Není to jen problém paleontologů

Vliv taxonomických koncepcí na kvantifikaci biodiverzity a její změny je zřejmý. Jeden aspekt tohoto problému je popsán ve zmíněném článku, další diskusi lze nalézt např. v článku M. J. Bentona: Diversification and Extinction in the History of Life (Science 268, 52 – 58, 1995). Není to jen problém paleontologů, potýkají se s ním i odhady současné biodiverzity.

Metodu zpětné rarefakce použil D. Raup k odhadu procenta vymřelých druhů z databází vymřelých čeledí nebo rodů během epizod hromadného vymírání. Tyto databáze jsou kompiláty a jsou nutně zatíženy řadou nekonzistencí, o nichž paleobiologové hojně diskutují. Odhady získané pro jednotlivé epizody hromadných vymírání slouží hlavně pro porovnání jejich intenzity a pro studium trendů. Absolutní hodnota těchto odhadů je spíše ilustrační. A to nejen kvůli nejednotnosti taxonomických koncepcí, ale hlavně pro nedokonalý, silně selektivní fosilní záznam. Kvůli němu se také metoda zpětné rarefakce používá. Fosilní záznam vyšších taxonů (ať jsou stanoveny algoritmem, nebo evolučním „subjektivistou“) je spolehlivější než nedokonalý fosilní záznam na druhové úrovni. Zpětná rarefakce je proto zpětná, že se nespočítají druhy vymizelé z fosilního záznamu, ale postupuje se obráceně. Ze známého počtu vymřelých druhů vyšších taxonů se odhaduje podíl vymřelých druhů. Tím se zmenší vliv „záznamového šumu“.

Zásadní význam pro přesnost těchto odhadů má selektivita vymírání. V  tom se autor shoduje s D. Raupem, ale tají nám to. Na s. 65 knihy „O zániku druhů“ si Raup posteskl: „Ačkoliv můj článek obsahoval spoustu pochybností o základním předpokladu náhodnosti zabíjení a ačkoli v něm konstatuji, že oněch šestadevadesát procent je na horní hranici odhadu, ti, co se ohánějí tímto číslem, mé výhrady velmi často opomíjejí sdělit.“ Škoda, že to opomněl sdělit i autor článku.