Světovou úroveň dizertacím

Americké děti píší eseje už od základní školy. Zadané téma bývá obvykle historické, přírodovědné nebo zeměpisné, vhodnou literaturu doporučuje učitel. V psaní esejí žáci pokračují i na škole střední a na vysoké škole jim ještě pomohou speciální kurzy vědecké komunikace nebo vědeckého psaní.

U nás jen málokterý středoškolský učitel zadá jako domácí kompozici téma, jehož vypracování by mohlo být prvním poučením o psaní vědecké práce. Náhražkou bývají středoškolské odborné práce: ty ovšem nepíší všichni žáci a na jejich literární úroveň se většinou nehledí. Úkol naučit studenty psát vědecké texty pak zůstává na vysokých školách, kde však příslušné kurzy většinou chybějí.

S rozdělením vysokoškolského studia na tři stupně - bakalářské, magisterské a doktorské - se otevřela možnost zadávat diferencované práce, které by příslušnému řemeslu naučily postupně. Této možnosti se však zatím na vysokých školách příliš nevyužívá.

Bakalářská práce by ani v přírodovědných oborech neměla být experimentální, ale měla by zpracovat světovou odbornou literaturu v rámci určitého tématu a naučit studenty psát přehledný referát (review). Měla by být napsána česky a hodnotit by se měla i její úroveň formální a jazyková.

Magisterská práce už pochopitelně musí být experimentální. Její zpracování by se od současných diplomových prací nemuselo lišit, avšak při zadávání témat jednotlivých prací by se mělo dbát na větší rozmanitost, aby se celé úseky literatury a metodik neopisovaly z jedné práce do druhé. Studentům s výbornými jazykovými znalostmi by se pak mělo umožnit napsat magisterskou diplomovou práci v cizím jazyce: takové práce by byly lépe hodnoceny.

Doktorská (PhD) dizertace by měla mít styl i úroveň odpovídající pracím na univerzitách třeba v Nizozemí, Belgii nebo Švédsku. Měl by to být soubor dvou až pěti původních prací napsaných v angličtině, již zveřejněných nebo přijatých k publikaci v některém vědeckém časopise. Doplněn by byl stručným souhrnem výsledků v češtině. Studenti by se již na vysoké škole naučili psát publikace uplatnitelné na světovém vědeckém fóru. Takový doktorát by byl zárukou úrovně vědeckého pracovníka. Protože by práce obsažené v souboru prošly recenzním řízením již dříve, odpadly by časové nároky kladené na oponenty. Dizertace tohoto typu se již u nás občas vyskytují, i když trpí některými dětskými nemocemi. Obecnému zavedení této praxe zřejmě brání dva důvody: spoluautorem publikací vzniklých z dizertace obvykle bývá i vysokoškolský učitel nebo školitel - to by však nemuselo být překážkou, pokud by to umožňovala pravidla pro příslušné obhajoby. Další obavou je případné prodloužení doktorského studia ze tří třeba až na pět let, tato doba je však obvyklá ve výše zmíněných zemích. Doktorand, který do současných vědeckých časopisů podá rukopisy dokonalé obsahově i formálně a připravené na disketě, může očekávat jejich vydání za 6 až 12 měsíců, a samozřejmě pro dizertaci může použít i definitivní verze rukopisů upravených po recenzi nebo tiskové korektury svých prací. Kromě času posuzujících by se tak ušetřily i lesy a peníze za spousty papíru spotřebovaného na obsáhlý text i vazbu.

Pro dizertace typu DrSc. nebo DSc. by podobná forma mohla být také závazná, pouze množství publikovaných prací by mělo být vyšší než dvacet a mělo by se týkat ucelené problematiky, ve které dizertant dosáhl věhlasu. Nesmyslné tlustospisy, na jejichž přípravě vrcholoví vědci tráví spousty času a které pak odpočívají v knihovnách nečteny, nebyly pro získání vědecké hodnosti DrSc. povinné ani v minulosti. Jen málokterý vědec však riskoval to, že sbírku jeho separátů budou oponenti nebo komise hodnotit hůře než rukopisný traktát o několika stech stran.