Aktuální číslo:

2018/10

Téma měsíce:

Navigace

Lidé dobří a špatní

 |  6. 12. 1995
 |  Vesmír 74, 663, 1995/12

Jak jsem si četl obtahy tohoto čísla, všiml jsem si, že na dvou různých místech a v různých kontextech jsou zde zmíněni dva zcela odlišní čeští vědci. Odlišní nikoliv vědním zaměřením – oba byli zoologové –, nýbrž životním osudem a hlavně lidskou povahou, která se do tohoto osudu nějak promítla.

Jednoho z nich, Veleslava Wahla, jsem osobně znal. Vodil nás jako kluky pražskou zoologickou zahradou a vyprávěl nám o ptácích. Máme jich, ručně malovaných, od něj dodnes dva svazky. Ptáky měl rád; neměl rád nacisty a komunisty. Bylo mu dvacet osm, když ho ti druzí popravili. (viz Josefa Chalupského, Vesmír 74, 708, 1995/12.)

O druhém, Josefu Kratochvílovi, nám poslal článek Dalibor Povolný (Vesmír 74, 685, 1995/12). Přiložil i dopis, jemuž je těžké nevěřit a v němž je ještě explicitnější svědectví o Kratochvílovi jako člověku nízkém a režimů poslušném. Koho měl tento člověk rád, nevíme. Dotáhl to po srpnu na akademika.

Nehodlám zde tyto dvě postavy z protilehlých konců škály lidských charakterů srovnávat. Jen se mi v nich připomněly obtížnější otázky, které se kolem nás stále plouží. Například: jak se dívat na ty stovky dalších, kteří nejsou tak černobíle jasní jako zmínění dva? Nebo obecněji: jak se dobrá či špatná povaha člověka, je-li vědcem, odráží v jeho vědeckém díle?

Obě otázky náleží spíše do sféry etiky, a tudíž buď na ně není odpověď, anebo mají tolik odpovědí, kolikrát se nad nimi kdy kdo zamyslil. Proto, pokud se mi podaří něco k věci poznamenat, neberte to jako vyhraněný a definitivní názor.

První poznámka se týká vlivu doby. Pamatuji se, že v příšeří padesátých let, kdy režim si žádal naše duše, se mezi kolegy v rámci vědeckých komunit běžně tolerovaly takzvané „úlitby“. Badatel se například mohl v úvodu či na jiném nedůležitém místě své vědecké publikace bez uzardění odvolávat na klasiky – rozumí se klasiky marxizmu-leninizmu –, aniž by se přitom vystavil opovržení mezi svými. (Nemluvím o těch, kteří citovali klasiky upřímně a rádi.) Kolegové přijali úlitbu se souhlasným úsměvem a uznáním, hleďme, jak se to autorovi chytře podařilo propašovat svou práci, která by jinak neprošla, ba mohla by jej stát i krk.

Nikoliv tak v letech sedmdesátých a dál. Snad právě proto, že shora se od nás žádaly již spíše jen úlitby než duše, přestaly být úlitby skrytou ctností. Souhlasný úsměv kolegů se změnil v trpký úsměšek. (Nemluvím o těch, kteří místo duše a úliteb poskytli svůj podpis.)

Otázka tedy stručně zní: máme dnes hodnotit tehdejší chování očima dnešníma či tehdejšíma?

Jiná otázka je, zda vědec, kterého si vážíme jako člověka, dělá dobře vědu, a vědec, kterého si nelze vážit, dělá špatnou vědu – anebo zda to jsou věci zcela mimoběžné.

Existuje názor – a lze ho celkem chápat –, že něco hodnotného vyřešit, vymyslet, dokázat či objevit může i člověk povahou špatný. Zda to, co je jednou už objeveno, je věc dobrá či nedobrá, to přece závisí čistě na té věci, soudí tento názor, nikoliv na povaze objevitele – o níž většinou po čase ani nic nevíme.

První námitka je celkem známá: součástí objevené věci je do jisté míry i to, kým a proč zrovna ona byla vybrána k objevení, a také to, jak s ní objevitel hodlá naložit dál. Váhou této námitky se dnes obírat nechci.

Mám však jinou výhradu, která nesouvisí přímo s povahou objeveného. Dnešní vědci (až na geniální výjimky, o nichž stejně nic neplatí) nežijí v izolaci. Jsou obklopeni svými studenty, kolegy, spoluautory, korespondenty a oponenty. S nimi se stýkají, společně bádají a společně se navenek prezentují. A právě mezi nimi mohou svými postoji a chováním zanechat trvalé stopy, které ovlivní i vědu samotnou.

Jednotlivé vědní výsledky lze možná hodnotit odděleně – věda jako celek však není jen prostým souhrnem výsledků. Patří k ní i vědci a atmosféra, která mezi nimi panuje. Tuto atmosféru může jednotlivec ovlivnit pozitivně nebo negativně, může druhé stimulovat a probouzet v nich tvůrčí zápal a radost z vědění, může je však i dokonale otrávit a zprotivit jim vše.

Myslím, že tak jako uměleckým dílem prostupuje osoba tvůrce, je i vědecké poznání nutně, byť méně nápadně, poznamenáno osobností toho, kdo poznával.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Různé
RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, Ph.D., (*1938) absolvoval FEL ČVUT v Praze. V letech 1969–1971 studoval Ph.D. (počítačové vědy) na University of California v Berkeley. Několik let pracoval jako výzkumný pracovník v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV. V současné době je docentem na Univerzitě Karlově v Praze a působí v Centru pro teoretická studia (společném pracovišti UK v Praze a AV ČR), jehož byl v letech 1990 – 2008 ředitelem. Přednáší na MFF UK.
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Vlaštovka extrémista

Vlaštovka extrémista

Jaroslav Cepák, Petr Klvaňa  |  10. 10. 2018
Díky satelitní telemetrii se podařilo odhalit vpravdě neuvěřitelné výkony některých ptačích druhů. Nejznámějším je zřejmě osmidenní nonstop let...
Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Velké umění astronavigace: Od astrolábu po sextant

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Staří mořeplavci prý určovali polohu své lodi podle hvězd. Tato rozšířená romantická představa je ale nesprávná. Metoda astronavigace nikdy nebyla...
Jak se neztratit na moři

Jak se neztratit na moři

Petr Scheirich  |  1. 10. 2018
Dle znamenitého pozorování Slunce a Měsíce shledávám naši zeměpisnou délku 178° 18' 30" západně od Greenwiche. Zeměpisná délka dle logu je 175°...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné