Aktuální číslo:

2018/12

Téma měsíce:

Jednotky SI

Čas přítomný a nepřítomný

 |  5. 2. 1996
 |  Vesmír 75, 63, 1996/2

Naše bytí tvaruje čas, tak jako čas tvaruje nás

Sakateka

Píši toto v poslední den roku, zítra začneme znovu tam, kde jsme už jednou byli, a tak bych snad k tomu měl něco i napsat. A tu si uvědomuji, že (vinou té zastaralé předelektronické techniky) to budete číst až v únoru, takže cokoliv napíšu o dnešku, píšu vlastně o jakémsi vašem dni v minulosti, dávno nepřítomném. Tak tedy něco o tom?

Nedávno jsem cestoval vlakem z Bratislavy do Prahy. Sedím a dívám se z okna na míhající se krajinu. Dívám se docela se zájmem, dokonce mě scéna za oknem přitahuje a odvádí od rozečtené knihy, na kterou jsem se tak těšil. A tu mě napadá, že kdyby tatáž ubíhající krajina z téhož okna byla nafilmována a někde jinde mi předváděna, asi bych se na ten velenudný film nevydržel dívat ani minutu. Televizní dokument o zasněžených alpských velikánech nebo o safari plném zvěře mě sice bude zajímat, ale neupoutá mě stejným způsobem jako přítomný pohled z okna naší chalupy na malou loučku naproti, kde se onehdy pásla srnka. Čím to?

Snad je to síla jakéhosi "bytí u toho", osobní účasti na tom, co se děje (nebo i neděje), pocitu privilegovaného postavení, které nelze navodit sebelepší reprodukcí. Vskutku, pravou realitu nelze simulovat; virtuální realita není realita, ale jen hra na realitu.

Namítnete asi, že jsem-li oddělen oknem a rychlostí, nemohu říci, že jsem "u toho", nemohu mluvit o nějaké účasti na tom, co se děje nebo neděje. Dobrá, co je to tedy za náboj, který uděluje aktuálnímu světu takovou poutavost? Myslím, že to souvisí s tím koneckonců jediným, co sdílím s krajinou za okny vlaku nebo s loučkou po srnce, totiž s přítomným časem. Sdílím tam s těmi věcmi venku jednu současnost, stejné nyní, společné teď. Tak to aspoň cítím já, nikoliv ty věci.

Čím jiným než pocitem sdílení přítomného času může být obohacen zážitek z koncertu v přímém přenosu oproti zážitku z téhož koncertu ze stejně kvalitního záznamu o pár dní později? Televizní programoví redaktoři to vědí, a proto je tolik přímých přenosů koncertů, sportovních klání, politických debat. Přítomný čas nás drží u obrazovek i tehdy, když se zrovna nic neděje, když hudebníci ladí své nástroje, sportovci se rozcvičují, politici odbočují od tématu. Víme totiž dobře, že až se něco začne opravdu dít, budeme u toho včas, nikdo před námi.

A jsem tak znovu u toho "bytí u toho". Asi je to přecejen to hlavní - časová přítomnost je mocnější než prostorová nepřítomnost. Necháme-li stranou vše vedlejší, vše, co si lze odmyslet, zůstává jedno: kdesi pod hladinou vědomí se cítíme být účastníky světa, který sledujeme soustředěně a ve střehu, vždy hotovi vyrazit k útoku či utéci do bezpečí. Což jsou ovšem jen krajní případy naší starosti o svět a o sebe v něm.

Přítomný čas si představuji jako jakousi propust z rozvrhu možného do úzkého koryta minulého. Nejde tu jen o přítomnost času, ale i o mou vlastní přítomnost. Jen zde totiž, u této propusti, o něco jde, a proto jen zde má smysl napjatě stát. A naopak, o žádné takové propusti nemohu mluvit, aniž bych u ní stál. Přítomnost je vždy ve vztahu k jednajícímu nebo poznávajícímu, jde o fenomén pro bytosti, jako jsme my.

Naproti tomu čas reprodukovaného děje pouze předstírá onen přechod z oblasti možného do oblasti minulého - a my to dobře víme. Čas promítaného, vyprávěného, čteného či rozpomínaného příběhu je čas nepřítomný: v něm jsou budoucnost a minulost jen zdánlivé a ať se snažíme sebevíce do příběhu vžít (vžít - jak pozoruhodné slovo!), nikdy nebudeme v pravém a úplném smyslu "u toho". Co nám v tom zabrání? Nic jiného než onen náš pravý, autentický čas přítomný, z něhož dotyčný příběh sledujeme a z něhož si nelze jen tak odskočit.

Nepřítomný čas je spíše jen jakési ukazovátko, které jede po záznamu na papíru, filmu, pásce, disku (jak je to v mozku, nevím) a říká nám: sem se dívej a představuj si, že tu jsi. Nedivme se proto, že si čas znázorňujeme jako čáru, na níž je "nyní" totéž co "zde". S nepřítomným časem si pak lze i rozverně hrát. Ví to každý, kdo má video, na němž si záznam smí pustit vpřed i vzad, zrychlit, zpomalit, zastavit.

Je poslední den roku - moje přítomnost. A zároveň je únor - vaše přítomnost.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Poprask kolem dvojčat, prvních dětí s editovaným genomem

Jaroslav Petr  |  13. 12. 2018
V čem udělali čínští soudruzi chybu? Čínský experiment odstartoval genetické vylepšování lidstva bezpříkladně zpackaným způsobem.
Tanec mezi pravděpodobnostmi

Tanec mezi pravděpodobnostmi

Ondřej Vrtiška  |  3. 12. 2018
Forenzní genetička Halina Šimková donedávna v Kriminalistickém ústavu Praha analyzovala DNA a pomáhala odhalovat vrahy, násilníky a zloděje. To ji...
Sedm základních kamenů

Sedm základních kamenů

Ivan Boháček  |  3. 12. 2018
Začalo to metrem. Ve dnech, kdy jde toto číslo Vesmíru do tiskárny, probíhá ve Versailles 26. konference pro váhy a míry (CGPM, Conférence...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné