Vesmírní umělci

Zanedlouho tomu bude pět let, co se na posledních stránkách obálky začalo představovat české a slovenské umění sedmdesátých a osmdesátých let. Říkávám někdy žertem, že zatímco galeristé a kritici umění rozhodují o tom, kdo bude v jejich galerii či časopise, já mám privilegium rozhodovat o tom, který uměléc bude ve Vesmíru (říkám to s malým v). Pravda to není především proto, že nerozhoduji já, ale díla sama, a navíc přihlížím při volbě právě k mínění oněch galeristů a výtvarných kritiků. Základní linie je snad jasná: moderní české a slovenské umění od počátku sedmdesátých let. A ovšem otevřenost dopředu, tedy k mladým nastupujícím umělcům. Odtud pak absence např. padesátých a šedesátých let (třeba informelu). Mnohá jména, mezi nimi i nejvýznamnější, chybějí i tak, ale ještě jsem neskončil. Koho bych tam rád měl, v tom mám jasno, ale je tady i otázka dostupnosti profesionálních fotografií, což není záležitost ani snadná, ani levná. Nebýt toho, že v redakci je dr. Stanislav Vaněk, který je mimo mnohé jiné i profesionálním fotografem, nebýt jeho citlivého oka, bylo by pro mne všechno mnohem svízelnější.

Dnes chci vzdát poctu jinému vesmírnému umělci, Milanu Albichovi. Ten vtiskuje Vesmíru výtvarnou a (typo)grafickou podobu a dělá to už 33 let. A k tomu slaví právě tento měsíc sedmdesátiny. Že, striktně vzato, nespadá do mnou stanoveného a výše zmíněného kritéria, že zůstal věrný svému stylu a způsobu malby od padesátých let? Porušování pravidel, zvláště těch, která jsme si sami dali, je čas od času velmi prospěšné, nechceme-li se stát zajatci svého vlastního přesvědčení. Ostatně Milan Albich také čas od času poruší svá vlastní pravidla; říká tomu úlety a původně jsme si mysleli, že představíme právě ty. Jenže když jsme byli v Albichově ateliéru, plném obrazů vonících venkem, mořem a dálkami, rozhodl jsem téměř okamžitě: musí to být něco skutečně albichovského, nezaměnitelného a jiného. Milan Albich je jiný a my se z jeho jinakosti můžeme radovat i poučit.

Dávný Albichův pritel Bohumil Hrabal sestavil malíři ze svých příležitostných textů celou kapitolu v knížce Domácí úkoly z pilnosti. A já mu rád předám slovo. V textu, psaném k malířově výstavě před dvaceti lety, tedy k jinému jubileu, vypráví o Albichovi jako malíři, který viděl a pozorným citem zaznamenal země a moře, a tak se dovedl podivuhodně setkat s českými chalupami na břehu oceánů, aby na oplátku dovedl ponořit české chalupy do ostrých barev přímořské krajiny. A tak Milan Albich, který se narodil v zemi modranských džbánků a dívčích slovenských copánků, upletl svým dílem cop z cizích i domácích pramínků vlasů, aby nakonec propletl jeden copánek s druhým tak a natolik, že propojil a okysličil jednu krajinu druhou a spojitými nádobami svých obrazů polidštil zemi a moře směrem k vzájemnému porozumění.

Proto obrazy Milana Albicha voní léčivou zemitou člověčinou.