Aktuální číslo:

2024/4

Téma měsíce:

Obaly

Obálka čísla

Lidé dobří a špatní

 |  6. 12. 1995
 |  Vesmír 74, 663, 1995/12

Jak jsem si četl obtahy tohoto čísla, všiml jsem si, že na dvou různých místech a v různých kontextech jsou zde zmíněni dva zcela odlišní čeští vědci. Odlišní nikoliv vědním zaměřením – oba byli zoologové –, nýbrž životním osudem a hlavně lidskou povahou, která se do tohoto osudu nějak promítla.

Jednoho z nich, Veleslava Wahla, jsem osobně znal. Vodil nás jako kluky pražskou zoologickou zahradou a vyprávěl nám o ptácích. Máme jich, ručně malovaných, od něj dodnes dva svazky. Ptáky měl rád; neměl rád nacisty a komunisty. Bylo mu dvacet osm, když ho ti druzí popravili. (viz Josefa Chalupského, Vesmír 74, 708, 1995/12.)

O druhém, Josefu Kratochvílovi, nám poslal článek Dalibor Povolný (Vesmír 74, 685, 1995/12). Přiložil i dopis, jemuž je těžké nevěřit a v němž je ještě explicitnější svědectví o Kratochvílovi jako člověku nízkém a režimů poslušném. Koho měl tento člověk rád, nevíme. Dotáhl to po srpnu na akademika.

Nehodlám zde tyto dvě postavy z protilehlých konců škály lidských charakterů srovnávat. Jen se mi v nich připomněly obtížnější otázky, které se kolem nás stále plouží. Například: jak se dívat na ty stovky dalších, kteří nejsou tak černobíle jasní jako zmínění dva? Nebo obecněji: jak se dobrá či špatná povaha člověka, je-li vědcem, odráží v jeho vědeckém díle?

Obě otázky náleží spíše do sféry etiky, a tudíž buď na ně není odpověď, anebo mají tolik odpovědí, kolikrát se nad nimi kdy kdo zamyslil. Proto, pokud se mi podaří něco k věci poznamenat, neberte to jako vyhraněný a definitivní názor.

První poznámka se týká vlivu doby. Pamatuji se, že v příšeří padesátých let, kdy režim si žádal naše duše, se mezi kolegy v rámci vědeckých komunit běžně tolerovaly takzvané „úlitby“. Badatel se například mohl v úvodu či na jiném nedůležitém místě své vědecké publikace bez uzardění odvolávat na klasiky – rozumí se klasiky marxizmu-leninizmu –, aniž by se přitom vystavil opovržení mezi svými. (Nemluvím o těch, kteří citovali klasiky upřímně a rádi.) Kolegové přijali úlitbu se souhlasným úsměvem a uznáním, hleďme, jak se to autorovi chytře podařilo propašovat svou práci, která by jinak neprošla, ba mohla by jej stát i krk.

Nikoliv tak v letech sedmdesátých a dál. Snad právě proto, že shora se od nás žádaly již spíše jen úlitby než duše, přestaly být úlitby skrytou ctností. Souhlasný úsměv kolegů se změnil v trpký úsměšek. (Nemluvím o těch, kteří místo duše a úliteb poskytli svůj podpis.)

Otázka tedy stručně zní: máme dnes hodnotit tehdejší chování očima dnešníma či tehdejšíma?

Jiná otázka je, zda vědec, kterého si vážíme jako člověka, dělá dobře vědu, a vědec, kterého si nelze vážit, dělá špatnou vědu – anebo zda to jsou věci zcela mimoběžné.

Existuje názor – a lze ho celkem chápat –, že něco hodnotného vyřešit, vymyslet, dokázat či objevit může i člověk povahou špatný. Zda to, co je jednou už objeveno, je věc dobrá či nedobrá, to přece závisí čistě na té věci, soudí tento názor, nikoliv na povaze objevitele – o níž většinou po čase ani nic nevíme.

První námitka je celkem známá: součástí objevené věci je do jisté míry i to, kým a proč zrovna ona byla vybrána k objevení, a také to, jak s ní objevitel hodlá naložit dál. Váhou této námitky se dnes obírat nechci.

Mám však jinou výhradu, která nesouvisí přímo s povahou objeveného. Dnešní vědci (až na geniální výjimky, o nichž stejně nic neplatí) nežijí v izolaci. Jsou obklopeni svými studenty, kolegy, spoluautory, korespondenty a oponenty. S nimi se stýkají, společně bádají a společně se navenek prezentují. A právě mezi nimi mohou svými postoji a chováním zanechat trvalé stopy, které ovlivní i vědu samotnou.

Jednotlivé vědní výsledky lze možná hodnotit odděleně – věda jako celek však není jen prostým souhrnem výsledků. Patří k ní i vědci a atmosféra, která mezi nimi panuje. Tuto atmosféru může jednotlivec ovlivnit pozitivně nebo negativně, může druhé stimulovat a probouzet v nich tvůrčí zápal a radost z vědění, může je však i dokonale otrávit a zprotivit jim vše.

Myslím, že tak jako uměleckým dílem prostupuje osoba tvůrce, je i vědecké poznání nutně, byť méně nápadně, poznamenáno osobností toho, kdo poznával.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky

Přírodovědec v ekosystému vědní politiky uzamčeno

Josef Tuček  |  2. 4. 2024
Petr Baldrian vede Grantovou agenturu ČR – nejvýznamnější domácí instituci podporující základní výzkum s ročním rozpočtem 4,6 miliardy korun. Za...
Od krytí k uzavření rány

Od krytí k uzavření rány

Peter Gál, Robert Zajíček  |  2. 4. 2024
Popáleniny jsou v některých částech světa až třetí nejčastější příčinou neúmyslného zranění a úmrtí u malých dětí. Život výrazně ohrožují...
Česká seismologie na poloostrově Reykjanes

Česká seismologie na poloostrově Reykjanes s podporou

Jana Doubravová, Jakub Klicpera  |  2. 4. 2024
Island přitahuje návštěvníky nejen svou krásnou přírodou, ale také množstvím geologických zajímavostí, jako jsou horké prameny, gejzíry a aktivní...