Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Čas přítomný a nepřítomný

 |  5. 2. 1996
 |  Vesmír 75, 63, 1996/2

Naše bytí tvaruje čas, tak jako čas tvaruje nás

Sakateka

Píši toto v poslední den roku, zítra začneme znovu tam, kde jsme už jednou byli, a tak bych snad k tomu měl něco i napsat. A tu si uvědomuji, že (vinou té zastaralé předelektronické techniky) to budete číst až v únoru, takže cokoliv napíšu o dnešku, píšu vlastně o jakémsi vašem dni v minulosti, dávno nepřítomném. Tak tedy něco o tom?

Nedávno jsem cestoval vlakem z Bratislavy do Prahy. Sedím a dívám se z okna na míhající se krajinu. Dívám se docela se zájmem, dokonce mě scéna za oknem přitahuje a odvádí od rozečtené knihy, na kterou jsem se tak těšil. A tu mě napadá, že kdyby tatáž ubíhající krajina z téhož okna byla nafilmována a někde jinde mi předváděna, asi bych se na ten velenudný film nevydržel dívat ani minutu. Televizní dokument o zasněžených alpských velikánech nebo o safari plném zvěře mě sice bude zajímat, ale neupoutá mě stejným způsobem jako přítomný pohled z okna naší chalupy na malou loučku naproti, kde se onehdy pásla srnka. Čím to?

Snad je to síla jakéhosi "bytí u toho", osobní účasti na tom, co se děje (nebo i neděje), pocitu privilegovaného postavení, které nelze navodit sebelepší reprodukcí. Vskutku, pravou realitu nelze simulovat; virtuální realita není realita, ale jen hra na realitu.

Namítnete asi, že jsem-li oddělen oknem a rychlostí, nemohu říci, že jsem "u toho", nemohu mluvit o nějaké účasti na tom, co se děje nebo neděje. Dobrá, co je to tedy za náboj, který uděluje aktuálnímu světu takovou poutavost? Myslím, že to souvisí s tím koneckonců jediným, co sdílím s krajinou za okny vlaku nebo s loučkou po srnce, totiž s přítomným časem. Sdílím tam s těmi věcmi venku jednu současnost, stejné nyní, společné teď. Tak to aspoň cítím já, nikoliv ty věci.

Čím jiným než pocitem sdílení přítomného času může být obohacen zážitek z koncertu v přímém přenosu oproti zážitku z téhož koncertu ze stejně kvalitního záznamu o pár dní později? Televizní programoví redaktoři to vědí, a proto je tolik přímých přenosů koncertů, sportovních klání, politických debat. Přítomný čas nás drží u obrazovek i tehdy, když se zrovna nic neděje, když hudebníci ladí své nástroje, sportovci se rozcvičují, politici odbočují od tématu. Víme totiž dobře, že až se něco začne opravdu dít, budeme u toho včas, nikdo před námi.

A jsem tak znovu u toho "bytí u toho". Asi je to přecejen to hlavní - časová přítomnost je mocnější než prostorová nepřítomnost. Necháme-li stranou vše vedlejší, vše, co si lze odmyslet, zůstává jedno: kdesi pod hladinou vědomí se cítíme být účastníky světa, který sledujeme soustředěně a ve střehu, vždy hotovi vyrazit k útoku či utéci do bezpečí. Což jsou ovšem jen krajní případy naší starosti o svět a o sebe v něm.

Přítomný čas si představuji jako jakousi propust z rozvrhu možného do úzkého koryta minulého. Nejde tu jen o přítomnost času, ale i o mou vlastní přítomnost. Jen zde totiž, u této propusti, o něco jde, a proto jen zde má smysl napjatě stát. A naopak, o žádné takové propusti nemohu mluvit, aniž bych u ní stál. Přítomnost je vždy ve vztahu k jednajícímu nebo poznávajícímu, jde o fenomén pro bytosti, jako jsme my.

Naproti tomu čas reprodukovaného děje pouze předstírá onen přechod z oblasti možného do oblasti minulého - a my to dobře víme. Čas promítaného, vyprávěného, čteného či rozpomínaného příběhu je čas nepřítomný: v něm jsou budoucnost a minulost jen zdánlivé a ať se snažíme sebevíce do příběhu vžít (vžít - jak pozoruhodné slovo!), nikdy nebudeme v pravém a úplném smyslu "u toho". Co nám v tom zabrání? Nic jiného než onen náš pravý, autentický čas přítomný, z něhož dotyčný příběh sledujeme a z něhož si nelze jen tak odskočit.

Nepřítomný čas je spíše jen jakési ukazovátko, které jede po záznamu na papíru, filmu, pásce, disku (jak je to v mozku, nevím) a říká nám: sem se dívej a představuj si, že tu jsi. Nedivme se proto, že si čas znázorňujeme jako čáru, na níž je "nyní" totéž co "zde". S nepřítomným časem si pak lze i rozverně hrát. Ví to každý, kdo má video, na němž si záznam smí pustit vpřed i vzad, zrychlit, zpomalit, zastavit.

Je poslední den roku - moje přítomnost. A zároveň je únor - vaše přítomnost.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...