Hlava a ocas

Slovo hlava (lat. caput) se vyskytuje i v ostatních slovanských jazycích – v polštině glowa, v lužické srbštině hlowa, v ukrajinštině holova, v ruštině golova, v srbštině i charvátštině glava. V praslovanštině zřejmě znělo *gol-va a souvisí s adj. holý (lysá hlava, lebka), srov. s latinským calva – lebka.

Naproti tomu slovo ocas (lat. cauda) ve slovanských jazycích není moc rozšířené. Nejčastější je v češtině, ojediněle ve slovenských a snad i v polských dialektech. Původ slova je nejasný. Nejpravděpodobnější se zdá být výklad Jungmannův, který spojuje ocas s cásati (metat, házet) ... “že ním zvíře hází, pohybuje, mrdá″.

Kolik hlav, tolik rozumu

Kolik významů má slovo hlava? Především je to přední (řidčeji též centrální) část těla živočichů, v níž jsou uložena nervová centra a počátek zažívací roury, popřípadě důležitá čidla. Hlava v širším slova smyslu znamená základnu myšlení, uvažování, chápání, cítění (mít hlavu plnou nápadů; vyhnat někomu lásku z hlavy), v užším slova smyslu označuje rozum, rozvahu, soudnost (pracuje hlavou; kam jsi dal hlavu?). Tímtéž slovem lze vyjádřit i umíněnost, vůli (mít svou hlavu, vše jde podle jeho hlavy). Hlavou je míněn jednotlivec (roční spotřeba na hlavu), v jiném kontextu zas hlavní osoba (hlava spiknutí). Hlava je sídlem života (být zkrácen o hlavu, odměna vypsaná na něčí hlavu), může to být i předmět hlavě podobný (hlava houby, hřebíku) a také vrchol něčeho (hlava komína, stroje). Říká se tak nadpisu písemnosti (hlava a záhlaví časopisu), ale i oddílu písemnosti (hlava ústavy). Hlavou je místo, kam se zpravidla hlava klade (v hlavách postele). A tak bychom mohli pokračovat.

Pozastavme se alespoň nad původním významem slova a uvědomme si, jaké možnosti (stylistické – o jiných ani nemluvě) má hlava jakožto podstatná část těla, zejm. lidského:

Potřást hlavou znamená mít pochybnosti, hodit hlavou vyjadřuje vzdor, co znamená otlouci někomu něco o hlavu, to známe všichni. Nosit v hlavě problém znamená neustále na něj myslet, ale nosit v hlavě sponku znamená mít ve vlasech ozdobu. Ztratit hlavu lze například při zkoušce, kdežto udělat hlavu může kadeřník. A nasadit psí hlavu nám může každý. Že hlavou zeď neprorazíme, to jsme pochopili už dávno, a jít hlavou proti zdi, to aby pak jeden nevěděl, kde mu hlava stojí. Máme-li v hlavě řezanku a na hlavě máslo, marně se za hlavu chytáme nebo hlavu věšíme. A když nám někdo do hlavy nasadí brouka, může člověku v hlavě přeskočit a má pak všeho nad hlavu, po požití alkoholu i v hlavě. Raději proto nechme na hlavě a radujme se z hlavy tohoto oddílu. (Vlastní-li český národ tolikero hlav, kolikero rozumu se v něm asi tají?)

Každá liška svůj ocas chválí

Ocas, jak známo, je především zúžený výběžek na zadní části těla některých obratlovců, jehož kostní podklad tvoří ocasní obratle. Ty jsou obaleny ocasní svalovinou, která umožňuje pohyb. Na povrchu je ocas kryt kůží, popřípadě šupinami, peřím nebo chlupy. Antropoidní opice a člověk mají ocas rudimentální (kostrč).

Ocas ovšem může být i věc, která zvířecí ocas připomíná podobou či umístěním (na konci něčeho – ať už doslova, nebo obrazně). Ocasem se nazývá např. cíp vůbec nebo cíp jako část oděvu, dále to, co se za něčím vleče (nebo ten, kdo někoho následuje), v dialektech také nedoplatek, nedodělek, dluh (krkonošské vocasy jsou menší dluhy, chodské vocasy jsou nedoplatky za udělanou práci nebo za zboží). Ve staré češtině ocas znamenal i zadeček včely (...nebť mají žahadla v svých ocasiech – viz Staročeský slovník, Academia, Praha 1984) a penis (kto má kámen v ocase, to jest v kokotu – ukázka z téhož slovníku).

Uřezávat psovi ocas po kouskách znamená z rozpaků dělat dočasná opatření (řešit něco po etapách), svěsit ocas znamená zahanbeně ustoupit. Sedláme-li koně od ocasu, děláme něco naruby. Jsme-li něčím ocáskem, jsme v jeho područí, chodíme-li za někým jako ocásek, stále ho sledujeme. Mít celý ocas kavalírů (družinu, průvod) by se líbilo asi každému, resp. každé. A jak usilovně chválí své ocasy lišky, není třeba vysvětlovat, setkáváme se s tím často. Naproti tomu šátek uvázaný na ocas (se splývajícími cípy v týle) se už asi moc nenosí...

Ocasem v přeneseném smyslu je pak i tento oddíl o ocasu v porovnání s předchozím oddílem o hlavě.

Hlava a ocas v názvech rostlin

“Hlavou″ rostliny je většinou květ nebo květenství, což se obráží i v nomenklatuře. Hlavičku připomínají všechny hlaváče (rod Scabiosa), hlaváčky (Adonis) i hlavatky (Cephalaria) aj. S ocasem je to složitější, motivem pojmenování byl u některých rostlin vztyčený květní stvol, u jiných např. jemné ochmýřené listy, tvarem i chloupky připomínající ocas zvířat.

Ocáskovec panonský (Pholiurus pannonicus) je u nás málo známá tráva, jejíž klas skutečně velmi připomíná tenký nanicovatý ocásek. Původně dal J. S. Presl jméno ocáskovec trávě Alopecurus pratensis, ale sám jej pak nahradil názvem psárka. Alopecurus je latinsky upravené řecké kompozitum z alopex ‘liška’ a oura ‘ocas’a psárka se skutečně huňatému liščímu ohonu podobá.

Myší ocásek (Myosurus je spřežka z řeckého muós, genitivu od mus – myš), název je motivován tvarem plodu.

Zaječí ocásek (Lagurus, z ř. lagos – zajíc a ourá – ocas) je pojmenován podle šedobíle chlupatého květenství, které chlupatostí připomíná zaječí srst a oblostí bambulkovitý zaječí ocas.

Také přeslička rolní (Equisetum arvense) se ve staročeských pramenech nazývá koččí ocas a v jednom rukopisu ze 16. století ocas koňský. Jsou to kalky za středolatinské cauda catti a cauda equina.

Mnoho ocasů a ocásků se vyskytuje v lidových názvech rostlin, např. lýkovci obecnému se podle tvaru listů říká stračí ocas. Co mají s ocasem společného např. hadinec, rdesno, divizna a mnohé další, není už třeba vysvětlovat.

Od hlavy až po ocas

tento námět vyčerpat nelze. Hlavě lze říkat všelijak, někdy i expresivně – dýně, kokos, kotrba, koule, lebeda, maják, makovice, měchuřina, meloun, mozkovice, padrna, palice, poschodí, skopovice, šiška, škopek nebo tykev. Ocas je trochu pozadu i v počtu synonym. Uveďme aspoň ohon či oháňku, chvost, prut (psí), kelku (jelení), pírko (zaječí), štětec (jezevčí), dále pak v hovorové češtině družinu, průvod, doprovod a také penis.

Hlava a ocas k sobě nějakým způsobem patří. Např. obyvatelé ostrova Roti v Indonézii chápou celý ostrov jako zvířecí tělo, přičemž hlava (langa) je část obrácená k východu a ocas (iko) k západu (viz Vesmír 75, 69, 1996/2). Není to ovšem nic neobvyklého, z pojmenování lidského a vůbec živočišného těla vycházejí i české termíny různých přírodovědných oborů, např. pata a temeno hory, horský hřbet, ledovcový jazyk, rudná žíla, kořenové vlášení, očka růží, mořská šíje atp.

Často hlava a ocas stávají v opozici, hlava je důležitá, ocas bezvýznamný. “Mějme s hlavami raději činiti, [...], nežli s ocasy″ (Staročeský slovník s. 252n, Academia, Praha 1984). Nemusí ale být bezvýznamný vždycky, vždyť třeba kometa k svému jménu přišla právě “od ocasu″, jmenuje se podle komy, mlhavého obalu (z ř. kómé – vlas, kštice), který u některých komet vnímáme jako chvost. A mnohá zvířata ocas smysluplně využívají – některé opice díky ocasu nespadnou ze stromu, veverka či plch jím v letu kormidlují, pes ocasem signalizuje své nálady, páv jím láká samičku a zastrašuje vetřelce... Dokonce prý existují mořské ryby (např. Cychlysoma festivum), které nasazují ocas, aby si zachránily hlavu. Mají zvláštní mimikry – jejich hlava vypadá jako ocas a ocas zas jako hlava. V bezprostřední blízkosti nepřítele nejprve opatrně couvají, takže záměna hlavy a ocasu není patrná. Jakmile se malinko vzdálí, mrsknou sebou a prchají skutečnou hlavou napřed. Hlava se sice většinou jeví jako nenahraditelná, ale vzpomeňme na pohádkové vícehlavé saně, jimž místo jedné useknuté hlavy narůstaly hned dvě jiné. Zkrátka není hlava jako hlava. A tak jistá druhořadost ocasu vůči hlavě může být i poněkud “nespravedlivá″. Přesto – nebuďme raději u nikoho za ocas a zkusme uhodnout např. odkud páchne ryba. (Jen neříkejte, že z kuchyně.)