Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2Vesmírná škola 2

Aktuální číslo:

2024/12

Téma měsíce:

Expedice

Obálka čísla

Vliv zvířat na psychiku člověka

Tajemství zvířecích miláčků
 |  8. 11. 1995
 |  Vesmír 74, 636, 1995/11

Se vztahem člověk – zvíře se setkáváme na nejrůznějších úrovních už od pravěku. Zpočátku člověk zvířata lovil, později je – zejména některé druhy savců a ptáků – domestikoval. I dnes mají zvířata důležitou úlohu v různých odvětvích lidské činnosti. Stačí připomenout mnohostrannou úlohu psa v ochraně majetku, vyhledávání obětí zasypaných sněhovou lavinou, zjišťování netěsnosti plynového potrubí nebo v boji proti narkománii. V mnoha zemích Afriky nebo Asie jsou tažná zvířata dosud jediným dopravním nebo tažným prostředkem. Nesmíme však také zapomenout na úlohu zvířat jako pokusných objektů v medicíně a ostatních biologických vědách. Mnohé druhy zvířat, často exotické, jsou nám zdrojem farmak, která s úspěchem používáme při léčení dosud málo ovlivnitelných chorob.

V posledních dvaceti letech se však ukázalo, že zvířata nám mohou prokazovat i další velmi důležité služby. Bylo zjištěno, že přítomnost zvířat ovlivňuje příznivě tělesný i duševní stav člověka. Při interakci člověk – zvíře jsou ovlivněny četné fyziologické funkce i biochemické parametry. Vznikl celý vědní obor – terapie zvířaty (animal therapy). V posledních letech se každoročně konají světové konference zabývající se příznivým vlivem zvířat na psychiku zdravých i zdravotně postižených osob. Pro rok 1995 se místem konání sympozia stala Ženeva.

Ze zvířat se stal opravdovým společníkem především pes, který pro osamocené lidi bývá často jediným přítelem. V dnešním přelidněném anonymním světě jsou zvířata posledním pojítkem člověka s přírodou. Leckde se stávají členy rodiny. Zoologické označení psa Canis familiaris toto spojení jen potvrzuje. Počet zvířecích miláčků v jednotlivých zemích stále roste. Jen ve Spojených státech se chová na 55,7 milionu psů a 52,2 milionu koček. 45 % amerických domácností má psa nebo kočku, 28,4 % Američanů chová kočky a 42,5 % má psy. Kdyby každý vlastník psa nebo kočky svého miláčka alespoň třikrát denně pohladil, za rok je to více než tisíckrát. Dohromady to činí přes sto miliard něžných tělesných kontaktů ročně jen ve Spojených státech.

První ojedinělé zprávy o využití zvířete v terapii pocházejí již z r. 1792, kdy králík, drůbež a jiná malá zvířata byla použita v ústavu mentálně postižených k usnadnění komunikace. K témuž účelu použil domácí zvířata. Bethel r. 1867 v Bielefeldu v Německu. Za druhé světové války využívali Američané domácí zvířata na farmě k rychlejšímu zotavení válečných veteránů.

Za dobu zrodu využívání zvířat v terapii se však klade rok 1980, kdy R. Friedmannová se spolupracovníky prokázala v dvojitě slepé studii, že přežívání osob po infarktu myokardu se významně zlepšilo, jestliže pacient vlastnil nějaké domácí zvíře. Během prvního roku po srdeční příhodě zemřeli pouze 3 z 53 majitelů domácích zvířat, zatímco ve druhé skupině osob nechovajících zvířata zemřelo 22 osob z 39. Friedmannová také uvádí, že majitelé zvířat vyžadovali během hospitalizace časté ujištění o tom, že se jejich miláčkům vede dobře. Zvířata jim poskytovala pocit potřebnosti a představovala popud k rychlému zotavení. Podle A. Katchera snižuje promlouvání ke psům a hra s nimi krevní tlak, zatímco rozhovor s lidmi jej zvyšuje. Pozorování tropických rybek v akváriu vede také ke snížení krevního tlaku, zvláště u osob s hypertenzí. Starší osoby se často uzavírají do sebe proto, že je komunikace s lidmi rozčiluje (a krevní tlak jim stoupá). „Konverzace“ s oblíbenými zvířaty je naopak uklidňuje. Dále bylo zjištěno, že péče o zvířecí miláčky zvyšuje péči o sebe sama. Potřeby lidí a zvířat jsou podobné – především řádná strava, pocit bezpečí, dostatečné přístřeší, dobrý hygienický a zdravotní stav a atmosféra poskytující určitý stupeň lásky a vzájemného ovlivňování.

