příčina, důvod, účel

Jestliže si v rukopisu eseje „Pocit pikantnosti“ (Vesmír 75, 169, 1996/3) přečtu: „Krystalickým příkladem tohoto způsobu myšlení je například odhalení, že důvodem Napoleonovy dobyvačmé vášně byla chronická zácpa“, pobaví mě to. Zácpa mohla být nanejvýš příčinou zmíněné dobyvačné vášně, důvody k dobývání zřejmě byly docela jiné. Vhodným námětem k zamyšlení je například věta: „Příčinou našich nesnází je, že nemůžeme uvést objektivní důvody, jimiž bychom podpořili zmíněnou teorii.“

Záměna příčiny a důvodu není v rukopisech našich (ani jiných) autorů něčím neobvyklým, spíše naopak. V jazykovém cítění veřejnosti se jaksi vytrácí vědomost, že důvod je to, čím se správnost, oprávněnost, vhodnost něčeho dovozuje, ospravedlňuje, kdežto příčina je to, co něco způsobilo, co má za následek něco dalšího. Zbývá vysvětlit, co vlastně je účel, který se do toho všeho také všelijak vměšuje: no přece záměr, smysl nějaké činnosti či existence něčeho.

A jak to s příčinou, důvodem a účelem vypadá v syntaxi, tj. v mluvnické stavbě vět a souvětí? Tam je to ještě zajímavější. VLASTNÍ PŘÍČINA označuje okolnost motivující a vyjadřuje ji tak, že tato okolnost platí. Např.: „Protože jsem nepodal přihlášku na vysokou školu, nemohu se zúčastnit přijímacích zkoušek“ (mezi oběma jevy existuje příčinná souvislost). Příčina se vyjadřuje vedlejšími větami; základní spojkou je protože (poněvadž, jelikož, ježto ad.), ale vedlejší věty mohou být uvozeny i jinak (nepůvodními předložkami díky tomu, že..., vinou toho, že... aj.).

K příčinným větám patří i přípustka, tedy vlastně NEÚČINNÁ PŘÍČINA – okolnost platí, ale nevyvolává očekávaný následek. Např.: „Ačkoli jsem včas podal přihlášku na vysokou školu, nemohu být přijat...“ Základními spojkami, uvozujícími tuto vedlejší větu, jsou ač, třebaže, přestože ad.

Od vlastní příčiny je třeba odlišovat DŮVOD. Na rozdíl od příčiny označuje okolnost motivovanou, nikoli motivující, a vyjadřuje ji tak, že tato okolnost (asi) platí. Uvozeny bývají důvodové věty týmiž spojkami jako věty příčinné. Např.: „Vědomosti má, protože u přijímacích zkoušek uspěl.“

ÚČEL rovněž označuje motivované (nikoli motivující), je to však zamýšlený výsledek (cíl), který je motivem nějaké záměrné činnosti, přičemž není řečeno, zda tohoto cíle bylo dosaženo. Základní spojkou vedlejší věty účelové je aby. Např.: „Každý rychle psal, aby byl hotov včas.“

V následující tabulce jsou uvedena schémata větné stavby, o nichž jsme mluvili. Písmeno A označuje motivující (kauzující), B označuje motivované (kauzované).

vlastní příčina protože A, tak B

příčina neúčinná ačkoli A, tak nikoli B

důvod protože B, tak (asi) A 

účel A, aby B

Jak je vidět, rozdíly mezi příčinou, důvodem a účelem nejsou tak velké, nicméně k vyšší úrovni jazykové kultury přispěje, jestliže jejich významové nuance budeme plně respektovat.