Věda a trvale udržitelný život

Koncepci trvale udržitelného života věnovaly sérii příspěvků i Listy 25, 3 - 32, 1995/5 (od E. Koháka, I. Dejmala, B. Moldana, J. Kellera, I. Míchala, P. Ruffola, J. Kleczka). E. Tkadlec (Vesmír 74, 570, 1995/10), L. Nátr (Vesmír 74, 573, 1995/10) a L. Kováč v Nové přítomnosti (8, 24, 1995) jsou skromnější. Zabývají se totiž (hlavně Tkadlec) tím, že detailně srovnávají hlásané teze o udržitelnosti života s genetickými předpoklady lidí, jak je zná moderní věda. Samozřejmě, že teze jsou s předpoklady v rozporu a teorie udržitelnosti života není teorií, nýbrž spíše mýtem (pozn. red.: zmíněný Kováčův článek se jmenuje „Zelený mýtus“). Podtrhuje to i fakt, že známe strany operující s ekologií, a nikoliv jinými vědními obory, jež jsou politicky zcela inertní. Ovšem i ekologie (v původním smyslu) je vědní obor a nikoliv pouhá environmentalistika, se kterou se běžně zaměňuje. Základ udržitelného rozvoje byl však formulován politikem (norskou premiérkou Brundtlandovou) z pověření OSN a je běžnou součástí politických deklarací.

I mezi autory Listů jsou citelné rozdíly, zejména v jejich „plamennosti“, která je úměrná jejich diskrepancím s vědou. Z nich vyniká stať Kellerova, což jen potvrzuje jeho nevědecké teorie publikované v knize „Až na dno blahobytu“ (Hnutí Duha, Brno 1993). Za její nejočividnější lapsus pokládám navrhované „ekologické“ východisko z existující krize, totiž návrat k zemědělským, předprůmyslovým poměrům doby humanizmu a renezance za cenu snížení produktivity práce na tehdejší úroveň (str. 108, 110, 114). To je jednak naprosté popření tvůrčího ducha lidí jako motoru vývoje lidské společnosti, jednak výzva k diktatuře, protože ty navrhované ekologické komunity o 8 až 10 tisících lidí by se nedaly jinak uskutečnit; představa o dobrovolném omezování lidí je iluze [...].

Na opačném pólu je Míchal, který věren své knize „Ekologická rovnováha“ (Veronica, Brno 1994) se znalostí věci dochází k závěru, že v lesním hospodářství jde o konflikt mezi krátkodobým a dlouhodobým pohledem, a nikoliv mezi ekonomií a ekologií. Tedy je třeba péče o životní prostředí a žádný ekologický fundamentalizmus.

Na ekologickou krizi existují i názory (J. Šmajs: Kultura proti přírodě, Brno 1994),jež jsou s vědou plně slučitelné.

Podle výše uvedených zásad není princip trvale udržitelného života vědecký. Z druhé strany je zřejmé, že za hranicemi vědy snadno postupuje. Všeobecně je to vidět z toho, jak už nám termín „ekologie“ vnikl pod kůži. A speciálně je to vidět na tom, že do určité míry jí podlehl i F. Koukolík v knize „Lenochod a vesmír“ (Vyšehrad, Praha 1995), která pojednává právě o vědě a jejím poznávání. Její poslední kapitola se nazývá Udržitelný rozvoj. Ač vědec, tato idea mu imponuje. Falzifikovat ji znamená zodpovědět otázku, zda civilizace přežije, nebo zanikne. Že existuje ještě dnes, nic nedokazuje, [...]

/kráceno/

Václav Baran, Praha