Tajnosti sovětského jaderného komplexu

Nedávno otevřené muzeum jaderných zbraní v dříve tajném městě „Čeljabinsk 70″ je vystavena největší jaderná bomba, která byla kdy vyrobena. Její síla by měla odpovídat přinejmenším 58 megatunám TNT. Podobně jako gigantické dělo, kterému se v ruštině říká „Car- puška″, nebo gigantický zvon nazývaný „Car-kolokol″ se tato zbraň nazývá „Car-bomba″ (IEEE Spectrum 31, May 1994, str. 32).

Po rozpadu Sovětského svazu byla všechna výrobní jaderná zařízení s výjimkou několika těžebních přemístěna na území Ruské federace. Ruská federace sice rovněž omezila výrobu štěpných materiálů, avšak v provozu jsou ještě zařízení v Krasnojasku, Tomsku, Čeljabinsku–65, Angarsku a v lokalitě Sergijev Posad u Moskvy. První tři z nich kombinují přepracování paliva s  izotopovým obohacováním, Angarsk pouze obohacuje a Sergijev Posad pouze přepracovává palivo z výzkumných reaktorů. Západní experty však překvapilo měřítko jaderného průmyslu ve střední Asii. Informační analytikové sice detegovali radioaktivní odpad obsahující vedlejší produkty zpracovávání uranu, ale většinou to pro ně byla záhada. Až do r. 1992 představitelé Ministerstva jaderného průmyslu a paliv tvrdili, že v centrální Asii jsou pouze zařízení pro počáteční operace palivového cyklu. To se ukázalo být zcela falešné. Např. v 80. letech bylo v lokalitě Navoj obohacovací zařízení, ačkoli oficiálně se zde těžilo pouze zlato! Průmyslové zařízení velkého rozsahu bylo v činnosti v severním Tádžikistánu – v lokalitě Čkalovsk-Tabošar-Kyzyl-Džar. Rusové počali s evakuací tohoto závodu někdy po r. 1988, ale ještě r. 1992 se zde produkovalo kolem 2 000 tun uranového koncentrátu. Štěpný materiál zde vyprodukovaný býval skladován v blízkém Čarkesaru. Podle V. Michajlova činily r. 1988, kdy výroba oficiálně přestala, ruské zásoby uranu použitelného pro výrobu zbraní (tj. obohaceného na více než 93 %) 1 200 tun. To nejméně o 50 % přesahuje nejvyšší odhady publikované na západě... (IEEESpektrum, May 1994, p. 32–36)