Tři tlusté knihy

V jedné z populárních knih, které jsem hltal v době svého mládí, jsem četl o Galileovi a o tom, jak pozoroval v kostele kývající se lampu. Bylo mu tehdy sedmnáct let. Porovnal svůj pulz s frekvencí kyvů lampy a zjistil, že doba kyvu je konstantní, přestože výchylka je stále menší. Objevil tak nový přírodní zákon: nezávislost doby kyvu na velikosti výchylky. Pokud Galileo vnímal krásu přírodních zákonů jako odraz bohatství, pak jeho vzrušení z tohoto bohatství muselo být mnohem větší, než je to, které provází náboženské rozjímání a extázi.

V téže knize jsem spatřil obraz šikmé věže v Pise. Sedl jsem si vedle Galilea na její vrchol a téměř jsem viděl, jak shazuje dolů různé předměty, aby se stal prvním člověkem na naší planetě, který pochopí, že všechny předměty svržené z téže výšky dopadnou na zem nezávisle na své váze za stejnou dobu. Tento jednoduchý zákon, téměř samozřejmý, byl objeven teprve před třemi sty lety! Dozvěděl jsem se, že tyto i další zákony jsou součástí fyziky, vědy, která se zabývá neživou přírodou.

Jednou za mnou přijel bratranec z venkova. Jeho matka ho poslala do velkého Krakova odměnou za to, že složil maturitu. Sám jsem do gymnázia nikdy nechodil. Byl jsem tehdy zvědav na jeho dojmy a zeptal jsem se, zda má rád fyziku. Odpověděl:

„Fyzika i matematika byly nejnudnějšími předměty a hodinu po maturitě jsem zapomněl všechno, co jsem se z nich naučil. Dokonce i biologie byla lepší. Fyzika a matematika mě nikdy nezaujaly. Ale jeden z mých spolužáků, napůl blázen, byl v těchto předmětech géniem. Koupil si o fyzice tři tlusté knihy a uměl zrovna tolik jako učitel.“

Byl jsem zdrcen. Copak je na světě tolik fyzikálních vědomostí, že mohou zaplnit tři knihy? Kdybych si je koupil, mohl jsem se naučit z fyziky absolutně všechno. Zeptal jsem se bratrance, jestli nezná jméno autora. Znal je. Autorem byl A. Witkowski, profesor Krakovské univerzity.

Druhý den jsem se vydal brousit po antikvariátech. Ty tři těžké tlusté knihy jsem našel a po dlouhém smlouvání přešly do mého vlastnictví. Netušil jsem, že vezu domů krásné dílo, v němž byly principy fyziky formulovány precizně a jasně. Byla to základní příručka experimentální fyziky své doby.

Čtení mi šlo ztuha. Bylo tam málo názorných příkladů, obrázků, málo technických podrobností, pouze základní zákony a pokusy. Po dvou stech stranách jsem uvázl. Objevily se symboly „sin“ a „cos“. Nevěděl jsem, co znamenají. Zjistil jsem, že k pochopení fyziky jsou potřebné hlubší znalosti matematiky, než byly moje. Znovu jsem se vydal do antikvariátu a hledal učebnici matematiky. S radostí i smutkem jsem se pomalu prodíral jejími stránkami. Umožnily mi, abych kolem sebe vybudoval nedobytnou hradbu. Věda pro mě znamenala útěk před skutečností a zdroj rozkoší, o jejichž existenci jsem předtím neměl ani potuchy. Odkazy v těchto knihách mě vysílaly na nové výpravy. Začal jsem shromažďovat fyzikálně-matematickou knihovničku. Všechny peníze, které jsem dostal od rodičů nebo vydělal kondicemi, jsem vydával za knihy. Začínal jsem chápat, že věda není zavřená kniha, ale organizmus pulzující životem, který se neustále rozvíjí. Začal jsem chápat, že se mi podařil první, zběžný a zamlžený pohled do velké a krásné zaslíbené země. Zatoužil jsem po tom, abych se učil fyziku a stal se fyzikem. Na fyzice mě nikdy nelákala její inženýrská stránka. Nemám technickou zručnost, moje ruce nikdy nepracovaly – až se to stydím přiznat. Fyziku jsem si zamiloval pro přesný charakter jejího uvažování, připadalo mi zázračné, že tolik složitých faktů lze vyvodit z několika jednoduchých principů. Kdybych chtěl studovat fyziku, musel bych vstoupit na univerzitu. Abych mohl vstoupit na univerzitu, musel bych jít na gymnázium a složit maturitu. Napřed čtyři třídy obecné školy, potom osm let gymnázia s latinou od první a řečtinou od třetí třídy, nakonec maturita. Můj otec měl obchod a chtěl, abych jej po něm převzal. Obával se, že půjdu-li do gymnázia a ne do obchodní školy, jak si přál, budu se stydět za svého otce i jeho zaměstnání a promarním otcův majetek i dobré jméno solidního kupce. Těžko mohu vinit svého otce z toho, že r. 1908 nepředvídal, že kdyby ho byl jeho syn poslechl, byl by se stal ve čtyřicátých letech kostkou špatného mýdla. Vzbouřil jsem se proti příkazům rodičů právě včas. Navštěvoval jsem obchodní školu a současně dělal gymnaziální kurz. R. 1914 vypukla první světová válka. Maturitu jsem složil v květnu 1916 a o dva dny později jsem se stal vojákem rakousko-uherské armády, armády neuvěřitelně prolezlé úplatkářstvím a nepořádkem. Vstoupil jsem do ní jako řadový vojín a jako vojín jsem ji o dva roky později opustil. V té době jsem simuloval nemoci, falšoval propustky, riskoval vězení, jen abych mohl poslouchat přednášky na Krakovské univerzitě. Tak jsem přežil poslední dva roky války. Dělal jsem, co jsem jen mohl, aby Rakousko a Německo válku prohrály. V roce 1918 mi připadalo, že jsem svého cíle dosáhl.

Prof. Leopold Infeld (1898 – 1968), polský fyzik, přednášel na Univerzitě ve Varšavě. Zabýval se teorií relativity a kvantovou teorií pole. V letech 1935 – 50 žil v USA a Kanadě, kde spolupracoval s A. Einsteinem.