognóz zlata pro ČR se uvádí mezi 300 až 1 000 tunami, přičemž k těžbě je připraveno několik tun z drobných, povrchově dobyvatelných ložisek. Pro větší povrchovou těžbu jsou zatím v ČR nalezena dvě významná ložiska. Známé Mokrsko u Slapské přehrady a Vacíkov (Petráčkova hora) na Rožmitálsku. Ložisko Mokrsko obsahuje asi 20 – 25 t zlata do hloubky, při níž depresní kužel vody zasáhne k hladině Vltavy. Celkové prognózy zásob zlata revíru Psí hory, jehož je ložisko součástí, značně přesahují 100 t. Průměrné kovnatosti dílčích ložisek tohoto revíru se pohybují okolo 1,8 – 2,3 gramu na tunu. Ložisko Vacíkov je menší a chudší, průměrný obsah zlata může být okolo 1,4 gramu zlata na tunu při zásobách kovu asi do 50 t.

Ekonomika těžby zlata je ovlivňována cenou zlata na hlavních burzách. Pro Evropu je za řídící považována cena na londýnské Metall Exchange. Nominální burzovní ceny zlata v sedmdesátých letech rostly až k vrcholu v r. 1980 (kvartální průměr okolo 900 dolarů za trojskou unci). Po roce 1980 klesají z 500 za unci pod 350 počátkem devadesátých let. Výjimkou byl konec osmdesátých let, neboť v r. 1987 měsíční průměry dosáhly opět 500 dolarů za trojskou unci, v posledních měsících se ceny zlata pohybují nad 385, v únoru na krátkou dobu překročily 400. Reálné, tj. od inflace očištěné ceny zlata od r. 1980 stále klesají a v současné době jsou zhruba 1,5násobkem úrovně z konce šedesátých let, z doby před prvým naftovým šokem.

Hlavním spotřebitelem zlata je stále šperkařství (2 500 tun za rok), tedy svým způsobem tezaurace více či méně umělecky zpracovaného kovu. Nynější produkce primárního zlata je přibližně pětkrát větší než spotřeba průmyslová (300 tun za rok) a stomatologická (70 tun za rok) dohromady. Tezaurované zásoby bank a domácností stačí pokrýt současnou průmyslovou a stomatologickou spotřebu na 200 let. Hlavním důvodem k tezauraci zlata je zřejmě zkušenost mnoha generací, že se zlatem se dobře utíká před hladem a armádami. Je však v současném světě ještě kam utíkat? ¹⁾