Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Lidé dobří a špatní

 |  6. 12. 1995
 |  Vesmír 74, 663, 1995/12

Jak jsem si četl obtahy tohoto čísla, všiml jsem si, že na dvou různých místech a v různých kontextech jsou zde zmíněni dva zcela odlišní čeští vědci. Odlišní nikoliv vědním zaměřením – oba byli zoologové –, nýbrž životním osudem a hlavně lidskou povahou, která se do tohoto osudu nějak promítla.

Jednoho z nich, Veleslava Wahla, jsem osobně znal. Vodil nás jako kluky pražskou zoologickou zahradou a vyprávěl nám o ptácích. Máme jich, ručně malovaných, od něj dodnes dva svazky. Ptáky měl rád; neměl rád nacisty a komunisty. Bylo mu dvacet osm, když ho ti druzí popravili. (viz Josefa Chalupského, Vesmír 74, 708, 1995/12.)

O druhém, Josefu Kratochvílovi, nám poslal článek Dalibor Povolný (Vesmír 74, 685, 1995/12). Přiložil i dopis, jemuž je těžké nevěřit a v němž je ještě explicitnější svědectví o Kratochvílovi jako člověku nízkém a režimů poslušném. Koho měl tento člověk rád, nevíme. Dotáhl to po srpnu na akademika.

Nehodlám zde tyto dvě postavy z protilehlých konců škály lidských charakterů srovnávat. Jen se mi v nich připomněly obtížnější otázky, které se kolem nás stále plouží. Například: jak se dívat na ty stovky dalších, kteří nejsou tak černobíle jasní jako zmínění dva? Nebo obecněji: jak se dobrá či špatná povaha člověka, je-li vědcem, odráží v jeho vědeckém díle?

Obě otázky náleží spíše do sféry etiky, a tudíž buď na ně není odpověď, anebo mají tolik odpovědí, kolikrát se nad nimi kdy kdo zamyslil. Proto, pokud se mi podaří něco k věci poznamenat, neberte to jako vyhraněný a definitivní názor.

První poznámka se týká vlivu doby. Pamatuji se, že v příšeří padesátých let, kdy režim si žádal naše duše, se mezi kolegy v rámci vědeckých komunit běžně tolerovaly takzvané „úlitby“. Badatel se například mohl v úvodu či na jiném nedůležitém místě své vědecké publikace bez uzardění odvolávat na klasiky – rozumí se klasiky marxizmu-leninizmu –, aniž by se přitom vystavil opovržení mezi svými. (Nemluvím o těch, kteří citovali klasiky upřímně a rádi.) Kolegové přijali úlitbu se souhlasným úsměvem a uznáním, hleďme, jak se to autorovi chytře podařilo propašovat svou práci, která by jinak neprošla, ba mohla by jej stát i krk.

Nikoliv tak v letech sedmdesátých a dál. Snad právě proto, že shora se od nás žádaly již spíše jen úlitby než duše, přestaly být úlitby skrytou ctností. Souhlasný úsměv kolegů se změnil v trpký úsměšek. (Nemluvím o těch, kteří místo duše a úliteb poskytli svůj podpis.)

Otázka tedy stručně zní: máme dnes hodnotit tehdejší chování očima dnešníma či tehdejšíma?

Jiná otázka je, zda vědec, kterého si vážíme jako člověka, dělá dobře vědu, a vědec, kterého si nelze vážit, dělá špatnou vědu – anebo zda to jsou věci zcela mimoběžné.

Existuje názor – a lze ho celkem chápat –, že něco hodnotného vyřešit, vymyslet, dokázat či objevit může i člověk povahou špatný. Zda to, co je jednou už objeveno, je věc dobrá či nedobrá, to přece závisí čistě na té věci, soudí tento názor, nikoliv na povaze objevitele – o níž většinou po čase ani nic nevíme.

První námitka je celkem známá: součástí objevené věci je do jisté míry i to, kým a proč zrovna ona byla vybrána k objevení, a také to, jak s ní objevitel hodlá naložit dál. Váhou této námitky se dnes obírat nechci.

Mám však jinou výhradu, která nesouvisí přímo s povahou objeveného. Dnešní vědci (až na geniální výjimky, o nichž stejně nic neplatí) nežijí v izolaci. Jsou obklopeni svými studenty, kolegy, spoluautory, korespondenty a oponenty. S nimi se stýkají, společně bádají a společně se navenek prezentují. A právě mezi nimi mohou svými postoji a chováním zanechat trvalé stopy, které ovlivní i vědu samotnou.

Jednotlivé vědní výsledky lze možná hodnotit odděleně – věda jako celek však není jen prostým souhrnem výsledků. Patří k ní i vědci a atmosféra, která mezi nimi panuje. Tuto atmosféru může jednotlivec ovlivnit pozitivně nebo negativně, může druhé stimulovat a probouzet v nich tvůrčí zápal a radost z vědění, může je však i dokonale otrávit a zprotivit jim vše.

Myslím, že tak jako uměleckým dílem prostupuje osoba tvůrce, je i vědecké poznání nutně, byť méně nápadně, poznamenáno osobností toho, kdo poznával.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné