Aktuální číslo:

2021/9

Téma měsíce:

Vzdělávání

Co si myslíme, že vidíme?

 |  5. 1. 1996
 |  Vesmír 75, 3, 1996/1

Je zima a možná máte i vy to štěstí, že venku sněží. Zdalipak vás, stejně jako mne, fascinuje pohled z okna na hustou a vydatnou chumelenici?

Zkuste chvíli pozorně sledovat jednotlivé padající sněhové vločky – krajina za nimi se v tu ránu ztratí, zbude jen šedé tušené pozadí k divokému reji vloček. Dobrá, nyní si přepněte zrak či pozornost právě na tu krajinu v pozadí – a hle, rázem se vynoří stromy či domy či auta (či co tam máte), zatímco vloččí individualita se rozplyne do ledva znatelných čmouh.

Obojí vidět nelze – existuje obojí? Střízlivý vykladač se shovívavě usmívá, že je to jasné, že jde jen o banální fyziologické vlastnosti lidského oka, zraku a mozku. Rád věřím, ale nic to nemění na mém rodícím se podezření, že nejenže nevíme, co nevidíme, ale ani dost dobře nevíme, co vlastně vidíme. Jen si myslíme, že to víme.

Literatura o vizuálním vnímání je plná příkladů, jak zrak, jakkoliv je nejdůležitějším a nejvydatnějším zpravodajem o okolním světě, nás prokazatelně okrádá, mate a šálí. Neckerova obojetná krychle, váza mezi dvěma obličeji či sličná mladá stařena jsou známé příklady na víceznačnost vjemu. Nabízí se pokaždé dvě nebo více alternativ k vidění, přičemž volba je na nás – podobně jako u té chumelenice (která se liší jen v tom, že dotyčné alternativy se v mysli spolu lépe snášejí).

Soustavně jsme okrádáni v důsledku filtrace viděného, a to již na úrovni fyzikální a fyziologické. Nevidíme, co naši biologičtí předkové považovali za zbytečné, nebo co si ani nezkusili: nevidíme věci příliš malé, příliš vzdálené, příliš rychlé, příliš rozptýlené, příliš jasné nebo málo jasné, s barvou ještě před červenou nebo už za fialovou. Nevidíme to, co je nějak skryté, co není v našem zorném poli a jen chabě vidíme to, na co se přímo nedíváme.

V jistém smyslu opakem filtrace je fabulace. Oči a mozek si ochotně doplní a domyslí vše, co v obraze postrádají či čemu nerozumějí. Příkladem je doplnění toho, co chybí vinou slepé skvrny. Jiným příkladem je tzv. Kolersův jev: dva navzájem blízké světelné zdroje, které střídavě blikají, vnímáme jako souvislý kývavý pohyb jediného zdroje (souvislý svit je nám zřejmě milejší než blikání) a mají-li oba zdroje jinou barvu, vidíme to, jako by se barva změnila již někde v půli cesty (kde k tomu není fyzikální důvod – ale kde jinde by to mělo být?)1)

Nazval jsem to fabulací, ale nemíním to pejorativně. Je to vlastně umělecký výkon; mluvit o věrnosti či pravdivosti je nepatřičné Náleží sem totiž i jedna z nejpozoruhodnějších schopností vizuálního vnímání: z toho zmatku, který se odehrává na sítnicích obou očí, nám dovede vyrobit konzistentní a srozumitelný trojrozměrný vjem, nerušený ani naším neustálým hýbáním, těkáním a mrkáním.2)

Další věc. Náš zrak je podřízen něčemu, co bych nazval zaujatostí. Úspěch houbaře nezávisí na velikosti prohledaného lesa, ale na tom, že se naučil vidět právě to, co hledá. Každé hledání předpokládá apriorní představu o hledaném, oči si pak již poradí, aby to snadno našly a nenechaly se rozptylovat tím, co nehledají. Tuto zaujatost vidění lze chápat daleko šíře a povýšit ji na vlastnost vnímání vůbec: vidíme lépe (či jenom) to, co už nějak známe, co máme pojmově uchopeno, co dovedeme nějak pojmenovat. Dá se říci, že vidíme skrze jazyk, a neměly by nás překvapit případy, kdy lidé jednoho jazyka vidí svět jinak (například v jiné škále barev) než lidé jiného jazyka.3)

To už souvisí s tím, jak je vidění podmíněno kulturně. Začli jsme typy zkreslení viděného (jako je víceznačnost, filtrace, částečně i fabulace), jejichž původ je spíše biologický a fyziologický, a je tedy přirozené považovat je za něco, co je sdíleno celou lidskou komunitou (a snad i jinými živočišnými druhy). Takto zkresleně viděnému světu lze pak přisoudit intersubjektivní povahu (z opatrnosti neříkám objektivní), na rozdíl od utkvělých představ, halucinací a snů, které mají povahu subjektivní.

Často se však zapomíná na odlišnosti kultur. Jakmile totiž vezmeme v úvahu vliv zaujatosti, včetně jazyka, tradic a životního stylu, zúží se doména intersubjektivity na tu či onu lidskou komunitu. Ta naše, západní, bude jen jednou z nich. Ukažme si to na jednoduchém příkladě. Nakreslete na papír stupňovitou čáru, několik schodů nahoru, několik dolů. Ukažte nákres příteli a zeptejte se ho, kterých schodů je více, zda těch nahoru či těch dolů. Přítel asi spočte schody a zjistí rozdíl, možná mu k tomu bude stačit jediný pohled. Jedno ho asi nenapadne: zeptat se, zda schody „nahoru“ mají být ty, které na obrázku stoupají zleva doprava, anebo zda je tomu obráceně. Žijeme totiž v kultuře, která vše kreslí, míní a chápe zleva doprava. V jiné kultuře to může být naopak a ještě v jiné kultuře by žádné schody na kresbě neviděli.

Namítnete mi možná, že soustavně směšuji tři různé věci: to, na co se díváme, to, co vidíme, a konečně to, jak viděnému rozumíme. Kde jsou hranice, zeptám se já, mezi prvým, druhým a třetím?

Literatura

1) Viz D. C. Dennet: Consciousness Explained. Little, Brown and Co., Boston 1991, s.114, 120.
2) Srov. v této souvislosti článek o vizuálním vnímáni chameleonů ve Vesmíru 74, 556, 1995/10.
3) Viz např. G. Lakoff: Women, Fire, and Dangerous Things, Chicago Univ. Press, Chicago 1987.
OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada zhasínající hvězdy vyřešena

Záhada velkého pohasnutí Betelgeuze (Vesmír 100, 106, 2021/2) se zdá být více méně rozřešena. Důležitým klíčem byla pozorování povrchu hvězdy...
Převrácená výuka a nová role učitele

Převrácená výuka a nová role učitele

Zdeněk Hurák  |  6. 9. 2021
Co je a co určitě není převrácená výuka? Jaké jsou její cíle? Pokusím se vyvrátit několik oblíbených mýtů a nabídnu vlastní učitelské zkušenosti...
O myších (v podzemí) a lidech

O myších (v podzemí) a lidech uzamčeno

Radim Šumbera  |  6. 9. 2021
Čtenář dobrodružné literatury ví, že pro člověka a jeho žaludek byla důležitá velká zvířata, zejména savci. Vzpomeňme na lovce mamutů, indiány a...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné