O vlku a oxidu uhličitém

Posledních 20 let jsme věřili tomu, že globální teplota atmosféry ve 20. století stoupá a že za to vinou emisí CO₂ a dalších skleníkových plynů může civilizace. Od konce minulého roku probíhá nad křivkou teplot získaných pomocí balonů a družic poněkud jiná diskuse. Jde o to, zda teplota vůbec sleduje nějaký dlouhodobý trend a zda je tento trend srovnatelný s růstem obsahu skleníkových plynů v atmosféře. Nejlepší odpověď dávají obě dvojice obrázků. Celkem bezpečně z nich můžeme vyčíst, že průběh teplot je nerovnoměrný a přímo nezávisí na obsahu CO₂. Ve 20. století sice došlo k celkovému oteplení glóbu, ale toto zvýšení teplot se odehrávalo ve dvou hlavních vlnách ve 20. a 80. letech. N. E. Graham se domnívá, že toto oteplení můžeme dobře vysvětlit změnami teplot mořské hladiny, které odrážejí fungování oceánického výměníku, tedy rychlostí, jakou se spolu mísí teplé povrchové vody tropických šířek a chladné vody ležící pod nimi.

V 70. letech byl skleníkový jev považován za jedno z hlavních globálních rizik. Řekl bych, že se octl v pozici malého vlčka, kterého kdosi spatřil v lese a volal: „V lese žije obrovský vlk a všechny nás sežere!“ Počátkem 90. let se po mnoha měřeních začal prosazovat opatrnější přístup: „V lese žije neznámá, pravděpodobně velmi nebezpečná šelma.“ Koncem minulého roku se problém octl v jiném světle: „Vlci existují, ale máte jistotu, že žijí v našem lese?“ To je ta známá diskuse na téma, zda se svět otepluje nebo ne (viz obrázky). Jejím výsledkem bylo konstatování: svět se otepluje nebo ne. Dnes bych řekl, že v našem lese žije neznámá šelma střední velikosti, která zatím příliš neškodí. Euro-americká civilizace snižuje emise CO₂ a tak tu byla šance, že se s tím zvířetem naučíme celkem rozumně žít. Jenže na hospodářskou úroveň naší civilizace se tlačí dvě miliardy Indů, Číňanů a dalších obyvatel třetího světa. Očekáváme, že tyto země budou rychle industrializovat, což v příštích dvou desetiletích může znamenat nárůst emisí CO₂ na více než desetinásobek toho, co tyto země produkují dnes.

Někdo nám začíná vlka za humny řádně přikrmovat. V současné době říkáme o problému globálního oteplování několik důležitých věcí:

• Oteplení způsobené skleníkovými plyny je do určité míry vyrovnáváno emisemi oxidů síry. Nad střední Evropou visí mrak sulfátového aerosolu, který z každých 200 wattů dopadajících na čtvereční metr odebírá asi 4 watty.
• V měřítku let a desetiletí ovlivňuje globální teplotu nejvíc mořské proudění. Nečekali jsme to, ale začíná se ukazovat, že např. i epizody El Niño (Vesmír 74, 257, 1995/5) ovlivňují globální mořské proudění a tím i část teplot nad severní polokoulí. Na pobřeží Peru už zase někdo jedná o nás bez nás.

Ale když nad problémem přemýšlím z jiné strany, řekl bych, že jedním z hlavních nepřátel atmosféry a civilizace vůbec jsou tvůrci filmů a televizních seriálů. Ukazují zvláště americkou společnost jako umělý ráj (nezbytní padouši jsou rychle potrestáni) plný krásných lidí, aut a věcí. Ukazují milionům lidí, kteří by jinak celkem spokojeně seděli ve svých vesnicích a žili jako jejich otcové, že tu je jiný žádoucí svět, jehož mohu dosáhnout, když budu industrializovat. Žijeme-li dnes v privatizovaném světě, je zapotřebí si uvědomit, že největší a nejlepší věci světa jsou v socialistickém vlastnictví. Světový oceán a atmosféra je v roli nám dobře známého pozemku bývalého JZD. Patří všem a podle toho vypadá. Skoro mám dojem, že euro-americká civilizace jednou těžce doplatí na domýšlivost a samozřejmost, se kterou ukazovala zbytku světa, že je nejlepší.