JOSEF ŠMAJS: Ohrožená kultura

Téměř všichni autoři hledající východisko z ekologické krize se zamýšlejí, ať už výslovně, nebo v rámci obecnějších úvah, nad jejími příčinami. Původ ekologických rizik nacházejí v různě hlubokých vrstvách dějin lidské společnosti. Můžeme se setkat s názorem, že devastace přírody je dědictvím komunistického režimu, s doklady o vině kapitalizmu a přeměny zemědělské země v průmyslovou. Někdy historické analýzy obviňují antropocentrizmus tkvící v antické kultuře, posílený v renezanci a humanizmu a vrcholící v duchu osvícenství. Jindy čteme o vině či podílu židovsko-křesťanské tradice. Někteří autoři jdou ovšem ještě dál a nalézají kořeny ekologické krize ve fylogeneticky daných vlastnostech biologického druhu Homo sapiens.

Jakkoli Josef Šmajs patří k autorům, kteří přikládají velký význam „předkulturním adaptacím“ člověka (s. 75), přece zvolil ve své knize zorný úhel vymykající se běžnému přístupu, hledajícímu, kde člověk na své historické cestě udělal bludný krok. Šmajsův pohled je od počátku nadindividuální, makroskopický: ekologickou krizi nezavinil nemorální jedinec ani jakkoli sociologicky definovaný soubor lidí, ale celek, systém, v němž je člověk začleněn.

Těžiště knihy spočívá v charakteristice dvou systémů, které určují náš svět: systému přírody a kultury. Příroda je, v širokém chápání autorově a ve shodě s jinými teoretiky evoluce, „tokem vesmírné aktivity směrem k tepelné smrti, ale zároveň má překvapivou protisměrnou schopnost spontánní samoorganizace, schopnost evoluce“ (s. 23). Její pozemská část je jedinečným a, díky proměnlivosti vývojových podmínek, neopakovatelným fenoménem a zdrojem genetických informací. Lidská kultura není ve Šmajsově originálním vidění přirozeným pokračováním biologické evoluce. Je jiné povahy, ba jiného řádu. Jakmile zmohutněla, původní přirozenou uspořádanost začala nevratně vytěsňovat.

Lidská tvořivá aktivita čerpá sice základní informační prvky z biosféry, pracuje s nimi však na primitivní úrovni, na základě pojmové reflexe, která je vzhledem k přírodě ontologicky neadekvátní. Charakteristický výplod kultury – abiotická varianta technické civilizace – je obrovskou redukcí, deformací a destrukcí, vedenou lidským prospěchem. Dokud byla technika relativně slabá, měla spíše biotickou povahu (zemědělská činnost, jednoduchá řemesla) a byla rozptýlena v malých enklávách, nebyl její konkurenční charakter vůči přírodě zřetelný. S expanzivním rozmachem industrializace a s její globalizací se však tyto dva systémy dostaly do osudové opozice.

Stavební kameny takového přístupu přesvědčivě zakládají Šmajsův názor na rozuzlení sváru: ohrožena není příroda, jak ji často litujeme, ale člověk a jeho kultura. V tomto postoji jistě není Šmajs sám. Jeho názor se v jistém ohledu doplňuje např. s Lovelockovou hypotézou Gaia nebo s přístupy Wilsonovými. Autorovo věcné konstatování nepřipouští obvyklý sentiment nad ničením přírody či úzkost z našeho ohrožení. Knihu přesto trvale provází důraz na hodnotu a jedinečnost pozemské přírody. Napětí mezi racionální autorovou dikcí a jejím hodnotovým podtextem šťastně doplňují ilustrace Jaroslava Škarohlída, které v čtenáři evokují skrytou poetickou dimenzi pozemské evoluce.

Východisko z konfliktní, pro člověka krajně riskantní situace spatřuje Josef Šmajs nikoliv v tzv. ekologické výchově k „novým hodnotám“, která je pomalá a málo účinná. Podle něj je třeba urychleně proměnit současnou agresivní technickou kulturu, citlivě ji za pomoci vědeckého poznání ekologizovat. Kniha klade důraz na přiměřenost takové změny vzhledem k přírodě. Nehledá tedy technické inovace v genovém inženýrství (které někdy bývá za „měkkou“ technologii považováno), ale spíše v nápodobě přírodních cyklů a v inspiraci doposud přetrvávajícími regionálními kulturami a technikami.

Z tohoto přesvědčení plyne i sociologicky a politologicky vyznívající vyústění knihy: autor se domnívá, že není třeba oslovit a přesvědčit o potřebě změny všechno obyvatelstvo. Přírodu totiž neničí přímo občané (jak se ozývá ze sloganu „všichni jsme vinni“), ale v první řadě systém světové kultury, do nějž jsme vtaženi. A kromě toho: současná technika představuje tak komplikovaný systém, že není v silách řadového občana-laika jej plně pochopit a reagovat odpovídajícím způsobem. Aktéry záchrany mají být inženýři, kteří jsou konstruktéry ekologicky riskantních či nadějných technologií, a především politici, rozhodující o chodu, popřípadě přesměrování lidské kultury.

