Víte, co jsou to notofágy?

Nemáme rádi, když se ve Vesmíru vyskytnou cizí slova, která – aspoň v užité formě – neznáme. A tak jsme se ponořili do článku o Indiánech Ohňové země (Vesmír 75, 377, 1996/7), kde se praví, že svá kánoe budovali z oloupané kůry notofágů. Rod Nothofagus, jak se označuje v botanické literatuře, má asi 12 druhů v mírném pásmu jižní polokoule, kde zastupuje rod Fagus (buk), čeleď bukovité (F. A. Novák, Vyšší rostliny, Praha 1972). H. R. Werhahn (Taschenbuch der botanischen Pflanzennamen, Nordhausen am Harz 1952) vykládá jméno Nothofagus z řec. nothos (nesprávný) a lat. Fagus (buk). Německy uvádí tento rod pod jménem Scheinbuche (zdánlivý buk). R. Hendrych (Systém a evoluce vyšších rostlin, Praha 1986) užívá pro druh Nothofagus antarctica české jméno pabuk jižní.

Byli bychom rádi, kdyby vždy byla neobvyklá slova ve Vesmíru vysvětlena. Ostatně čtenáři Vesmíru si mohou zkusit z kůry buku udělat kánoe. Nakonec nám v tom článku vadí sdělení, že Indiáni Ohňové země neznali nádoby a když se chtěli napít, zabodli „dutou ptačí kost do země prosáklé vodou a napili se přímo z ní“. Zkusil to autor?

V. Schreiber a Z. Černohorský

Autorova odpověď:

Děkuji za odborný komentář botanika k bukům, resp. pabukům jižní polokoule. Opravdu jsem měl problémy s hledáním správného českého termínu. Že Indiáni Ohňové země z kůry těchto stromů vyráběli kánoe, ovšem dokládá nejen etnografická literatura, ale i samy čluny v muzejních sbírkách a fotodokumentace ve Vesmíru 75, 377, 1996/7 (tato fotografie ukazuje stopy po pravidelně oloupávané kůře na kmeni a tato už hotový člun). Etnografickým popisem i samotnými „picími rourkami“ je rovněž doloženo, jak Indiáni (a nejen oni) pijí přímo ze země; přírodní národy ovšem podle zbarvení půdy a vegetace poznají místo, kde na vodu narazí.

Dovolte mi ještě obecnější poznámku, už mimo rámec notofágové diskuse. Argument „nechť si čtenář (či sám autor) tu či onu zapomenutou techniku zkusí sám a uvidí, že to nejde“ totiž není nový. Po léta například patří k arzenálu E. von Dänikena a dá se použít na precizně odštípnutou pazourkovou čepel stejně jako na megalitickou stavbu ze zdánlivě nepřenosných kamenných bloků. První neúspěch člověka 20. století při setkání s některou technikou minulosti neznamená, že je a vždy byla mimo rámec lidských schopností. Adaptace Indiánů Ohňové země je příkladem z těch nejskromnějších. Myslím, že tím, jak archeologie přináší stále nové doklady o vědomostech a technických schopnostech v prostředí časově i prostorově vzdálených kultur, rozšiřuje i prostor samotného člověka dneška.

Jiří Svoboda