Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Čas přítomný a nepřítomný

 |  5. 2. 1996
 |  Vesmír 75, 63, 1996/2

Naše bytí tvaruje čas, tak jako čas tvaruje nás

Sakateka

Píši toto v poslední den roku, zítra začneme znovu tam, kde jsme už jednou byli, a tak bych snad k tomu měl něco i napsat. A tu si uvědomuji, že (vinou té zastaralé předelektronické techniky) to budete číst až v únoru, takže cokoliv napíšu o dnešku, píšu vlastně o jakémsi vašem dni v minulosti, dávno nepřítomném. Tak tedy něco o tom?

Nedávno jsem cestoval vlakem z Bratislavy do Prahy. Sedím a dívám se z okna na míhající se krajinu. Dívám se docela se zájmem, dokonce mě scéna za oknem přitahuje a odvádí od rozečtené knihy, na kterou jsem se tak těšil. A tu mě napadá, že kdyby tatáž ubíhající krajina z téhož okna byla nafilmována a někde jinde mi předváděna, asi bych se na ten velenudný film nevydržel dívat ani minutu. Televizní dokument o zasněžených alpských velikánech nebo o safari plném zvěře mě sice bude zajímat, ale neupoutá mě stejným způsobem jako přítomný pohled z okna naší chalupy na malou loučku naproti, kde se onehdy pásla srnka. Čím to?

Snad je to síla jakéhosi "bytí u toho", osobní účasti na tom, co se děje (nebo i neděje), pocitu privilegovaného postavení, které nelze navodit sebelepší reprodukcí. Vskutku, pravou realitu nelze simulovat; virtuální realita není realita, ale jen hra na realitu.

Namítnete asi, že jsem-li oddělen oknem a rychlostí, nemohu říci, že jsem "u toho", nemohu mluvit o nějaké účasti na tom, co se děje nebo neděje. Dobrá, co je to tedy za náboj, který uděluje aktuálnímu světu takovou poutavost? Myslím, že to souvisí s tím koneckonců jediným, co sdílím s krajinou za okny vlaku nebo s loučkou po srnce, totiž s přítomným časem. Sdílím tam s těmi věcmi venku jednu současnost, stejné nyní, společné teď. Tak to aspoň cítím já, nikoliv ty věci.

Čím jiným než pocitem sdílení přítomného času může být obohacen zážitek z koncertu v přímém přenosu oproti zážitku z téhož koncertu ze stejně kvalitního záznamu o pár dní později? Televizní programoví redaktoři to vědí, a proto je tolik přímých přenosů koncertů, sportovních klání, politických debat. Přítomný čas nás drží u obrazovek i tehdy, když se zrovna nic neděje, když hudebníci ladí své nástroje, sportovci se rozcvičují, politici odbočují od tématu. Víme totiž dobře, že až se něco začne opravdu dít, budeme u toho včas, nikdo před námi.

A jsem tak znovu u toho "bytí u toho". Asi je to přecejen to hlavní - časová přítomnost je mocnější než prostorová nepřítomnost. Necháme-li stranou vše vedlejší, vše, co si lze odmyslet, zůstává jedno: kdesi pod hladinou vědomí se cítíme být účastníky světa, který sledujeme soustředěně a ve střehu, vždy hotovi vyrazit k útoku či utéci do bezpečí. Což jsou ovšem jen krajní případy naší starosti o svět a o sebe v něm.

Přítomný čas si představuji jako jakousi propust z rozvrhu možného do úzkého koryta minulého. Nejde tu jen o přítomnost času, ale i o mou vlastní přítomnost. Jen zde totiž, u této propusti, o něco jde, a proto jen zde má smysl napjatě stát. A naopak, o žádné takové propusti nemohu mluvit, aniž bych u ní stál. Přítomnost je vždy ve vztahu k jednajícímu nebo poznávajícímu, jde o fenomén pro bytosti, jako jsme my.

Naproti tomu čas reprodukovaného děje pouze předstírá onen přechod z oblasti možného do oblasti minulého - a my to dobře víme. Čas promítaného, vyprávěného, čteného či rozpomínaného příběhu je čas nepřítomný: v něm jsou budoucnost a minulost jen zdánlivé a ať se snažíme sebevíce do příběhu vžít (vžít - jak pozoruhodné slovo!), nikdy nebudeme v pravém a úplném smyslu "u toho". Co nám v tom zabrání? Nic jiného než onen náš pravý, autentický čas přítomný, z něhož dotyčný příběh sledujeme a z něhož si nelze jen tak odskočit.

Nepřítomný čas je spíše jen jakési ukazovátko, které jede po záznamu na papíru, filmu, pásce, disku (jak je to v mozku, nevím) a říká nám: sem se dívej a představuj si, že tu jsi. Nedivme se proto, že si čas znázorňujeme jako čáru, na níž je "nyní" totéž co "zde". S nepřítomným časem si pak lze i rozverně hrát. Ví to každý, kdo má video, na němž si záznam smí pustit vpřed i vzad, zrychlit, zpomalit, zastavit.

Je poslední den roku - moje přítomnost. A zároveň je únor - vaše přítomnost.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Najít své těžiště kontroly

Najít své těžiště kontroly uzamčeno

„Svobodu, nebo smrt je návod, jak vyhrát bitvu, ale zároveň recept na rozchod,“ říká bývalý hlavní armádní psychiatr Jan Vevera. Faktory, které...
Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...