Kámen roku

Je velký jako brambora a váží téměř dva kilogramy - obrázek. (Americké brambory jsou větší než naše, k bifteku tam dostanete jednu bramboru a jste rádi.) Mezi dvanácti meteority z Marsu, které se našly, je tento nejznámější a svým původem nejstarší. Proč nejznámější, to se dovíte zejména v článku Josipa Kleczka v tomto čísle ¹⁾ . Já bych rád nejprve ocenil to stáří.

U tohoto drobného kamene z Marsu mě totiž nejvíc fascinuje jeho pohnutý životní příběh. Jen si představte: půl miliardy let tuhnete na své domovské planetě a další půl miliardy let čekáte, než do vás vnikne voda. Ta ještě než se odpaří, stihne ve vašich trhlinách ukrýt cosi vzácného, podivného a nepatrného. Pak čekáte další tři a půl miliardy let, než vás jakýsi obrovský úder vymrští kamsi ven do prázdného prostoru. Následuje několik milionů let na oběžné dráze kolem Slunce, až se náhodou dostanete do blízkosti kterési jiné planety, jež vás stáhne k sobě a na pár tisíc let uloží k ledu. Pak už to jde rychle. Kdosi vás najde a po několika letech v muzeu se octnete v laboratoři, kde vás budou všelijak zkoušet a zkoumat. Až jednoho dne náhodou naleznou to, co kdysi voda uložila do vašich trhlin. A tu se rázem stanete slavným.

Takže našemu kameni byl určen život dlouhý, a navíc i slavný. Té slávy, jak už to bývá, se mu dostalo za něco, za co vlastně nemohl: že se v jeho trhlinách otiskla zpráva o dávném a dalekém životě. Tuto zprávu přinesl na jinou planetu, shodou okolností obydlenou bytostmi, které velice vzrušuje možnost, že by ve vesmíru nemusely být samy. (V červnovém čísle jsem se této věci dotkl v souvislosti s poselstvím, které před lety lidé vyslali mezi hvězdy, aby potěšili někoho, koho taková možnost rovněž vzrušuje.)

To vzácné, podivné a nepatrné, ukryté v meteoritu, nebyly ovšem stopy lidí, ale jen primitivních jednobuněčných organizmů. A nikoliv stopy nové, ale tři a půl miliardy let staré. A ani to není ještě jisté, ozvalo se už i množství zpochybňujících hlasů ²⁾ , vesměs od vědců z institucí jiných než NASA, kde k objevu došlo (NASA moudře načasovala jeho zveřejnění na dobu, kdy se v Kongresu projednával její dlouhodobý rozpočet). Jedna věc však stojí za povšimnutí. Jak souhlasné, tak kritické hlasy se všechny zdají mít jeden společný podtext: že by bylo úžasné, kdyby se ukázalo, že na Marsu život opravdu je – nebo aspoň kdysi byl. Kritici pouze vybízejí k opatrnosti a pečlivému zkoumání, abychom se z této radostné zvěsti neradovali předčasně.

Pozornost, kterou nálezu v meteoritu věnovala média, i naše, a s níž jej přijala veřejnost, o tom svědčí též. S jakým nezájmem by asi, představme si, byl naopak vyslechnut důkaz, že život na Marsu a jiných planetách neexistuje. Ptám se tedy: proč asi držíme palce mimozemskému životu? Snad nás těší, že vesmír je bohatý, složitý a záhadný. Že je vždy něco dalšího, co je ještě možno objevovat a dovídat se. Kdoví, snad je v tom i podvědomé uklidnění, že vymřeme-li, nevymře vesmír.

Pro vědu je v tom ještě další význam. Ta nová mladá disciplína, astrobiologie nebo bioastronomie nebo exobiologie (či jak se nakonec bude jmenovat), už nebude muset poslouchat nedomyšlené námitky, že kde nejsou data, není věda. Otevírá se nová oblast oprávněného bádání, zda jsou myslitelné jiné, alternativní formy života, či lépe „života“. Například v podmínkách, které nejsou typicky pozemské.

Ať si biologové, chemici a fyzikové tvrdí cokoliv, mně se prostě nechce věřit, že cesta ke složitosti, kterou si zvolil život zde na naší Zemi, je právě ta jediná možná. A proto si myslím, že na stopách v trhlinách našeho bludného kamene není tolik zajímavé, že připomínají tvary života pozemského – jak zdůrazňují objevitelé –, ale že je naopak daleko zajímavější, že se od nich v lecčems liší.

Za objev objevů, z hlediska vědy aspoň, bych pak považoval odhalení – třeba jen možnosti – „života“ typu zcela jiného než našeho. Asi by mě takovéto odhalení upoutalo víc, než nalezení tam či onde ve vesmíru života toho typu, jak jej známe na Zemi.

Kdoví, třeba opravdu existuje látka, kterou použil Karel Čapek pro své Roboty, aby nemuseli mít „údy z plechu a vnitřnosti z koleček a drátů nebo čeho“, čili „organická látka, jiná než ta, ze které je vybudována živá buňka; [bylo by] to něco jako jiná alternativa života, hmotný substrát, ve kterém by se mohl vyvinout život, kdyby se nebyl dal od začátku jinou cestou.“ ³⁾