O "přirozeném egoizmu", jeho úloze, a překonání

Individuální egoizmus je předpokladem společenských systémů, které se od 18. století v Evropě a Americe vytvořily. Převládaly od té doby, co se více cítíme jako samostatní jedinci a tím i samostatné hospodářské jednotky: dříve šlo spíše o výjimky uvnitř řádu, či o sobectví skupinové, neboť moderní egoizmus přinesl až výskyt výrazně individualizovaných jedinců, jací existují ve větším počtu až od 15., 16. století.

Dříve byly za vzor hospodářského systému, který usiloval o kooperaci, uváděny příklady organizmu, jako u člověka (např. žaludek a údy ve sporu patriciů a plebejů v Římě), nebo Božího řádu, společenství krve či národa. Dříve jedinec spíše sloužil celku, postupem doby se emancipuje, a právem se stále více a více – od té doby, co s tím započal Sókratés – řídí tím, co uzná podle svého nejlepšího svědomí za vhodné, spíše než tím, co je mu zvnějšku nařizováno. Osamostatnění lidského já je základem lidské svobody (buďto jsem svobodný, a pak jsem, nebo nesvobodný, a pak už to nejsem opravdu já) a je také cestou křesťanství. Nový zákon nahradil Starý zákon, už apoštoly nazval nakonec Kristus přáteli, neboť nejednali již podle příkazu, ale podle své vůle na základě poznání získaného skrze Krista. Ale svobodný mohu být jen natolik, nakolik jsem dostatečně morálním člověkem, nakolik jsem schopen nést morální odpovědnost za své činy.

Evropské lidstvo jako celek si dominantní postavení individuálního já probojovávalo od konce středověku (jedním z prvních byl náš Jan Hus), ale cesta ke svobodě a ke Kristovu ego eimi vede skrze nižší já k já vyššímu, kterého se dobudeme zatím jen ve svých nejlepších chvílích, ale ve kterém teprve dochází lidská individualita – překonáním sobectví nižšího ega – svého naplnění. Pokud naše nižší já je cestou k takovému vzestupu, je jeho rozvíjení oprávněné, a jako takové může být pochopeno i mimoevropskými národy, které je právě pro sobectví nižšího já považují – spolu s jinými vlivy Západu – za negativní kvalitu. Příkladů můžeme přinést mnoho, ale zde stačí např. japonské chi, negativní protiklad německého ich, jež se každý slušný Japonec snaží potlačit.

Nižší já jako cesta k vyššímu já je jistě oprávněná. Pro evropského svobodného člověka neexistuje jiná cesta vzhůru, a orientální či jiné cesty zbavující jeho já svobody mají dnes už sotva pro moderní evropský typ člověka jinou než negativní úlohu, jakkoli mohou být ještě vhodné pro archaičtější typy lidí. Ovšem pokud se nižší ego ve své omezenosti stává cílem, ničí sama sebe i své okolí.

Na sobectví našeho nižšího já apelovaly pseudosystémy dnešní doby různým způsobem, a různým způsobem vedly k novým krizím, k novým otroctvím: komunizmus, fašizmus, nacionalizmus jsou jen některými z falešných odpovědí na krizi doby. Vedle nich existují i další pokušení, mezi která dnes patří oslavy násilí v masmédiích, vedoucí k pudové zvířeckosti, náboženské fundamentalizmy, postmoderní relativizace veškerých hodnot (i když, podobně jako jiné negativní jevy, může být postmodernizmus užitečnou výzvou, na kterou je potřebí najít správnou odpověď).

Mezi nebezpečí dnešní doby patří také to, co nazýváme nyní “systémem tržního hospodářství″, který je založen na dokonalém sobectví každého účastníka, aby “systémově″ fungoval. Není-li omezen morální odpovědností, právními předpisy a řízen jimi ve svých mezích, i on vede k barbarizaci, k sestupu od ideálního snažení vzhůru do podlidské sféry. Na sobectví, nikoli na spolupráci, založený tzv. “systémový″ tržní systém, dnes považovaný mnohými za samospasitelný podobně jako dříve komunizmus, se tak stává – nepodaří-li se ho omezit rozumnou regulací – podobným zlem. Struggle užité Darwinem a anglickými ekonomy nevedlo přímo k bratrství, ale znamená správně přeloženo zápolení podle určených pravidel: my jsme ho přes němčinu přeložili jako třídní či tržní boj, ve kterém účel světí prostředky. Mezi rozumným hospodářským systémem a tím, co se za něj mnohdy u nás vydává, jde o podobný rozdíl jako mezi sportovní soutěží na hřišti, řídící se pravidly fair play a rozhodčím, a hospodskou rvačkou. Tzv. dokonalá aplikace toho, co dnes mnozí nazývají tržním hospodářstvím, vede k novému zotročení všech těch, kdo se snaží o pomoc druhým, o bratrství, o překonání sobectví, které bývalo považováno za hřích. Myslit si, že dokonalé sobectví tržního systému je odpovědí na současnou krizi, představuje ve svých důsledcích podobné nebezpečí, jako předchozí omyly: jen se dostáváme k propasti z trochu jiné strany.

Dnešní právní systém, převzatý z minulého bezpráví a velmi nedokonale kodifikovaný, je opět spíše řádem Kreontovým než Antigoniným: jako takový často zákonům svědomí odporuje. Bývá nezřídka výsledkem nedokonalé formulace zákonodárců (kteří neodhlasovávají vždy jen spravedlivé a potřebné, ale někdy raději odkládají, co se jim nehodí, a prosazují, co se jim hodí) i soudů a soudců, kteří egoizmus podněcují tolerováním lumpů, díky kombinaci zvyklostí z minulého režimu a falešného pojetí svobody. Kdyby bylo sobectví ctností, dalo by se omezit jen na sféru tržního hospodářství, ale za ctnost ho snad většina zdravě cítících lidí přece jen ještě považovat nebude.