Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Kámen roku

 |  5. 10. 1996
 |  Vesmír 75, 543, 1996/10

Je velký jako brambora a váží téměř dva kilogramy - obrázek. (Americké brambory jsou větší než naše, k bifteku tam dostanete jednu bramboru a jste rádi.) Mezi dvanácti meteority z Marsu, které se našly, je tento nejznámější a svým původem nejstarší. Proč nejznámější, to se dovíte zejména v článku Josipa Kleczka v tomto čísle 1) . Já bych rád nejprve ocenil to stáří.

U tohoto drobného kamene z Marsu mě totiž nejvíc fascinuje jeho pohnutý životní příběh. Jen si představte: půl miliardy let tuhnete na své domovské planetě a další půl miliardy let čekáte, než do vás vnikne voda. Ta ještě než se odpaří, stihne ve vašich trhlinách ukrýt cosi vzácného, podivného a nepatrného. Pak čekáte další tři a půl miliardy let, než vás jakýsi obrovský úder vymrští kamsi ven do prázdného prostoru. Následuje několik milionů let na oběžné dráze kolem Slunce, až se náhodou dostanete do blízkosti kterési jiné planety, jež vás stáhne k sobě a na pár tisíc let uloží k ledu. Pak už to jde rychle. Kdosi vás najde a po několika letech v muzeu se octnete v laboratoři, kde vás budou všelijak zkoušet a zkoumat. Až jednoho dne náhodou naleznou to, co kdysi voda uložila do vašich trhlin. A tu se rázem stanete slavným.

Takže našemu kameni byl určen život dlouhý, a navíc i slavný. Té slávy, jak už to bývá, se mu dostalo za něco, za co vlastně nemohl: že se v jeho trhlinách otiskla zpráva o dávném a dalekém životě. Tuto zprávu přinesl na jinou planetu, shodou okolností obydlenou bytostmi, které velice vzrušuje možnost, že by ve vesmíru nemusely být samy. (V červnovém čísle jsem se této věci dotkl v souvislosti s poselstvím, které před lety lidé vyslali mezi hvězdy, aby potěšili někoho, koho taková možnost rovněž vzrušuje.)

To vzácné, podivné a nepatrné, ukryté v meteoritu, nebyly ovšem stopy lidí, ale jen primitivních jednobuněčných organizmů. A nikoliv stopy nové, ale tři a půl miliardy let staré. A ani to není ještě jisté, ozvalo se už i množství zpochybňujících hlasů 2) , vesměs od vědců z institucí jiných než NASA, kde k objevu došlo (NASA moudře načasovala jeho zveřejnění na dobu, kdy se v Kongresu projednával její dlouhodobý rozpočet). Jedna věc však stojí za povšimnutí. Jak souhlasné, tak kritické hlasy se všechny zdají mít jeden společný podtext: že by bylo úžasné, kdyby se ukázalo, že na Marsu život opravdu je – nebo aspoň kdysi byl. Kritici pouze vybízejí k opatrnosti a pečlivému zkoumání, abychom se z této radostné zvěsti neradovali předčasně.

Pozornost, kterou nálezu v meteoritu věnovala média, i naše, a s níž jej přijala veřejnost, o tom svědčí též. S jakým nezájmem by asi, představme si, byl naopak vyslechnut důkaz, že život na Marsu a jiných planetách neexistuje. Ptám se tedy: proč asi držíme palce mimozemskému životu? Snad nás těší, že vesmír je bohatý, složitý a záhadný. Že je vždy něco dalšího, co je ještě možno objevovat a dovídat se. Kdoví, snad je v tom i podvědomé uklidnění, že vymřeme-li, nevymře vesmír.

Pro vědu je v tom ještě další význam. Ta nová mladá disciplína, astrobiologie nebo bioastronomie nebo exobiologie (či jak se nakonec bude jmenovat), už nebude muset poslouchat nedomyšlené námitky, že kde nejsou data, není věda. Otevírá se nová oblast oprávněného bádání, zda jsou myslitelné jiné, alternativní formy života, či lépe „života“. Například v podmínkách, které nejsou typicky pozemské.

Ať si biologové, chemici a fyzikové tvrdí cokoliv, mně se prostě nechce věřit, že cesta ke složitosti, kterou si zvolil život zde na naší Zemi, je právě ta jediná možná. A proto si myslím, že na stopách v trhlinách našeho bludného kamene není tolik zajímavé, že připomínají tvary života pozemského – jak zdůrazňují objevitelé –, ale že je naopak daleko zajímavější, že se od nich v lecčems liší.

Za objev objevů, z hlediska vědy aspoň, bych pak považoval odhalení – třeba jen možnosti – „života“ typu zcela jiného než našeho. Asi by mě takovéto odhalení upoutalo víc, než nalezení tam či onde ve vesmíru života toho typu, jak jej známe na Zemi.

Kdoví, třeba opravdu existuje látka, kterou použil Karel Čapek pro své Roboty, aby nemuseli mít „údy z plechu a vnitřnosti z koleček a drátů nebo čeho“, čili „organická látka, jiná než ta, ze které je vybudována živá buňka; [bylo by] to něco jako jiná alternativa života, hmotný substrát, ve kterém by se mohl vyvinout život, kdyby se nebyl dal od začátku jinou cestou.“ 3)

Poznámky

1) Viz též D. S. McKay, et al.: Search for past life on Mars: Possible relic biogenic activity in Martian meteorite ALH84001. Science 273 (1996) s. 924-930
2) M. Grady et al. Nature 382 (1996) s. 575-576, V. Kiernan et al., New Scientist, 17.  Aug. 1996, s. 4–5
3) K. Čapek: Autor robotů se brání. Lidové noviny, 1935. (Přetištěno v F. Buriánek: Karel Čapek, Melantrich, Praha 1978. V této stati se Čapek 14 let po uvedení své slavné hry R.U.R. ostře ohrazuje proti tehdy již ustálené všeobecné představě robotů jako mechanických strojů. S hrůzou odmítá odpovědnost za myšlenku, že by mašiny z plechu, koleček a drátů mohly nahradit lidi.)
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné