Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

ODILO IVAN ŠTAMPACH: Život, duch a všechno

Sursum 1993 (dotisk 1994) edice Krystal; 145 stran, předmluva T. Halík; náklad 4 000 ks, cena 45 Kč
 |  5. 9. 1995
 |  Vesmír 74, 515, 1995/9

O. Štampach je kněz s bohatou zkušeností podzemní církve, věznění a manuálních povolání. Jeho myšlení je jasné a jazyk přehledný. Nikde to tak nepíše, ale lidi nerozděluje třeba na katolíky, vědce či šarlatány, ale na lidi slušné (tj. poslouchající určitý řád) a neposlušné. Věří, že lidé slušní, ať již z různých “škatulek″, mají mnoho společného a měli by spolu hovořit o vědě, náboženství i kultuře. Ve sbírce svých esejů nevystupuje jako kritik, ale jako pozorovatel, a proto často umí postihnout klady i nedostatky určitého problému lépe než zúčastnění. Zastává-li se (jako teolog) vědy, činí tak kultivovaněji než většina vědců, a kritizuje-li její současné pojetí, dělá to proto, aby v proměňujícím se světě přežila, a ne proto, aby ji zničil. V této době neustále voláme po dialogu, ale stále čekáme, až s ním začne někdo druhý, a pak mu velmi často hádavě odpovídáme. Předložená kniha je důkazem, že spolu nemusíme souhlasit, ale přesto zůstáváme “kamarády″ schopnými vést dialog. Ze Štampachovy knihy vybírám úryvky, které podle mne velmi pěkně hodnotí ekologii, vědu a tzv. alternativní vědu.

Ekologie (str. 76 – 77)

Při změnách paradigmat bývá pojetí moderní vědy podrobováno tvrdé kritice, ale není tak úplně jasné, bude-li nový styl myšlení, který chce moderní vědu nahradit, ještě myšlením, neřku-li vědou. Někteří by to rádi viděli tak, že na místo přesnosti, logiky, ověřitelnosti a jasnosti klasické vědy vtrhne divoká iracionalita. To by znamenalo, že domněnky dostanou přednost před ověřenými fakty, mysteriózní mlha před jasností a že logika bude nejraději pomocí zdánlivě přísně logické argumentace popírána. Naštěstí se změnou paradigmatu přišli kupodivu právě vědci, a to vědci, kteří chtěli vědci zůstat. Nadále se namáhají svá tvrzení dokazovat. Jejich model nepopírá rozum, nýbrž zakládá novou vědeckou metodologii, která si nechává exaktní přesnost, ale chce skutečnosti rozumět hlouběji. Dilema sterilní vědy a smělých rozletů se uplatňuje i v ekologii. Kéž by se tam objevila také skutečná alternativní věda. Je zřejmé, že moderní vědecká ekologie nejde do hloubky problému. Opomíjí jeho etické a duchovní rozměry. V praktické aplikaci je příliš odkázána na libosti a nelibosti politiků a úředníků. Ale to, čím bude snad nahrazena, jak bude doopravdy vypadat to, čemu se říká hlubinná ekologie nebo ekosofie, není lhostejné. Iracionální ekologické iniciativy nejsou dějinným řešením. Nezachrání člověka ani přírodu a možná ještě leccos poškodí. Je nutno, aby si nová ekologie zachovala přesnost vědy o životním prostředí a doplnila ryze vědecké poznání filosofickým porozuměním, etickým hodnocením a meditativním vhledem do hloubky života.

Současné ekologické hnutí je k oficiální vědecké ekologii a k úřední péči o životní prostředí pochopitelně kritické. Je třeba, aby křesťané s ním byli v této kritičnosti solidární. I jim by mělo jít o to, aby se soužití člověka s jeho životním prostředím obnovilo hloubkově. Nesmí nám stačit, aby se odstraňovaly jen nejnápadnější tragické následky lhostejnosti a špatného životního stylu. Nicméně se neubráníme kritičnosti ani vůči ekologickému hnutí. Jakmile se iniciativy pro obnovu životního prostředí odpojí od racionální ekologie, a to se tomuto hnutí někdy stává, ztratí se zdravá solidnost a opatrnost. Věda totiž nemá po ruce tak jednoduché a jasné odpovědi jako hnutí, které sahá po mocenských prostředcích a chce být akceschopné; proto musí být srozumitelné i pro masy. Věda musí své postoje kriticky revidovat podle rozvoje poznání. Může vyslovovat nejistotu. Některým ekologistům bývá vše jasné a zdá se jim, že nepotřebují zacházet do detailů. Možná mají dokonce pocit, že vědci problematizují jejich jednoduchá hesla proto, aby záležitost zamlžili a aby snad vědomě posloužili nějakým protiekologickým zájmům.

