Redukcionisté si činí nárok na lidskou duši

Když jsem v roce 1949 přeložil a v nakladatelství Život a práce vydal knihu Pierra Rijlanta Základy psychofysiologie, byl jsem z marxistických pozic silně pokárán, že v této knize je, že i hadi mohou mít vědomí. Vlastně ani dosud nevím, zda zvířata mají vědomí, i když u psů jsem si tím skoro jist. V časopise Nature z 9. 5. 1996 (381, 97, 1996) nyní čtu, že dosud „existuje hluboká nejistota v tom, jak věda má pojednávat o problému vědomí“. A to se rozumí jen lidského.

Redukcionisté jsou ovšem ti biomedicínští vědci, kteří si myslí, že všechny duševní fenomény člověka bude možno chemicky vysvětlit. Mají pro to své důvody: dnes dovedou pomocí pokročilých zobrazovacích metod poznat, jak která část mozku při podráždění funguje. Mají metody pozitronové emisní spektrografie, nukleární magnetické rezonance... Skutečně se dá vědecky zjistit, co se v našem mozku všechno děje. Dovedou kupodivu zjistit, jak lidský mozek při slepotě dovede vnímat hmatové podněty (Braillovo písmo). Nastává to také v těch oblastech mozku, které normálně vnímají zrakové podněty.

Jak tedy věda chce pochopit lidskou duši? Neurovědci ovšem také mají svou ctižádost: chtějí se připojit k fyzikům (kteří znají počátek vesmíru i jeho konec), filozofům (kteří už vypracovali nesčíslné množství teorií, jak to na světě všechno je), psychologům (kteří nás učí, jak se naše duše projevují) i počítačovým vědcům, kteří usilují o napodobení našich duševních pochodů počítačovými systémy. Neurovědci vědí jistě, že naše vědomí souvisí s naším mozkem – ale jen o málo více. Základní otázkou je, zda známé fyzikální principy (a z nich odvozené principy chemické) jsou dostačující k tomu, aby funkci lidského mozku vysvětlily. Roger Penrose si myslí, že „mozek provádí pochody vědomí, jež nelze počítačově napodobit a nelze je vysvětlit fyzikálními zákony“. Kvantová teorie, neurotransmitery v mozku – to vše vede spíš k zamlžení než k pochopení. Takže Penrose si myslí (a to bylo také závěrem multidisciplinárního sympozia v Tusconu, USA, v dubnu 1996), že „Musí být vypracována nová věda o lidském vědomí“.

Bylo naše lidské vědomí výsledkem evolučního procesu? Třeba je vědomí jen epifenoménem (jako že lokomotiva je horká) a třeba i atom může mít vědomí (i tato myšlenka pochází z toho sympozia). Cítí prý, jak se chovají elektrony v jeho slupce. A tak se problémy vědomí stávají „tvrdou vědou“, kterou snad neurovědy nikdy nevysvětlí. Někteří neurovědci ale cítí, že jim to (zatím) moc nejde, a cítí také „filozofickou úzkost“. To jest, zda jim jejich vědecké postupy poskytují dostatek informací. Jejich odpověď dnes je: „asi spíš ne“.

Problém je v tom, že mozek si informace zpracovává jinak, než by neurovědci potřebovali. Zrakové informace nejsou zpracovávány jen v těch částech mozku, které jsme dosud nazývali „zrakovou korou“. Ale už v úvodu bylo řečeno, že zraková kůra může zpracovávat i hmatové informace.

Anosognosie je zvláštní nemoc: po porušení části mozku vede jednak k obrně levé části těla, ale hlavně k tomu, že postižení nemocní si to vůbec neuvědomují. Když se jim do ucha vstříkne studená voda, uvědomí si, že jsou ochrnuti. Neurovědci doufají, že se jim i tu podaří odhalit neuronové mechanizmy, což se z valné části daří.

Neurovědy ovšem osvětlily mnohé problémy z oblasti vnímání, paměti, emocí a rozhodování – těžko jim lze odpírat zásluhu na tom, že krok po kroku pokračují k odhalení záhad lidského vědomí. Méně jasné je, zda tyto postupy neurovědců vysvětlí vše, co se děje v našich hlavách; zda se jim podaří vysvětlit naši intuici (vnímání budoucna), vysvětlit to, jak se cítíme, co si právě myslíme.

Úvodník v časopise Nature končí sofismatem: „Aby v tom [vysvětlování] obstály, mohou být ještě neurovědy filozofům za pomoc vděčny.“ Pomoci filozofů by bylo nesmyslné se b  ránit: leč to, co oni ze svého vědomí navrhnou, musí být ověřitelno vědeckou metodou.