Poskytnutím podmínek nezbytných ke zdraví a štěstí domácích zvířat lze starší osoby a další handicapované skupiny motivovat k vytváření stejných podmínek pro sebe samé. (Zaostalí dospělí v Recreation Centrum v San Francisku se dozvěděli o vlastních potřebách prostřednictvím péče o králíčka jménem Bubb.) Osobám, u nichž byla umístěna zvířata, vzrostla sebeúcta i potřeba komunikace s ostatními. Chovaná zvířata jim zlepšila morálku, dala jim pocit potřebnosti, rozesmála je a snížila jejich pocit odvržení a nedostatku bezpečí. Mnozí z partnerů nebo dalších rodinných příslušníků též sdělili, že vlastnění zvířete zlepšilo život celé rodiny. Psi zmenšují pocit izolace a opuštěnosti, jimiž mohou trpět svobodní, ovdovělí jedinci a osoby, které ze zdravotních důvodů nemohou opustit svůj domov. Psycholog J. Lynch uvádí, že izolace a osamění člověka je jedním z nejzávažnějších faktorů přispívajících k předčasnému úmrtí ve Spojených státech. Statistiky ukazují, že předčasná smrt je u osaměle žijících dvakrát až desetkrát častější než u ostatních. Přítomnost zvířete může v mnoha ohledech zmírnit bolest z opuštěnosti a zabránit dalším patofyziologickým následkům na organizmu. Láska a oddanost, jež pes tak ochotně rozdává, jsou bezpodmínečné a nemění se ze dne na den. Jeho pán nemusí být mladý, krásný ani zdravý, aby každodenně vyvolával nadšené projevy psí oddanosti. Pes komunikuje mnoha způsoby, které jsou uklidňující, a poskytuje psychickou stimulaci opuštěným a uzavřeným osobám. Slouží nejen jako radostný dárce života, ale též jako šťastný a spokojený příjemce hlazení, objetí, a co je hlavní, také lásky. V nových a nejistých situacích může milované zvíře, kterému věříme, poskytovat bezpečí a pocit, že „v tom nejsme sami“.

Když žije starší osoba osamoceně, nemá důvod pro normální denní režim, např. čas k jídlu, pravidelné cvičení, péči o sebe sama, čas k spánku. Avšak domácí zvířata, zvláště pes, potřebují jíst, jít se ven proběhnout atd. Starší osoba tak musí projevovat zájem alespoň o život svého zvířecího miláčka. Zvířata pomáhají udržovat konverzaci, navazovat nová přátelství, projevovat zájem o mezilidské vztahy.

Jednou z amerických organizací, které se zabývají využitím zvířat pro zlepšení zdravotního stavu člověka, je Jeffovo středisko pro zvířata-společníky, které zahájilo provoz r. 1990. Základním programem střediska je umísťování zvířat v domech starších párů nebo jedinců. Druhý program představují návštěvy nemocnic, středisek denní péče a domů s pečovatelskou službou, kam pracovníci střediska zvířata přivádějí. Návštěvy probíhají podle přesného časového rozvrhu a stávají se pravidelnou součástí programu různých institucí. Pro obyvatele těchto zařízení má velký význam např. možnost dotknout se zvířete. Dotyk je zvlášť pro staré lidi důležitým prostředkem vyjádření oddanosti, působí jako lék proti úzkosti a psychickému utrpení. Někteří fyzicky bezmocní obyvatelé střediska se během „zvířecího návštěvního dne“ odhodlají vstát, jen aby se s čtyřnohými přáteli mohli setkat.

Dalším přínosem pro osoby, které chovají zvíře, je pocit odpovědnosti. Krom toho vlastnictví zvířete zvyšuje imunologickou odolnost a zlepšuje psychoendokrinní procesy. To má za následek větší odolnost proti nemoci.