Někteří ekologové vidí řešení například v hromadném snížení spotřeby, v zákazu jaderné energetiky, zrušení výroby freonů, v omezení spalování fosilních paliv, v hluboké reformě stravovávní a podobných globálních opatřeních. Úměrně k radikálnosti programů budou některé skupiny mít tendenci prosazovat své vize mocensky. Přesvědčit lidi je totiž nepraktické a pomalé. Pro efektivní donucení jsou dávno vypracované sociotechniky. Krásná utopie zdravého světa a zdravého lidstva snad v jejich očích omlouvá netrpělivost s pomaleji chápavými. Praktiky některých hnutí a skupin jsou nebezpečné. Brání život tím, že ohrožují zdraví a životy lidí. Pokušení uchýlit se k násilí je velmi silné. Zdá se, že i zde platí pravidlo, které se už mnohokrát v moderních dějinách potvrdilo: Čím je která utopie krásnější, tím je krvavější ve svém praktickém uplatnění. Že obavy ze zelené totality nejsou liché, ukazuje i příliv zklamaných rudých aparátníčků a ideologů do ekostran a ekohnutí po pádu rudé totality.

Věda (str. 93 – 94)

Moderní věda byla modlou devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Kdo si dovolil na ni vztáhnout ruku, byl v nejlepším případě tolerovaný zábavný podivín, ale spíše šosák, nebezpečný reakcionář, popřípadě později také nepřítel pracujícího lidu. Jak se to ale modlám stává, nová generace ji s nadšením hodným lepších věcí skácela a poplivala. Kdo dnes třeba i jen nesměle hlesne cosi ve prospěch vědy, například, že logická pravidla jsou pořád ještě závazná, že kdo něco tvrdí, musí být schopen to prokázat, že v diskusi nejsou dovoleny argumentační rány pod pás a že dokonce věcné výsledky vědeckého bádání jsou alespoň někdy k něčemu, je opět směšný, ale někdy třeba i podezřelý, že chce do svěžího vzduchu intelektuální svobody vypustit otrávené páry totality. Jisté ale je, že odpůrci logiky používají aspoň občas proti logice velmi logických argumentů a přejí si, aby všichni právě proto jejich postoje obecně sdíleli.

Zdá se, že těm, kteří vědeckou racionalitu odmítají z principu, není rady, a tedy ani pomoci. Jediné co zbývá je pokusit se jim ukázat, že na něco snad zapomínají. Logika je totiž ve své podstatě dialogikou. Lidé nemohou vést rozpravu, když neznají pravidla hry. Logika, to jsou taková pravidla. Může vypadat jako suchopárné škatulkování, ochuzování živé skutečnosti a srážení ducha v jeho smělém rozletu. Ale je to především záruka, že když dva říkají totéž, tak je to opravdu totéž. Že řeč není ani tak sérií skřeků, jako spíše smysluplným sdělením, ve kterém něco na něco navazuje a něco s něčím souvisí. Logika je uměním srozumitelnosti. Klasická vědecká metodologie mi přikazuje cosi, co patří k dobrým zvykům při rozhovoru ve slušné společnosti: předložit postup své úvahy k veřejnému posouzení. Vždy byli, jsou a zřejmě budou hochštapleři, kteří vědí své, ale o zdroji svých informací diskrétně mlčí. Ale ti jsou zajímaví jen chvilku. Pak jsou obtížní. Horliví hlasatelé nevídaných esoterních postřehů mohou vzbudit úžas publika, nebo aspoň jeho části, ale jako příspěvek ke smysluplné debatě to neposlouží. U partnerů třeba i jen trochu kritických mohou taková mysteriózní sdělení vzbudit nanejvýš zdvořilé rozpaky. Mluvit podle zásad logiky a vědecké metodologie znamená vstupovat do rozhovoru s odkrytým hledím. Klasický vědecký postup znamená jednat před tváří veřejnosti a pod její kontrolou. [...]