Sílu Šmajsovy knížky spatřuji v části analytické a vysvětlující. Ale – tak jak je to v environmentalisticky a globalisticky orientovaných textech pravidlem – tam, kde se kniha snaží nalézt praktická řešení, v tomto případě tam, kde ústí do nadějí z ustavení globální ekologické politiky, se její přesvědčivost vytrácí. Jakkoli má autor pravdu v tom, že ekologická výchova má jen slabé výsledky, jisté je, že pomalou změnu přináší. Účinnost proměny v politickém rozhodování by jistě byla podstatně vyšší. Jaká je však pravděpodobnost zásadního přeorientování politiky v době, kdy přímá ekologická rizika jsou, mj. vinou tzv. efektu zpoždění, nezřetelná a kdy je jejich náprava tak svízelná? Nezapomínejme, že riskantní směřování lidské kultury je v nás podle Šmajse vkořeněno už od „miocénních lidoopů“! A navíc: radikální proekologickou proměnu demokratické politiky nemůžeme čekat tam, kde by nenašla podporu u širokých vrstev ekologicky vzdělaného obyvatelstva.

Význam knihy jistě není v pragmatickém návodu k politické změně, a ani autor sám tam její těžiště neklade. Je filozofickou reflexí základního problému dnešní doby. Jak to u intelektuálních produktů musí být, je dána k dispozici těm, kteří snad mohou běh světa efektivně ovlivňovat. Relativně nadějný by tu mohl být právě pokus o proměnu civilizace (o nic menšího nejde) prostřednictvím posunu či obratu v přístupu technické inteligence. I zde by nicméně šlo o výsledek předchozí výchovy a vzdělávání, procesů, k nimž je Šmajs skeptický.

Ostatně, sám autor je vzděláním strojní inženýr a filozof. To je neobvyklá kombinace, zakládající mimořádnou kompetenci pro zpracování daného námětu. V textu se nezapře, dodává mu na plasticitě a přesvědčivosti. Všimněme si ostatně, jak je téma techniky v naší i světové literatuře zanedbáváno. To je v určitém smyslu příznačné. Především však je to na pováženou, pomyslíme-li na klíčový, přímo existenční význam technické civilizace pro dnešní svět.

Šmajsovo varování nemá povahu obvyklého výčtu ekologických škod a rizik. Opírá se o závažné ontologické argumenty. Má vnitřní naléhavost, která místy působí až samorostle, což můžeme chápat jako klad i jako slabinu práce. Jde o to, že v textu chybí diskuse s literaturou. Evolucionisté, antropologové, ekologové a filozofové jsou v ní citováni nanejvýš jako ilustrace, či jako autoritativní podepření správnosti Šmajsových úvah. Tak např. je k tomuto účelu použito citátu z Teilharda de Chardina (s. 44). Čtenář „Ohrožené kultury“ by při zmínce o tomto klasikovi podobně makroevolučního vidění právem mohl čekat hlubší diskusi, a především Šmajsův spor s jeho vyhroceně antropocentrickým a idealistickým dílem.

Zvolený způsob prezentace je jistě možný a není ojedinělý. Mnoho autorů nechává v knižní prezentaci badatelské pozadí stranou a předkládá čtenáři jen vlastní názor. Lze to brát tak, že čtenář je ušetřen sledování komplikovaného gnozeologického kontextu. V případě „Ohrožené kultury“ se však domnívám, že obohacení o vědeckou diskusi by čtenáři zdůraznilo šíři, hloubku a dramatičnost problému. Šmajsův původní přínos by přitom získal na přesvědčivosti.

Nepřítomnost práce s literaturou může snad být zdůvodněna tím, že text je vlastně souborem sedmi přednášek. To také může vysvětlit jeho další zvláštnost: Závažné myšlenky se v textu opakují. Většinou v pohledu z různých úhlů. Přece jen se však ptám: Není míra opakování téže myšlenky místy překročena? Opakování totiž, paradoxně, jádro sdělení spíš zamlžuje. Jakkoli jde o soubor přednášek – neměl by autor dopřát svému textu víc gradace? Neměl by důvěřovat paměti čtenáře a jeho schopnosti držet linii výkladu? Tím spíše, že ústřední sdělení jsou v tisku zdůrazněna kurzivou. V mém čtenářském vidění je obojí – nezávislost na literatuře i repetice ve sdělování – plodem autorova zaujetí vskutku strhujícím ontologickým tématem.

Zmíněný způsob prezentace nespecializovanému čtenáři nedovoluje, aby posoudil místo Šmajsova textu v kontextu světové filozofie. V české vědě představuje „Ohrožená kultura“ mimořádné dílo. Tento útlý svazek prolamuje v mnoha ohledech její dosavadní pohled na vztah lidské společnosti a přírody.