Zlepšuje se k horšímu?

Chlorované uhlovodíky (CFC), které se dostanou do stratosféry, jsou slunečním ultrafialovým zářením rozloženy a vysoce reaktivní atom chloru se katalyticky účastní rozkladu ozonu. Montrealský protokol a následující dodatky požadují nahradit CFC hydrofluorouhlovodíky (HFC) a hydrochlorouhlovodíky (HCC). Od r. 1988 se výzkum soustředil na to, jak se v troposféře degradují náhrady chlorovaných uhlovodíků, z nichž většina jsou deriváty halogenovaného etanu. Laboratorní pokusy ukázaly, že tři z uvažovaných náhrad (HCFC-123, HCFC-124 a HFC-134a) degradují na trifluoroacetylhalidy typu CF₃C(O)X, kde X je buď chlor, anebo fluor. Hydrolýza těchto halidů vede k tvorbě kyseliny trifluoroctové (CF₃C(O)OH), která je z atmosféry odstraňována suchou a mokrou depozicí. Zdá se, že tato kyselina je v prostředí stabilní, a tudíž se může v povrchových vodách hromadit. Odhad její koncentrace pro r. 2010 je 0,16 μg/litr, což je hluboko pod koncentrací, která již brání růstu rostlin (10²–10⁶ μg/litr). Za vysokého odpařování a transpirace může však koncentrace této kyseliny lokálně dosáhnout v mokřadech více než 102 μg/litr.

Nature 376, 327–330, 1995