Kromě psa a kočky se v terapii výrazně uplatňuje i kůň. Již klasik antické medicíny Hippokrates věděl o tom, že rytmus koňské chůze má lečebný význam, a jízdu na koni doporučoval k udržení dobré fyzické kondice až do vysokého věku. Hipoterapie je zvláštní forma pohybové léčby, která využívá hybné fyziologické vzruchy koně k rehabilitaci řady onemocnění. Kůň má však i přímý vliv na psychiku. Jízda na koni zvyšuje pocit sebevědomí a sebejistoty. Kůň se člověku stává partnerem i společníkem. Pozitivně působí i vyšší tělesná teplota koňského těla (zvláště na málo osrstěných místech, jako jsou např. nozdry) nebo hmatové podněty při hlazení srsti. Tělesný dotyk představuje nejstarší formu navazování sociální komunikace. Ve Spojených státech se nyní rozvíjí chov miniponíků. Jsou nejen „hračkou“ bohatých lidí, uplatní se i v sociálních zařízeních. Postiženým dětem umožňují návštěvy poníků přímo v ústavech prožít vzrušující chvíle. Také v domovech důchodců je setkání s poníky emocionálně podnětné.

V terapii se využívají i další druhy zvířat, např. delfíni, kteří ve Spojených státech a Švýcarsku mají význam při léčení duševně nemocných, zejména trpících těžkými depresemi. V pražské zoologické zahradě se zvířata využívají k ovlivňování psychického stavu mentálně postižených, koktavých a nevidomých. Návštěva zoo znamená pro mentálně postižené osoby vždy velký psychický zážitek. U dětí s poruchou řeči neurotického původu se v přítomnosti zvířete řečový handicap zlepšuje. Také u lidí od narození slepých má tělesný kontakt se zvířaty ohromný význam. Někteří z nich mají příležitost ohmatat si zvíře poprvé v životě. Možnost ohmatat si slona přivádí mnohé nevidomé v úžas nad velikostí zvířete. Stejně tak i drobnější objekty, např. ptačí vejce nebo struktura ptačího pera, budí jejich živý zájem. Vlastním hmatem se mohou přesvědčit, že hadi nejsou slizcí.

Je nepochybné, že terapie založená na prastarém vzájemném vztahu člověka a zvířete má mnohostranný význam pro lidské zdraví. Je proto třeba, aby po vzoru např. Rakouska nebo Švýcarska vznikaly organizace, které by se touto činností zabývaly. V různých odděleních nemocnic by jistě „čtyřnozí léčitelé“ způsobili mnoho radosti jako utěšitelé a kamarádi.

V budoucnosti bude zapotřebí terapeutickou úlohu zvířat systematicky studovat, aby je bylo možno používat co nejúčinněji.


