Tekutost krve

Zářijové číslo Vesmíru přineslo velmi pěkný a vyčerpávající přehled RNDr. J. Wilhelma o pochodech, které v krvi probíhají při zástavě krvácení po poruše cévní kontinuity, a hledá odpověď na otázku, proč hemofilici krvácejí. Odpověď v podstatě dávají dnešní znalosti o VIII. a IX. faktoru a o celé komplikované kaskádě biochemických a enzymatických dějů, které provázejí přeměnu fibrinogenu na fibrin a jeho upevnění ve vzniklém cévním defektu. Je to pohled zcela vystihující dnešní znalosti, a přece se domnívám, že tam něco chybí, a sice to, co před mnoha lety popsal náš vynikající hematolog, internista světové úrovně prof. K. Hynek. Ten se problémem hemofilického krvácení zabýval po léta a ve svých studiích o "fluidokoagulační rovnováze" již existenci VIII. faktoru předvídal. Tehdejší znalosti, a zejména nedostatek vhodných izolačních technik proteinářských i enzymologických ještě zdaleka nedovolovaly pokusit se o důkaz existence a izolace faktoru (o němž však už Hynek předpokládal, že se vylučuje do mateřského mléka - již tehdá jsme na klinice užívali ke stavění krvácení po extrakci zubu u hemofilika tampon smočený v mateřském mléce).

Hynek však poznatky o hemofilickém krvácení obohatil o další charakteristiku: koagulum, i když se vytvoří, ztrácí rezistenci, takže minimální zvýšení tlaku v kapiláře koagulum odplaví. K průkazu tohoto fenomenu navrhl jednoduchý postup: krev vytékající z rány nebo z venepunkční jehly se zachycuje asi do 10 krátkých silnostěnných kapilár a každých 10 - 15 vteřin se kapilára připojí k manometru a měří se tlak, kdy se krev v kapiláře pohne nebo z ní vyteče. U každého hemofilika zjistíme, že i když se v kpiláře koagulum vytvoří, ke stěně kapiláry vůbec nepřilne a už zcela minimální tlak koagulum vytlačí. U normální krve se v průběhu měření zjistí, že rezistence prudce roste a může dosáhnout až 60 či 70 mm Hg sloupce. Zjistilo se, že nulová rezistence koagula je charakteristická jen pro hemofilika, nezjistí se takový pokles rezistence u žádného jiného stavu, i když je krvácivostí provázen. Hynek dále zjistil, že vystavíme-li zdravý organizmus např. chladovému, nebo tepelnému podráždění (ledový obkladek, horká koupel), rezistence koagula velmi výrazně klesne; Hynek z toho vyvodil, že aplikace ledových obkladů, užívaná často např. při krváceních mozkových nebo při krvácení ze žaludečního vředu, je nevhodná, neboť vyvolá pokles rezistence koagula a krvácení může zhoršit.

Hynek svůj objev nepublikoval, poněvadž byl tehdy velmi zaměstnán budováním slovenské univerzity v Bratislavě a později pak starostmi o chod a rozvoj I. interní kliniky, na kterou nastoupil po Syllabově smrti. A ani tuto svou prioritu nikde neuváděl, stejně jako kdysi svůj objev sedimentace krve, kterou objevil, detailně popsal a na její diagnostickou cenu, dodnes nezměněně platnou, upozornil mnohem dříve než Fahreus.

Sám jsem v době, kdy jsem na Hynkově klinice pracoval, rezistenci koagula u nejrůznějších chorob sledoval a vždy se ukázalo, že pro hemofilika je to jeden z nejcharakterističtějších projevů koagulační poruchy.

Myslím, že tento Hynkův objev by si podrobnější výzkum zasloužil, poněvadž by jeho studium jak do problémů hemokoagulace, tak i krvácení hemofilického mohlo přinést leccos zajímavého a nového.

Poznal jsem Hynka za dlouhou řadu let, kdy jsem byl jeho žákem i spolupracovníkem, a vždy jsem měl hluboký obdiv k jeho vědomostem, ale často i k až nepochopitelné intuici, se kterou jsme se u něj takřka denně setkávali při práci u lůžka nemocného, v laboratoři i v diskusích o tom, "co by se mělo..."