Jíte rádi flavonoidy?

Článek seznamuje čtenáře se současným pohledem na význam flavonoidů v lidské výživě. Z výčtu jejich mechanizmů působení v organizmu člověka se na první pohled nabízí závěr, že mnohost jejich příznivých efektů by se mohla významně podílet na udržení a posílení zchátralého zdraví současné lidské populace. Je tomu však skutečně tak? Autoři v úvodu zmiňují, že tyto dříve opomíjené látky začaly vzbuzovat pozornost v posledních dvaceti letech. Je to pravda, koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let se v literatuře začalo objevovat stále více článků věnovaných flavonoidům, avšak se zcela opačným obsahem než v letech pozdějších. Bylo dokumentováno, že významní zástupci skupiny flavonoidů jsou schopni indukovat mutagenní změny, a dokonce snad (jako na příklad quercetin) i karcinogenicitu u pokusných zvířat. Důležitost tohoto zjištění (tehdy s předpokládaným negativním dopadem na zdraví) byla podpořena značně vysokým obsahem těchto látek v potravě. Jejich spotřeba se odhadovala až na 1 g za den, z toho 50 mg měly představovat mutagenní deriváty. Závažnost těchto informací byla tehdy posuzována velice opatrně s tím, že zhodnocení genetického rizika flavonoidů si určitě vyžádá další studie (Černá, Biologické listy 46, 202, 1981). Jak je patrno z textu publikovaného v současnosti, výsledky pozdějších studií ukázaly spíše příznivou stránku těchto přirozených chemických struktur a možnost jejich využití formou intervence. Podobným vývojem – od škodlivých po prospěšné působení – procházela ostatně i celá řada dalších látek (např. selen). Autoři proto správně dodávají, že jakákoliv zjednodušená ideologizace získaných poznatků není na místě a že vědecké závěry je nutno formulovat vždy s určitou pokorou a vědomím všech nejistot.

Na konec si dovolím drobnou gramatickou poznámku: je-li látka mutagenní, pak odvozená vlastnost byla vždy nazývána mutagenita a nikoliv mutagenicita. To je, domnívám se, anglikanizmus.