Při pochůzce horní částí zahrady (Zoologické zahrady v Praze – pozn. red.) jsem jednou spatřil zdáli děti, které mi byly nápadné. Postupovaly od pavilonu k pavilonu bez pokřikování, které je u skupin pravidelné. Ty děti obcházely ohrady se zvířaty bez zájmu, ani u opic se nezastavily a tam se přeci jiné děti zdržují co nejdéle. Sešel jsem blíže k nim a viděl jsem, že se neobracejí jedno ke druhému, že se nepřekřikují, dokonce si vůbec nic navzájem nesdělují a nepobíhají. Teprve když jsem se dostal na několik metrů od nich, zůstal jsem stát jako přimrazený. Na mou výzvu v rozhlasu přišly svou návštěvou pomoci zvířatům nevidomé děti. Tiše jsem postupoval za nimi. Děti ožily až v domě exotického ptactva. Slyšely tam štěbetání, drsné pokřiky a indického ptáka beo, který pronášel jednotlivá slova. Požádal jsem ošetřovatele Knittla, aby dětem jednoho z těch cvrlikáčků chytil. Pan Knittl byl jeden z vynikajících ošetřovatelů. Podařilo se mu vychovat mláďata kondorů, vzácných papoušků i některých bahenních ptáků, což všechno patří v zajetí mezi vzácné případy. Navzájem jsme si spolu vždy dobře rozuměli a pochopil můj úmysl i teď. Vkročil do voliéry a zkušeným hmatem rychle uchopil jednoho ptáčka. Byla to zebřička, už tehdy nijak vzácná. Zprvu ji držel a přisunoval k rukám dětí. Dotýkaly se jí jakoby zdráhavě, jen konečky prstů, pod kterými cítily opeřené tělíčko a v něm tep srdce. Zeptal jsem se jejich průvodce-vychovatele a ten mi sdělil, že znají ze školy modely zvířat a ptáků, ale ty jsou bez života. Většina z nich že má možnost dotyku tak malého živého tvora poprvé. S průvodcem dětí se domluvil zanedlouho i pan Knittl a pak putovala zebřička z ručky do ručky. Děti byly jako u vytržení, když mohly na chvilku podržet ten teplý raneček peří ve vlastní ruce. Ošetřovatel pak vzal do rukou tukana a přisunul ho tak, aby si děti mohly sáhnout na obrovský zobák. Žádné z nich neopominulo přejet rukou a neobyčejně rychle ale lehce ohmátnout ptáka jako celek. Postupoval jsem pak s nimi od pavilonu k pavilonu a kde to bylo jen trochu možné, seznamovaly se děti se zvířaty dotykem. Doopravdy jsem se ještě nesetkal do té doby s takovým nadšením. Děti teď jásaly a sdělovaly si dojmy jako normálně vidící děti. Přitom byly tak ukázněné, že jsem se s nimi vypravil i na místa návštěvníkům nepřístupná. S pomocí ošetřovatelů jsem se postaral o zabezpečení místa, odkud si pak děti mohly podle svých možností zvíře „prohlédnout“. Postupně si tak ohmataly roh funícího nosorožce, konec chobotu indického slona, hlavu telátka zebu a krotkou laň s kolouchem. Menší zvířata, která nekousala ani neškrábala, procházela rukama nadšených dětí. Ohmatávaly si pásovce, leguána, želvu i některé nejedovaté hady. Nakonec si každé dítě pochovalo v náruči malé lvíče nebo tygře. Když jsme prohlídku končili, připravili jsme pro děti umyvadla s dezinfekčním prostředkem a spolu s jejich průvodcem jsme počkali, až si všechny dobře umyly ruce. Když odcházely, slyšeli jsme ještě za branou zoologické zahrady jejich radostné hlasy a smích. Dostal jsem pak několikrát od dětí z Deylova ústavu příležitostné pozdravy psané Kleinovým písmem, sestaveným z tiskacích písmen latinky. Byly vytlačené v hrbolcích vyčnívajících z papíru podobně jako u mezinárodního slepeckého tisku Breilleova. Každý z těch dopisů mě stejně potěšil jako dojal. Když jsem ty vzpomínky ukazoval ošetřovatelům, kteří mi tenkrát ochotně pomáhali ve vyprovázení nezvyklých návštěvníků, souhlasili se mnou všichni, že opravdu stálo za to zkusit zdánlivě nemožné. Podařilo se nám dokázat, aby i nevidomé děti poznaly podle svých možností zvířata ze zoo.

Z dosud nepublikovaných pamětí V. J. Staňka, vzpomínky na rok 1939, kdy působil jako ředitel zoologické zahrady v Praze.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Psychologie a psychiatrie

O autorech

Ladislav Hess

Renáta Fialová

Doporučujeme

Do srdce temnoty

Do srdce temnoty uzamčeno

Ladislav Varadzin, Petr Pokorný  |  2. 12. 2024
Archeologické expedice do severní Afriky tradičně směřovaly k bývalým či stávajícím řekám a jezerům, což téměř dokonale odvádělo pozornost od...
Vzhůru na tropický ostrov

Vzhůru na tropický ostrov

Vojtěch Novotný  |  2. 12. 2024
Výpravy na Novou Guineu mohou mít velmi rozličnou podobu. Někdo zakládá osadu nahých milovníků slunce, jiný slibuje nový ráj na Zemi, objevuje...
Je na obzoru fit pilulka?

Je na obzoru fit pilulka? uzamčeno

Stanislav Rádl  |  2. 12. 2024
U řady onemocnění se nám kromě příslušné medikace od lékaře dostane také doporučení zvýšit svoji fyzickou aktivitu. Lze ji nahradit „zázračnou...