(str. 101) Moderní věda volá po postmoderní alternativě. Je třeba ale pečovat o to, aby ta alternativa byla ještě vědou, byť alternativní, a aby ji mimovědecké přístupy nevytlačovaly, nýbrž doplňovaly. Pokud se křesťanům podaří být spojencem vědy v tomto úsilí, mohou splatit svůj dluh. [...]

Dav a lid (str. 106 – 107)

Ortega upozorňuje, že podmínky civilizovaného a uspořádaného způsobu života jsou výsledkem úsilí celých generací lidí, kteří vědomě pracovali pro tento cíl. To, že dnes na mnoha místech respektují lidská práva včetně práv menšin, že existuje nezávislé soudnictví a svobodný tisk, že lidské zdraví je pod veřejnou ochranou, že se poskytuje na různých úrovních nejen soukromá, ale i veřejná péče těm, kdo neobstáli v ekonomickém soupeření, že veřejné instituce podporují tržně nezajímavá náročná odvětví kultury (např. studium filosofie, dějin, vážnou hudbu, muzea, galerie), že každý má přístup ke vzdělání a mnoho dalších příjemných skutečností, to vše je kryto intelektuální prací, sebekázní a odříkáním mnoha těch, kteří tyto potřeby rozpoznali, věděli jak na to, pracovali přes překážky pro realizaci takových projektů. Paradoxně a trošku proti očekáváním se ale jako výsledek tohoto úsilí vytvořila nová společenská vrstva těch, kteří mají ke všem civilizačním a kulturním hodnotám volný přístup jako konzumenti, ale bez valné spoluúčasti na jejich vytváření.

José Ortega y Gasset neváhá užít pro sociální skupinu těch, kdo jsou spíše konzumenty civilizačních hodnot než jejich tvůrci, tradičního označení dav, které ale zní poněkud hanlivě. Pro ty, kdo nejen pro sebe, ale i pro druhé hodnoty vytvářejí, rezervoval dnes také nepříliš chápaný výraz elita. V tomto rozlišení zní některým lidem na první poslech cosi jako opovržení samozvanců a uzurpátorů prostým lidem. Ale opak je pravdou. Dav a lid totiž není totéž. Lid je uspořádané občanské společenství, dav je prakticky totéž jako sběh, shluk, lúza. Lid je pestrý, dav uniformní. Lid je společenstvím, dav kolektivem. Lid je vnímavý na legitimní autoritu, davu je srozumitelná především holá moc. Zde je vhodné upřesnit, že dav a lid nejsou dvě různé skutečnosti. Je to spíše dvojí program, dvojí styl života lidské společnosti. Předěl mezi davem a lidem nemusí být ostrý a jsou možné přechody, je možný rozvoj davu v lid a úpadek lidu v dav. Dav si podle Ortegy zjednal přístup k nástrojům moci a užívá jich sobě vlastním způsobem. Tento vzestup k moci právě označuje v titulu knihy jako vzpouru davů. Davoví vůdcové vládnou tyransky a s opovržením vůči těm, kdo právě moc nemají. Naproti tomu tam, kde vládne elita, se vládne džentlmensky, se souhlasem ovládaných, s respektem vůči soupeřům a za dodržování pravidel politické hry. Elita dokáže získat souhlas uspořádaného, civilizovaného a kultivovaného občanského společenství, kdežto davový vůdce nebo vládnoucí klika přinutí masu ke slepé poslušnosti. Autor dochází k závěru, který zní na první poslech paradoxně, ale v duchu předchozích pozorování by neměl tak udivovat. Podle něj totiž fašismus a komunismus jsou vládou davu, kdežto demokracie je vládou elity.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Nad knihou

O autorovi

Josef Babor

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné